Z neznáma do neznáma

Z neznáma do neznáma

Stále častěji pohlcovaly pocity nemohoucnosti a snahy po poznání moji mysl. Navíc zvláštní chemické reakce, kterých jsem byl nucen se účastnit, mou touhu poznat ještě nepoznané svévolně zvyšovaly.

Odpovědi na čerstvě zrozené otázky se hromadily mimo můj dosavadní svět. 

„Copak se asi skrývá za těmi stěnami?“ problesklo mně již několikrát myslí, vždy když se dívám nahoru a poslouchám ty podivné hlasy zvenčí.

Musím se přiznat, nejvíce mě baví to šramocení, bublání trubek a řachtání. Vůbec netuším, co si pod tím mám představit?

Ale nic jiného už tady není.

Navíc ta tma kolem příliš na optimismu nepřidá.

Štěstí, že si se mnou aspoň někdo povídá! Necítím se tak sám.

Ze všeho nejraději mám večery. Aspoň myslím, že to jsou večery. Čas tady stále plyne tak nějak monotonně.

To se vždycky přitisknu ke stěně a poslouchám konejšivý hlas v neznámu. Dokáže mě uklidnit jen tím roztomilým zbarvením. Nejraději bych ani neusínal, aby ten hlas nezmizel. Ale nakonec stejně vždycky zmizí. Škoda.

Občas se křehký kanárek promísí s takovým podivným hlomozem, na který jsem si už také zvykl. Není sice tak úplně melodický, ale když se do něj jeden zaposlouchá...

Důležité je, aby všechny zvuky zněly tak nějak harmoniky a ne příliš nahlas. Nesnáším hlasitou hudbu!

A taky nesnáším pískot.

To zrovna včera mě tady zase někdo obtěžoval jakýmsi bzukotem. Vůbec jsem nebyl spokojený se stavem, jakým se celý včerejšek ubíral. Nerozuměl jsem tomu. Hlavně, proč je to tak časté? Už abych vypadl. Nejvyšší čas dostat se ven.

Tlačím se tady již dost dlouho, mám takový dojem!

Tělem zavládl pocit, jež jsem doposud nepoznal. Jak bych to popsal, strach? Možná.

Má malá místnůstka se rázem začala ještě více zmenšovat.

Již včera mi bylo divné, když se přestala obměňovat voda v bazénu a skončilo pravidelné a tolik komfortní čištění bez mé pomoci.

Navíc ty stěny, celé se bortí a tlačí, snad mě umačkají, skoro to tak vypadá.

Musím ven, okamžitě ven!

Hromada zvuků plní bubínky. Neslyším snad ani jeden známý hlas. Jen takové strojené zurčení, spíše podbízivé a tak nějak provokující.

Jasně, už jednou jsem něco podobného zažil.

A vůbec to tehdy nebylo špatné. Houpavé pohyby vháněly do těla zvláštní pocit radosti.

Srdce tlouklo daleko rychleji, než kdy předtím, vlastně, stejně, jako teď.

I ty vzdechy jsou hodně podobné. Snad jen, hlasitější? Ale tehdy jsem se vůbec nebál.

Kdo se v tom má vyznat?!

Rychle ven, vůbec se mně to tady už nelíbí.

Kontrakce!

„Cože? Tou uzounkou chodbou se mám prodírat ven? To si snad přírodo děláš legraci?!“ děsivá skutečnost mě čekala za chvíli.

„Pro Pána Krále, tolik světla! Vždyť oslepnu?!“ první hrůzné myšlenky na světě.

Jsem celý zmačkaný a zubožený, navíc ten chlápek s rouškou na tváři: "No to jsem se uměl narodit, jen co je pravda!"

„Kde je ten hebký hlas, jež si se mnou tak často povídal? Přece tady někde musí být!?“ znělo v mém hlasitém burácení první okamžiky po narození.

„Je to chlapeček, maminko!“ Rozezněla se po pokoji přívětivá zpráva a konečně jsem se dočkal máminy voňavé náruče.