Štěstí

Sedí..tiše pozoruje padající kapky a zamyšleně dumá. Byl letní den. Slunečný a jasný, jako skoro každý v tomto ročním období. Poprvé se na ni zahleděl, poprvé se střetli očima a ona věděla, že jeho pohled si bude pamatovat do smrti. Úsměvem nešetřil, pohlazením ani o nic míň. Hovořil tiše, klidně a naslouchal s pochopením. Vždy měl náplast na bolístku a nikdy neodmítl žádost o pomoc. Tmavě modré oči nikdy nelhaly. Rád si s ní povídal, vždycky měli o čem, nikdy nešlo o bezcitné žvásty. Ona teď sedí a myslí na něj.. On také sedí, ale za mřížemi. Jeho tmavě modré oči upoutaly pozornost nejedné dívky a zrovna TA mu nebyla souzena. Mladičká, nezkušená, drobná jako jarní kvítek, usměvavá. Věřila, že i on, ve starším věku pro ni najde pochopení a utěší její tajné touhy. Utěšil. Jednou a naposledy. V lese, v pichlavém křoví, pod dohledem pracovitých mravenečků. Jak mohl. Nikdy nikomu neublížil, neuměl uhodit, zakřičet, nedokázal být bezcitný a surový. Nemohl to udělat on. Ona sedí, myslí na něj a ví, že on to být nemohl. JÍ nezkřivil jediný vlásek. Že by měla štěstí..?