Bílá zmije

Nitro duše jako nebe,láska bolí, hřeje, zebe.
Mezi dvěma lehký cit, to pak lépe dá se žít.
Vlahý plamen žhavá jiskra, letmý dotek cítit zblízka.

Při prvním letním doteku, lehnu si stebou pod deku.
Lidským tělěm zblíží me se, vítr hnědé listí nese.
Zavane ho do koruny stromů, zazvoním u tvého domu.

A ty v letních šatech výjdeš, tvé oči mými mineš.
úsměvem mě pozdravíš, srdce mé mi uzdravíš.

Já v brýlích stojím u tvých vrat, vyznám se, jak mám tě rád.
Poklonu jak herec složím, pokolenou se k tobě ploužím.

Tvůj smích je lehký jako vánek, únavou se mi klíží spánek
a já padám před tvým prahem, v noci stanu se pouličním vrahem.

A ty  z obětí jedna budeš, mezi životem a  smrtí  vstanš,
na kolena do prachu padneš, jako květ růže časem zvadneš,
svůj osud v rukou neovládneš, tak jako slunce jednou zhasneš.

Teď  tvé tělo v zemi hnije, studený déšt na hlínu lije,
dřevěná rakev tebe krije, nad hrobem stočená je bílá zmije.

---