Noční Mlha

Seděl jsem jako obvykle na svém oblíbené lavičce až po uši zachumlaný do svého zaplátovaného kabátu a vychutnával si svěží chladivý vzduch s příchutí moře a zítřka. Od země stoupal chlad a snažil se mě donutit zase se vrátit do té zablešené díry, v které jsem přespával, anebo se uchýlit do nejbližší hospody U Černé ryby, odkud jsem před chvilkou vypadl.

            „Jak dlouho to ještě bude trvat? Jak dlouho tu budu ještě kejsnout?“ pomyslel jsem si a vzhlédl jsem k noční obloze, která se mračila, neboť ji zakrývaly temná mračna.     

Každý den od svého příjezdu do přístavu jsem strávil stejně. Ráno velmi brzo vstávat, dřív než první sluneční paprsky dopadnou na prochladlou zem. Jít do práce, tam dřít jako kůň až do oběda.

Práce v docích nebyla med a plat byl tak malý, že stačil sotva k denní obživě. Po chudém obědě skládajícím se z horké polévky a kůrky chleba, za kterou jsem byl vždy vděčný se  vrátím pěkně zpátky makat až do západu slunce.

            „Tohle je nejhezčí část dne,“ mluvit sám se sebou mi nikdy nedělalo potíže. Někdy je to vysvobození.

            Myšlenky se mi hrnuly do hlavy stejně rychle jako ji opouštěly. Ruce rozedřené do krve a mozoly velikosti palce od tvrdé práce spolu se zbytkem těla spokojeně odpočívaly a moje hlava se pohodlně zaklonila, tak aby jediné co zbylo v mém zorném úhlu pohledu, byla šedočerná obloha.

            Náhle mě projelo po zátylku zamrazení způsobené podivným zvukem a ne zimou, jak jsem se poprvé domníval. Něco mezi chrapotem a šustotem se ozývalo z nejbližší tmavé uličky, kam nedopadalo světlo z lampy vedle mě.

            „Co to k sakru je?“ Vyskočil jsem na nohy a napínal jsem zrak i sluch, abych zjistil příčinu mého vyrušení. Všechny smysly pracovaly na sto procent a já vypustil ze své mysli všechno kromě protější uličky.

            Soustředil jsem se tak úporně, že aniž bych o tom tušil, udělal jsem krok vpřed. Ve chvíli, kdy jsem si myslel, že vidím matné obrysy neznámé osoby, mě někdo chytl za rameno-

A s úšklebkem pronesl: „Kam to brejlíš?“

            Otočil jsem se a spatřil jsem svého o dva roky staršího bratrance Honzu, jak se na mě zubí. Měl na sobě stejný obnošený kabát jako já, bílé zablácené tričko, černé roztrhané kalhoty a mnohokrát vyspravované boty. Vlasy se mu kudrnatily a padaly mu do obličeje a částečně zakrývaly čelo a uši. Hnědé oči mu jiskřili a značili, že je náramně spokojený sám se sebou.

            Probral jsem se z transu a odpověděl: „Nikam!“ A hned jsem se otočil zpět a pohlédl na místo, kde jsem prve zpozoroval „to“, ale bylo to pryč!

            Co jsem vlastně viděl? Ptal jsem se sám sebe.

            „Snad pořád nemyslíš na tu blondýnu?“ Uchechtl se Honza a také pohlédl do stinné uličky.

            „Ale ne!“ zalhal jsem, neboť do té doby, než mě vyrušil ten neznámý zvuk, jsem opravdu přemýšlel o ní. O jejích modrých očích, voňavých vlasech, do kterých si jen nerada nechala šahat, o té líbezné tváři, o rtech žádajících si něžné polibky… . Co to dělám. Napomenul jsem se. Už zase ona!

            „Táhni!“ ulevil jsem si a rukou jsem mávnul před sebe.

            „Kdo, já?“ obořil se na mě Honza a namířil na mě výhružně taškou.

            „Ty ne, to neřeš!“ utnul jsem naši konverzaci, frází, kterou sám nesnáším a pomalým krokem jsem se vydal po známé cestě do našeho krysami prolezlého bytu.

            „Počkej!“ zavolal za mnou Honza, doběhl mě a spustil znovu, „takže na ni nemůžeš zapomenout,“ provokoval.

            „Drž hubu,“ odsekl jsem a přidal trochu do kroku.

„Ale, ale a jaká vlastně byla?“ dorážel dál.

Dobrá! Pomyslel jsem si a kráčel jsem dál tmou za doprovodu směšných žvástů, jak holku co možná nejlíp využít.

„Je to jednoduchý jako facka, důležitý je první pohled, potom se dostat do jejího bytu a obšťastnit ji i svoji kapsu…?“ Zahrnoval mě Honza svými radami a zážitky ze života.

Dělal jsem, že ho nevnímám a on po chvilce zmlkl, v což jsem také doufal. Mezitím co jsme vedli naši debatu, zvedla se mléčně bílá mlha a hamburské uličky působily tajemným a děsivým dojmem, skoro jako z nějakého hororového filmu, co vždycky v pátek dávají v tom zavšiveném kině v chudé čtvrti.

„No to je kekel,“ ucedil skrz drkotající zuby Honza a zvedl si límec od svého pláště, aby mu nefoukalo za krk.

„To jo,“ připustil jsem a udělal jsem totéž, s tím rozdílem, že mi polovina límce chyběla, neboť mi ji utrhl ten prašivej prodavač, když jsem se mu snažil šlohnout chleba. V duchu jsem ho proklel a představoval jsem si ho, jak se topí v těstě.

„Mám pro tebe dobrou zprávu,“ zahlaholil Honza a nasadil vítězoslavný úsměv ve stylu, vezměte někdo palici a vyrazte mi moje zuby, ale ten zlatý mi tam nechte.

„Jakou?“ zeptal jsem se a rukama jsem třel o sebe, aby mi bylo aspoň trochu teplo.

„Mám ty lístky,“ prohlásil a zvedl nos, tak vysoko, že jsem se divil, kde je schovaný to prase, co tu tolik smrdí, anebo jsem to já!?

„Cože?“ zastavil jsem se a zprvu jsem vůbec nechápal, co se mi snaží říct, a poté mi to došlo.

Pojedeme pryč odsud, už žádný krysy… Všechno ve mně jásalo.

„To je bombička,“ chechtal jsem se na celé kolo a bratranec jen kroutil hlavou nad mojí rozjařilostí.

„Takže tady s tím je konec?“ ujišťoval jsem se.

„Jo,“ přitakal a teď pojď, musíme ještě zajít za starým Bobem, díky němu máme ty lístky,“ přidal do kroku.

„Dobrá,“ souhlasil jsem, rozběhl jsem se, abych ho dohnal a v tom jsem to ucítil znovu-

Vtíravý, mrazivý pocit sjíždějící z mého zátylku ke konečkům prstů mých promrzlých nohou a rukou. Ohlédl jsem, ale nikde nic, objevilo se to tak rychle jako to zmizelo a navíc nás oklopovala stále houstnoucí mlha.

„Pohni kostrou!“ popoháněl mě Honza čekající u rohu cihlového domu.

„Už jdu,“ odpověděl jsem, naposledy jsem se ohlédl přes rameno a doběhl k němu.

Společně jsme se proplétali přístavními uličkami, až do chvíle, kdy mě Honza zastavil rázným pokynem ruky: „Počkej,“ Odmlčel se. „Tudy!“

Zahnul do boční ulice z části uzavřené dřevěnými sudy opírající se o cihlové zdi postraních domů. Svítila tu jenom jediná pouliční lampa. Její matné světlo dopadalo na starého muže, který ležel na zemi a byl zachumlaný do hadrových přikrývek.

Honza došel až k němu a z tašky vytáhl bochník chleba a řekl: „Tady Bobe. Chleba.“ A podal mu ho.

Muž jménem Bob po bochníku chmátl jako hladová krysa po sýru a začal se cpát. Honza od něho poodstoupil a já spatřil stářím sešlou vrásčitou tvář zmučeného ubožáka, kterému zbylo jen pár starých dek, děravé kožené boty, ošuntělý plášť a neoholená tvář spolu s dlouhými uhlově černými vlasy.

Chvíli bylo slyšet jen mlaskání a hltavé vzdechy, teprve poté, kdy Bob spořádal víc jak polovinu chleba, promluvil: „Dík, Honzo!“

Chtěl ještě něco dodat, ale zarazil se a začal kuckat. Kusy chleba a sliny dolétly i na mě a z Bobovy tváře se vytrácely poslední zbytky barvy, až zesinal a vypadal jako živá mrtvola.

„Bobe…,“ vrhl se k němu Honza, ale Bob ho odehnal rázným gestem své pravé ruky a Honza skončil na zemi v omráčeném stavu u mých nohou.

Nemohl jsem se pohnout, chtělo se mi křičet, ale nešlo to. Prostě nešlo.

Tušil jsem co bude následovat a zděsil jsem se o to víc, když jsem už potřetí během této noci pocítil ten mrazivý chrchot připomínající vrčení divokého vlka chyceného do pasti a skřípaní starých nepromazaných dveří dohromady.

Bob sebou škubnul, jednou, dvakrát.

Zkřivil tvář v úšklebek plném bolesti a strachu, vyvalil oči a snažil se odplazit pryč. Zíral kamsi za mě, odkud se ozýval ten prapodivný chrapot, ke kterému se nyní přidal i šustot pláště a tiché přibližující se kroky.

Stál jsem přimražený a ani jsem se nehnul. Přestože mi prsty na nohou mrzly, cítil jsem se jako v horečkách, srdce se rozbušilo jako zvon, úder za úderem rychleji a rychleji, tep jsem cítil na spánku, dokonce mi škubal na dlani i v prochladlé noze. Honza ležící pode mnou se snažil malátně zvednout a já si v duchu říkal. Lež a ani se nehni!

Najednou se o mě něco nepatrně otřelo a já nalevo od sebe spatřil dva metry vysokou osobu v černém potrhaném hábitu s kápí přehozenou přes hlavu, avšak plášť nebyl dost dlouhý, aby dokázal zakrýt zápěstí a dlouhé bílé prsty zakončené ještě delšími černými nehty, nebo do krve odřené kotníky a holá chodidla s uřezanými prsty.

Protáhlo se to kolem mě bez povšimnutí a pomalu za chůze se to přikrčovalo až to šlo po čtyřech a nakonec se to skoro plazilo k smrti vyděšenému Bobovi, který už se nedokázal pohnout jen sebou dál škubal víc a víc. Rukama si zakryl obličej jako plačící dítě zahnané do kouta a začal prosit a vzlykat zároveň: „Ne prosím, mě ne, prosím…!“

V ten okamžik mi povolily zmrazené nohy a ruce a já se mohl znovu hýbat. Čapl jsem Honzu za jeho límec od kabátu a postavil jsem ho na nohy.

Ta zrůda si nás všimla. Dech se mi zatajil. Bože!

Zastavila se asi metr od Boba prudce se otočila a pohlédla na mě. Oči podlité krví svítili jako reflektory, malé zorničky ztrácející se v moři bělma mě fascinovali, popraskané rty scvrklé v malou úzkou štěrbinu se nehýbaly, to vše vyplněno křídově bílou tváří a ohraničené okraji kápě černé barvy.

„Musíme pryč!“ Křikl jsem na Honzu. Ne, já ječel a aniž bych se podíval co se stalo s Bobem, nebo abych mu pomohl, rozběhl jsem se k místu odkud jsme přišli. Honza se stále zmateně motal, ale poslechl mě a běžel za mnou. Kromě jeho hlasitých nádechů a výdechů byl vzduch prosycen vzlyky, sténáním a chraptivým lačným smíchem.

Náhle mě Honza na konci uličky chytl za rameno a zastavil mě: „A co Bob?“

Chtěl jsem mu říct ať se na toho starého bezdomovce vykašle, on za to přeci nestojí, ale v tu chvíli okolní hustou mlhu, přes kterou nebylo vidět na krok, prosekl bolestivý výkřik, podivné křupnutí připomínající lámání kostí a postupně na síle ubývající vzdech: „Arggg…!“

„Nemůžeme ho tam nechat napospas té zrůdě,“ zavrtěl Honza hlavou a rozběhl se zpátky do temné uličky.

„KŘACH!“

Leknutím jsem se probudil, sedl jsem si a rukama jsem si protíral oči od ospalků. Oheň vesele praskal, jak pojídal jeden klacek za druhým, které lámal Honza na menší a přihazoval je do ohniště.

Když spatřil můj vytřeštěný výraz, rozchechtal se a řekl: „Nečum a spi!“

Taky jsem se usmál a jeho nemístné poznámce jsem nevěnoval žádnou pozornost. Zachumlal jsem se do spacáku a oddychl si: „Byl to jen sen! Žádný Bob. Žádná práce a živoření v docích, nic…“ Otřel jsem si studený pot z čela a chystal se znovu usnout.

Možná to bylo varování, nebo předtucha, ale před čím…, Napadlo mně a červ nejistoty mě nahlodával jako hladová krysa nucená zakousnout se do lidského masa.

Honza se náhle postavil - doslova se napnul -, a vzhlédl k zářivému kotouči na noční obloze. Měsíc vystřeloval stříbřité paprsky mystického světla a jako posel předsudků a nových nadějí tiše shlížel na mraveniště lidské ubohosti, která pod ním umlkala ve snech nebo nočních můrách.

„Zítra dorazíme do Hamburku,“ prohodil Honza jako mimochodem a rozesmál se.

Trhavě a šíleně jako blázen navlečený do svěrací kazajky.

„Hamburg,“ zopakoval jsem po něm a po zádech mi přejelo zamrazení.

To není možná, jak o tom může vědět, vždyť-

Honzovi modré oči zaplály a otupenou jednoduchost městského hejska vystřídal vražedný pohled podlitý k dokonalosti lačným šklebem s trnovou korunou v podobě vyceněných zubů.

„Bože,“ zašeptal jsem a pokoušel jsem se vymanit se svého spacáku, ale marně.

Vrhl se na mě a trhal.

Nejprve spacák a poté kůži. Cáry látky a stříkance krve létaly vzduchem jako chmýří pampelišek, které někdo obarvil na červeno. Prokousl mi hrdlo a svět přede mnou obalila matná malba rudé a černé. Hvězdy zářily stejným svitem jako jeho vyvalené oči a z úst mu odkapávala krev.

Moje krev.

Tvář přežití se ke mně otočila zády jako postava štěstěny v nejdramatičtějším okamžiku představení a z mých myšlenek se stávaly bláboly a zmatený poplašný shon vnímající jen bolest.

Život ze mě vyprchával a Honza lačně pil mou krev.

Noc se změnila v temnotu a sen shlédnutý v oknech budoucnosti se stal skutečností.

Jen herci se vystřídaly.

Já jako chudák Bob a Honza v obleku nemilosrdné stvůry.