Má láska k tobě...

Stojím uprostřed louky v dešti,

koukám na měsíc a necítím chlad,

ptám se jej v tiché prosbě, kde jsi,

on neodpovídá mi, je němý snad.

Otáčí se pryč ode mě a září do dáli,

klopím beznadějně hlavu a zatínám pěst,

najednou leknu se,něco mě v dlani pálí,

je to má špatná krev, hořící neřest.

Pak po útrpné kamenité cestě životem,

nacházím, pro co jsem celou tu dobu žila,

zírám do Tvých očí a žiju Tvým úsměvem,

do náručí Tě beru, Ty jsi má zlatá žíla.

Měsíční luna se klaní před Tvou krásou,

hvězdy tiše závidí záři Tvých očí,

já hořím k Tobě bláznivou láskou,

očima říkám Ti vše, proto mé rty mlčí.

Nemusím mluvit, abych něco dokázala,

vím, že je to pravda a jde to vidět,

stačí, abys pozorně naslouchala

a pozorovala, že mám v očích celý svět.