Kupředu Levá

--- * Kupředu Levá * ---

Utíkal ulicemi, moc dobře se tu uměl ztratit a zvláště teď, když to tolik potřeboval. Už jako děti si tu hrávali. Už tenkrát si vytvářel svoje přátele a nepřátele. To bylo to, co je dávalo dohromady - společný nepřítel, proti kterému je třeba bojovat. Nespokojenost se sebou samotným a touha po naplnění času -  to bylo to, co ho často vedlo na ulici. Teď byl ale unavený. Ještě teď mu v hlavě lítaly argumenty v hádce s dvěma holohlavými tupci (tak skinheadům říkali), kterým když došly argumenty, chtěli vzniklou situaci řešit násilím. Ano, násilí je pro ty hloupější nejjednodušší způsob řešení problémů. Jeho kroky mířily rovnou k domovu. Tam se setkal s otcem.
"Kde jsi zase byl, pít?" ozvalo se na přivítanou. "Vy mladý jen chlastáte."
"Ale otče, nerozumíš tomu."
"No jo, mám novou zakázku, je na tom třeba zapracovat."
Blesklo mu hlavou, jaká neefektivní práce ho zase čeká. Práce, která ho nikdy nenaplňovala a rozhodně ho nijak nevytvářela.
"Ne, nechci, mám něco jinýho. "
"Jsi snad můj syn, ne? Máš nějaký povinnosti vůči týhle rodině."
"To jistě, ale je prostě čas, kdy se člověk odtrhne od své rodiny a začne si vytvářet svůj svět. A já už jsem se na tuhle cestu vydal. Ne, že bych ti byl nevděčný, ale mám svůj život, svoje problémy a ty už si musím vyřešit sám."
Otočil se, vyšel ven a zabouchl za sebou dveře, jakoby napsal tečku za další etapou svého života. Byl prostě čas na upřímnost. Jak se mu náhle ulehčilo! Ani se mu nezdálo, že by svůj vztah k otci nějak poškodil. Měl ho teď nějak radši než předtím.
Jak je to krásné, když člověk ve vztahu nemusí nic skrývat.
"Dnes to pořádně zapijem," řekl si tichým hlasem pro sebe.
Vydal se cestou, kterou dobře znal, a zamířil přímo do hospody. Bylo to jedinečné místo! Setkával se tu s novými lidmi, aby si od nich mohl vyslechnout jejich názory, a pokud dotyčný žil v klamu, uvést ho na správnou cestu. Nešlo mu o to vyhrát, ubít někoho svými argumenty, šlo mu o pravdu. Věřil tomu, že když lidé budou znát pravdu, sami přijdou na to, jak správně žít. Měl ty lidi vlastně rád a dával jim to takto najevo. Byl přesvědčen o tom, že levicová cesta je správná a jen tak se dosáhne stabilního státního zřízení, po kterém v dějinách toužilo a pátralo tolik lidí. Kolik revolucí, kolik krve bylo jejich následkem prolito. Nechápal, proč lidé nechtějí přijmout učení těch, kdo už na to přišli: Marx a Engles - lidé byli vůči těmto názorům plní předsudků, a proto nepochopili, jak to Karel a Bedřich mysleli.
Otevřel dveře do zakouřené hospody.
"Není to Marek Xaver, náš mladý nadšenec? Pojď, přece tu nebudeš nasucho."
Jeho přátelé si všimli jeho zamyšlené tváře. Byli na ni zvyklí a věděli, co bude následovat...
"Nechápu skinheady, jak můžou hlásat svoji netoleranci, která přináší jen opovržení a násilí," prohlásil do nastalého ticha. "Nechápu, jak jich tu může být tolik."
Všichni si tu rádi notovali, bavilo je to.
"Nesnáším je."
Spolusedící Markovi pokyvovali.
"A když nechtějí přistoupit na rovnocennou diskuzi..."
"...neboť mají vůči nám mnoho předsudků..." dovedli se i navzájem doplňovat. Měli pak pocit, že si dokonale rozumí.
"...je třeba je o tom přesvědčit silou," řekl Marek a zaťal ruku v pěst. Proto vzniká na ulicích tolik bojů, pomyslel si.
"Ale dokud tu budou takoví jako oni, nemůžeme nastolit anarchii, kde jsou si všichni rovni."
Marek si vzpomněl na svého hlavního protivníka jménem Musil Líný, vůdce "pravičáků". Jeho jméno však vůbec nevypovídalo o jeho charakteru. Kolikrát dalo Markovi opravdu zabrat s ním diskutovat. To on mu vtiskl touhu po vzdělávání, to, co je pro profesory ve škole hlavním úkolem a co se jim nikdy nepovedlo. Musil ho naučil dívat se na věci z jiných úhlů pohledu, nejenom zleva, jak na to byl zvyklý od svého otce. Dodnes nepochopil, jak takový chytrý člověk může vést místní extrémní pravici. Musela ho jistě vést nějaká skrytá nenávist. Jak lidé mohou být tak zaslepeni nenávistí? Povídalo se, že býval spořádaným občanem, než se přímo do jeho sousedství nastěhovali Romové. Vykradli mu auto a co hůř: zbili jeho syna. Odsoudil za to všechny Romy a sjednotil místní skinheady, aby mohl systematicky rozvíjet rasovou nenávist vůči nim. Nikdo nemá právo odsoudit jakéhokoli člověka. To jediné, co můžeme soudit, jsou lidské činy (*protože dokážeme poznat jejich okolnosti, což se o minulosti člověka říci nedá*).

V tu chvíli přišel jeden z anarchistů. Vypadal naštvaně. Ten malý a podsaditý chlapík se jmenoval Stanislav Linka, ale tady mu nikdo neřekl jinak než Evžene. Šel rovnou k věci.
"Můj bývalý přítel, Franta, mi dluží nějaké pee...hm...no, řekněme malý obnos. A já bych potřeboval, abyste mi pomohli vyrovnat účet."
"Prosím tě, to je tvůj problém, to si vyřeš sám."
"Nechte mě domluvit. Ten člověk, jenž BÝVAL," zdůraznil, "býval jeden z nás, se rozhodl zatáhnout uzdu na opačnou stranu."
Jeden z kruhu se rychle vymrštil ze židle: "Chceš tím říct, že se stal holohlavým tupcem?"
Evžen mírně přikývl.
"Jdeme!" zavelel kategoricky Marek a všichni se rázem měli k odchodu. Cválali jak hřebci plní života. Jakási zvláštní euforie se dala vidět v jejich energickém pohybu. Dorazili až k dveřím malého domku. Evžen nebyl zvyklý brát za kliku, dobře mířenou ranou dveře s rachotem otevřel. To vymrštilo mladíka uvnitř místnosti ze židle.
"Nazdar Frančesko, tys teď prej otočil kabát," řekl Evžen lstivým hlasem. Pomalými a těžkými kroky začala parta mladíků s dlouhými vlasy na všechny strany vcházet do špatně osvětlené místnosti a následně ho obkličovat. Frančesko začal chápat, a tak začal svoji obhajobu:
"Nemá cenu vám něco vysvětlovat, jste jen parta ukecanejch hošíků, co furt jen kecaj a skutek utek," řekl Fratišek sebejistě, snaže se obhájit si svoje postavení. "To my jsme alespoň schopný konat n..."
"Drž hubu!" Evžen se utrhl ze řetězu. "Ta vaše ideologie vede jen k nenávisti, a vůbec, mám toho dost!"
V mžiku se otočil a výstražně na něho ukázal prstem, divže mu nevydloubl oko.
"A tebe mám taky dost, nebudu se s tebou bavit, protože se neumíš rozhodnout a hraješ na obě strany." S hlubokým vyjeknutím mu jedním kopem podrazil obě nohy.
Nedá se přesně říct, co vyhecovalo ostatní, aby se svými kopanci přidali. Jestli pomyšlení na to, že se někdo nedokáže rozhodnout, nebo možnost pomsty na zástupci druhé strany. Evžena hnala pomsta za zradu. Tolik mu důvěřoval, a on ho zradil. Tak to bývá, něco si naplánujeme tak, jak to chceme mít, pak to nevyjde a my vybijeme svou zlost na slabších nebo námi určených vinících.
"Evžen to trochu přehnal a my jsme se nechali strhnout situací," problesklo Markovi hlavou. Musí to potom Evženovi říct.
Netrvalo to ale dlouho. Nechtěli ho umlátit, jen potrestat za jeho špatný životní krok. Každý si kopnul. Pro Frančeska byla ale nejhorší rána do zad, která mu vyrazila dech. Začal zelenat. To už tu stáli udýchaní, s povýšenými pohledy.
"Kašlem na něj," zaznělo jako povel k odchodu.
"Jo, jdem."
Dali se na odchod s vítězně zdviženými hlavami. Evžen se ale ještě otočil a sklonil se k ležícímu Frantovi. V jeho tlapě se zablýskl boxer.
"Takhle se u nás trestaj zrádci," řekl a udeřil ho do nosu. Franta popadl úderem dech a brzy pocítil jemné brnění v nose a jak mu něco nasládlého vtéká do úst. Byla to jeho horká krev...

Druhý den jako obvykle seděli v hospodě U Plísňáka. Vládla klidná večerní atmosféra a oni se nechali unášet lahodností dobře vychlazeného piva. Tuto idylku však narušil Evženův příchod. Byl to ale jiný Evžen než včera. Dnes byl jeho krok nejistý, jeho obličej zamyšlený a vůbec celkově vypadal nervózně. Doslova se skácel na svou židli, objednávaje si přitom tuplák piva.
"Copak, copak, nějaký problém?"
"Jo," řekl krátce, sundal ruku z brady, zavdal si piva a pokračoval: "Vlastně, pánové, je to vážný."
I jeho hlas byl nezvykle vážný. Všichni proto zpozorněli. Evžen trochu sklonil hlavu a potichu pokračoval: "Včera jsme to fakt přehnali..." hodil pohled na Marka. "...no, prostě..." hledal slova. "...prostě to nebudu protahovat."
Nabral dech: "Frančesko byl jeden ze slabších. Dobře jsem věděl o jeho zdravotních problémech... a včera... zkrátka dneska umřel v nemocnici."
Chvilka ticha. Nikdo neměl co říct.
"Přemejšlel jsem o tom a napadlo mě, že bysme to mohli hodit na Musila. Policajty už dlouho štval, ale nic na něho neměli. Navíc ten večer u něho byl a to mě právě tolik naštvalo. Tohle by mělo policajtům stačit. Budu svědčit jako jeho kámoš. Mám u poldů známýho."
"Takže to bereš na sebe a nás do toho netaháš?"
"Jo, je to moje záležitost. Já jen, kdyby se policajti ptali, abysme byli jednotní ve výpovědích."
Ten večer pak pro ně skončil. Marek odešel jako jeden z posledních. Vlastně Frantu ani moc neznal. Nepřičítal si vinu, byla to Evženova věc. Dokonce ani necítil nijak zvláštní zodpovědnost a ani svědomí ho moc netížilo, uměl ho totiž vždy ukecat. Jen ten těžký pocit u žaludku.

Když přišel další den do hospody, potkal tam jen Evžena.
"Kde jsou ostatní?"
"Věc se má takhle. Policajti maj sice Musila ve vazbě, ale furt to dál vyšetřujou. Všichni se bojí podezření, a tak se raději stáhli do pozadí," podíval se Evžen smutně na Marka a pokračoval: "Bude lepší, když se ode mne budeš držet dál, alespoň na nějaký čas."
Marek pochopil. Rozloučil se s Evženem a když odcházel, bylo mu, jako když se loučí s tímhle místem.
Ano, strach (možná ze zodpovědnosti), to bylo to, co rozložilo jejich skupinu. Vyšel ven a zavřel za sebou dveře hospody, jako by zase dělal tečku za další etapou svého života.

                * * *

Marek vyšel z budovy, v rukou diplom z Vysoké školy odborné. Další místo, kde se ucházel o práci, další zklamání. Všechny práce byly stejné: stereotypní, nepokrokové. Každému šlo jen o zisk. Vztahy mezi lidmi v zaměstnání byly buď na bodu mrazu, nebo se podřízení snažili podlézat nadřízeným, aby co nejvíce vytěžili. Všude byli již dospělí lidé smíření se svou situací a neměli touhu něco měnit, natož přetvářet společnost. V jedné práci vydržel měsíc. Celou tu dobu se pokoušel změnit věci, které mu vadily. Zklamání a z toho vycházející pasivita v něm vyvolávaly pocit, že se stává jedním z nich - dospělým. Hnusilo se mu chování, na kterém byla vidět přetvářka - nevěřil jim, když říkali, že to dělají pro rodinu nebo pro prospěch podniku. Dobře viděl, že to všechno dělají jen pro peníze, aby si mohli dopřát dostatečný blahobyt. Jak se zdálo, bylo to to jediné, co je uspokojovalo. Nemohl skousnout, že se nikdo nestará o společné blaho, nikdo neřeší problémy společnosti. Věřil, že člověk je tvor společenský, a ne, že jsme stádo individualistů.
Byl opravdu zklamán, takhle si to nepředstavoval. Chtěl nějak nabudit svoje prožívání, chtěl něco zažít. A tak iniciativně zamířil do hospody. Rozrazil dveře a energicky vstoupil dovnitř. V hospodě byl ale klid. Všichni seděli a unaveně sledovali fotbalisty. Marek si všiml jednoho ze svých starých přátel.
"Nazdar, Ignáci, nekoukej na ten fotbal a raději mi vyprávěj, jak žiješ. A vůbec, nezajdem k místní omladině? A nepoučíme je nějakými svými zkušenostmi?"
"Hele, Marku, na tohle už nemám věk. Jsem unavenej z práce a mám do háje nárok na trochu klidu, ne?"
"Ať si jde, když se mu chce, jestli tím něco dokáže. Jen ať si to zkusí," přidal se do rozhovoru zarostlý a špinavý muž. Jejich oči ani nezaznamenaly Markův odchod, neboť sledovaly obrazovku na zdi.
"Taky ho jednou potká tenhle strašný osud, co potkal nás. Jinak by to přece nebyla spravedlnost," pomyslel si Ignác.

Seděl na pohovce ve svém bytě a zamyšleně hleděl před sebe. Uvědomil si, že svět, ze kterého vychází, je úplně jiný než ten, který ho právě čeká (a čeká ho vlastně?). Co teď? Viděl, že má na vybranou. Ten pocit svobody, že mohl jít kamkoli chtěl, byl úžasný, ale zároveň ho tížila doživotní zodpovědnost za toto rozhodnutí. Dlouho uvažoval o tom, jestli se má podvolit stereotypu práce, začlenit se do nudného a monotónního ubíhání času jak nitě z cívky a pozorovat, jak se postupně blíží konec. Je to vlastně takové (darwinovské) přežití. Vytvořil by kolem sebe kruh přátel a svou rodinu, což by mu dalo nějaký ten cíl, který je tak důležitý k tomu, aby dokázal ráno vstát z postele. Nebo bude volit únik - odejde od této společnosti a bude žít nezávisle na ní. Na to by ale potřeboval jednu spřízněnou duši opačného pohlaví, aby spolu v porozumění mohli sdílet vše, co do života patří. Nebo že by přece jenom zaprodal svůj život požitkářství a přesvědčil by sám sebe, že to dělá přece jen pro rodinu? A své bohaté mladistvé prožívání by nadále rozvíjel jen ve svém synovi (který jednou také jako on odejde)?

Poznal, že je čas se rozhodnout. Nevěděl sice, kam přesně půjde, ale jistě věděl, že nastala doba vykročit na cestu. Vstal a vyšel, aby otevřel dveře...