Ticho - 7

Co mi tenhle svět přichystá dále? Otázka která mě začala zajímat.Srub ve kterém jsem se nacházela byl ze dřeva. Jeho stěny budily dojem, jako bych byla obklopena stromy. Nebo snad jako bych byla uvnitř stromu?... * * * Kam jen oko dohlédlo se táhla rozlehlá pláň zvrásněná hlubokými rýhami a nejmělčí byly takové, že by se do nich schovali dva muži, i kdyby se postavili na sebe... * * * Branou sem proudili skupinky skřetů a lidí. Na šedém koni vjel do brány muž v plné zbroji. V ruce hřímal těžké kopí. Rozhlédl se po probíhajícím masakru...

 ( den osmý )

Spánek minulého dne mi výrazně prospěl. Cítila jsem, že horečka už se nevrátí. Akorát jsem byla stále zesláblá, ale taky jsem měla chuť žít. Co mi tenhle svět přichystá dále? Otázka která mě začala zajímat.

Srub ve kterém jsem se nacházela byl ze dřeva. Jeho stěny budily dojem, jako bych byla obklopena stromy. Nebo snad jako bych byla uvnitř stromu? Možná to byl jenom dojem a záměr stavitele. Rozhodně to bylo umělecké dílo. Takže jsem v elfí vesnici? Asi ano, co bude dál? Ptala jsem se sama sebe.

Když pak vešli elfové, které jsem si už pamatovala, neměla jsem tolik obav, jako dřív. Konečně jsem slyšela. Konečně jsem nebyla v tom divném tichu, které mě znepokojovalo.

Považovala jsem za dobré, abych nyní začala hovořit já. „Kde to jsem?“

Oba elfové se na mě podívali. Marqew promluvil jako první. Obecnou řečí. „Jsi v naší vesnici.“ Upřel svůj zrak do mých očí, jako by mě zkoumal hluboko do nitra mé duše. Co tam však viděl, to nevím sama. Potom se tázal slovy: „Jak se cítíš?“

„Myslím, že je mi lépe.“

„Dobře, zítra se setkáš s vůdcem našeho kmene.“

„Co se mnou uděláte?“ Tázala jsem se sice zvědavě a trochu s obavou, ale neměla jsem špatný pocit. Nebyla jsem zrovna v dobré pozici. Na neznámém místě, v nejasné situaci a se zastřenou minulostí. Avšak bezprostřední nebezpečí mi prozatím nehrozilo.

„Promluvíme si s tebou a potom zvážíme tvá slova. Ta rozhodnou, co bude tvou budoucností.“ Přestal se upřeně dívat do mojí duše, jak mi to tak připadalo a poslední větou prones: „Nic víc ti zatím neřeknu.“

* * *

Kam jen oko dohlédlo se táhla rozlehlá pláň zvrásněná hlubokými rýhami a nejmělčí byly takové, že by se do nich schovali dva muži, i kdyby se postavili na sebe. Nedalo se jet stále v jedné brázdě a tak to byl náročný terén jak pro koně, tak i pro pěšího chodce. Byla to navíc vyprahlá pustina bez známky zeleně.

Dva dny se plahočili přes rýhy země, než dorazili k vyvýšenému ostrůvku, kopečku na jehož vrcholku se zelenala tráva. Jenom pět stromů dominovalo tomuto místečku, oáze klidu a prázdnoty.

Malý potůček se rozléval do jedné jihozápadní rýhy, široký byl na dlaň. Přesto postačil k tomu aby se všichni napili a osvěžili. A tak se tento ostrůvek stal zastávkou pro mnohé živočichy, kteří putují touto krajinou. Znavení ptáci posedávali na osamělých stromech a odpočívali po dlouhém letu, než zase osvěženi budou pokračovat dál.

Po dalších dvou nudných a únavných dnech se vydrali z poslední brázdy. Stanuli na kamenité červené hlíně. A netrvalo dlouho a hlína se stávala kypřejší a stále častěji se v ní vyskytovaly trsy trávy.

Ze stínu dálky vystoupily hory.

„To jsou hory Arlenddor. Kde ony vystupují ze země, tam začíná země Arlenu. Na sever od Arlenddoru se táhne země Dorrianu. Ta země není moc přívětivá, proto jdi do Arlenu.“

Ještě dlouhou část dne trvalo, než se k horám přiblížili. Zavezl ji skoro až k úpatí hor a tam se s ní rozloučil. „Hodně štěstí nechť provází tvé kroky,“ naposledy ji kývl na pozdrav a pak se už neohlédl, když hnal koně do Dorrianu.

Než se slunce schoulilo někde daleko za vrcholky Arlenddor, vyškrábala se mírným průsmikem do ne příliš rozlehlé kotlinky. Všude byl klid a kraj přece tak prázdný, nebo alespoň prázdně vypadající, přesto dával pocit bezpečí.

V noci se nad Arlenddor přihnaly kupy mračen a zvedl se slabý, za to však chladný vítr. Ráno se v trávě válela řídká mlha a usazovala se na stéblech trávy. Jira se dala do chůze. Počasí však nevypadalo, že by se chtělo změnit, alespoň ne pro dnešek. Po pravé straně se na ni mračily štíty vysokých kopců jejichž vrcholky halila bílá sněhová pokrývka.

Stále postupovala výš a výš, vstříc vrcholkům a horským průsmykům. Nezdálo se, že by se dalo jít i jiným směrem, cesta, nebo spíš schůdná možnost vedla stále stejně, nebo přinejmenším téměř stejně. Mlhy se k odpoledni vytratily, avšak slunce se na obloze neukázalo. Než se setmělo, překonala tento jeden kopec a kousek pod vrcholem se uvelebila pro přečkání noci.

Následující ráno bylo o něco teplejší. Od zasněžených štítů se do údolí valil chlad, ale mlhavé paprsky jitřního slunce značily, že mohou vyhrát nad chladivými mlhovinami bílých vrcholků. Den by tedy měl být mnohem příjemnější, než ten předešlý. A taky že ano.

* * *

Jeden ze zapálených šípů prolétl Adremu kolem hlavy. Na to další těsně kolem pasu. Chtěl se odplížit trochu stranou, ale sotva udělal dva kroky, cestu mu zastoupil jeden ze skřetů. Útočníci pronikli na plácek skrze povalenou bránu, která jejich nátlaku neodolala.

Ohrožoval ho velikým palcátem, ale ve zbroji nebyl tak dokonale ohebný a chyběla mu rychlost. Tu si však nahrazoval tvrdostí. Adre nemohl dělat nic víc, než se vyhýbat ranám, které mu hrozili smrtí. Neměl žádnou svou vlastní zbraň. Nebyl ještě ve stádiu výuky, kdy se mladí žáci učili užívat i jednoduchých zbraní. Výcvik začínal s bojem beze zbraně. A tak musel spoléhat jen na svou obratnost a postřeh, aby se vyhnul zásahu, který by jej jistojistě zmrzačil, ne-li rovnou zabil na místě.

Branou sem proudili skupinky skřetů a lidí. Na šedém koni vjel do brány muž v plné zbroji. V ruce hřímal těžké kopí. Rozhlédl se po probíhajícím masakru. Jeho zrak pak zavadil o Adreho a skřeta. Pobídl koně k této dvojici a silným hlasem zvolal ke skřetovi. Ten když zaslechl jeho hlas, nejdříve jakoby nereagoval a ještě jednou se rozmáchl. Jeho úder se však minul cíle.

Adre se už zády skoro dotýkal kamenné zdi kláštera. Roztržitě sledoval skřeta a přitom letmo pozoroval jezdce na šedákovi. Neměl už kam ustoupit a očekával, že jej zasáhne některá z budoucích ran palcátu. Nebo si jeho smrt vychutná jezdec hřímající těžké kopí, jehož hrot směřoval mírně dolů?

Skřet se na jezdce podíval s neskrývaným hněvem a něco zachroptěl. Jezdec na něj promluvil znovu. Adre mu nerozuměl, protože jezdcova štěkavá a skřípavá řeč byla skřetí. Skřet cosi zaštěkal v odpověď a potom palcát odhodil kousek za sebe.

Adre zůstal stát na místě. Nemělo smysl utíkat. Stačil by jeden hod oštěpem a mohl by být probodnut. Skřet zastoupil Adremu cestu, rozepjal své velké pazoury. Jezdec na chlapce promluvil obecnou řečí: „Nebraň se a nic vážnějšího se ti nestane, rozumíš?“

Adre jezdci neodpověděl. Trochu se přikrčil. Skřet se na něj vrhl a přimáčkl chlapce na zeď. Už se nemohl vzpírat, bránila mu v tom těžká váha.

Jezdec obrátil koně. Druhý jezdec tentokrát na hnědém koni se ocitl v blízkosti šedáka. Seděl na něm další muž. Vyměnil si pár rychlých slov z jezdcem na šedákovi a potom odklusal k Adremu, kterého už měl skřet pod svým vlivem. Seskočil z hnědouše a rozmotával provaz který už předem svíral v ruce. Netrvalo to dlouho a chlapec už byl svázaný a ležel skřetovi u nohou. Jezdec něco skřetovi přikázal a pak se zase vyhoupl do sedla nervózně pofrkávajícího hnědáka.

Adre ležel na zemi a mohl jen sledovat, jak k němu přibývají jeho spolužáci, teda ti, kteří měli štěstí a nebyli zabiti. Hlavou se mu honily myšlenky, co se stalo s Jirou? Žije ještě? Co mistři? Jak to, že je to překvapilo tak náhle? Věděl, že se něco ve světě děje, ale setkání s vojáky ho zaskočilo. Přeci jen je jednodušší přemýšlet o tom, než to náhle prožívat. Myšlenky se dají zahnat, ale skutečnost nikoliv.

Všechny, kteří to přežili, svázali dohromady, do jakéhosi zástupu jak to dělávaly karavany obchodníků se svými zvířaty, pokud neměli vozy. Adreho zrak přejel tu spoušť. Mistry mezi mrtvými těly nenašel, ale to neznamenalo, že jsou naživu. Ten pohled ho bolel. Jira nebyla samotná holka v klášteře a z těch, které tady byly neviděl živou jedinou.

* * *

---