Dubová panna

Dubová panna

Počátek (díl 1)

            Lucie ležela se zavřenýma očima ve vaně a plnými doušky si vychutnávala pocit horka a vlhka, který se jí rozléval po celém těle jako chvění štěstí. Šum a cákání teplé vody ji pozvolna uspával.

            Posadila se, natáhla pravou ruku, která se musela nejdříve dostat ze spáru vodního příkrovu, který jí zahaloval od palců u nohou až po dlouhý šlachovitý krk a prsty objala černý uzávěr s červenou značkou. Otočily kohoutkem až na doraz a znovu si lehla do lázně.

Teplá voda přestala téct a s ní ustal i hukot a mlaskavé dopady kapek. Do náhlého ticha, které by jiným bušilo na mysl jako údery zvonů, nastolil vládu jiný zvuk.

Hlasité  slastné steny mladé ženy, která si vychutnávala svoji každodenní siestu po náročné práci.

„Už aby tu byl Petr,“ posteskla si Lucie a rukama si přejížděla po plochém břiše a malých ňadrech. Konečky vlasů se jí smáčely ve vodě a nabíraly světlejších odstínu hnědé. Její ladné křivky se pod hladinou vlnily a nabíraly roztodivných tvarů. Víčka, plné rty a celý zbytek obličeje pokrývaly kapičky potu.

Pára halila celou koupelnu do pláště mlhy.

„Tohle je k nezaplacení?“ zakňourala Lucie jako předoucí kočka, která dostala nové klubíčko na hraní.

Převalovala se ve vaně ze strany na stranu a její světle modré oči, které se schovávaly pod ztěžklými víčky upadaly do spánku.

Jestli nepřijde co nejdříve, tak tady usnu. Poznamenala si sama pro sebe a při vzpomínce na nedávný božský sex se svým dlouholetým partnerem si přejela špičkou jazyka horní ret, který byl červený jako uzrálá jahoda.

S očima stále zavřenýma se odpoutávala od skutečného světa. Voda ji hladila jako milencovi hebké prsty a vytvářela podobnou kulisu jako při milování.

Z ničeho nic naplnily dům skřípavé rezonující zvuky. Dunivé kroky se ozývaly z míst, kde se rozkládalo jejich staré dubové schodiště.

„No, konečně dorazil,“ usmála se Lucka a podruhé si olízla horní ret.

Bradavky ji ztvrdly, přes tělo ji přejelo zamrazení a tam dole ucítila ten příjemný hřejivý pocit.

„Pospěš si,“ zašeptala a rukama si přejížděla po malých polokoulích, co se jí rozpínaly na hrudi a něžnými dotyky dráždila ztvrdlé bradavky. Cítila to vzrušení, které jí zachvacovalo celé tělo jako spalující oheň. Pocity v ní křičely, hormony běsnily a touha se jí leskla na rtech. Toužebně se svíjela a překrucovala jako nevyřešitelná hádanka, neboť potřebovala nějakým způsobem uvolnit napětí, které se v ní hromadilo jako pára v uzavřeném hrnci.

Teplá voda s čvachtavým plesknutím stříkala z vany a dopadala na nové linoleum.   

Dveře do koupelny se otevřely a vzduch prosytil studený průvan.

„Tak už pojď a zavři ty dveře, je tu zima,“ žadonila Lucie a toužebně špulila rty.

Oči nechávala zavřené, protože potřebovala ulevit ostatním smyslům, aby si mohla vychutnat ten  slastný pocit z polibku.

Z té chvíle, kdy jí on vdechne svůj teplý dech života a lásky a kdy se jeho jazyk začne ovíjet kolem jejího, jakoby to byly dva pářící se hadi.

Stále se upjatě soustředila na své vnitřní pocity a s hlavou zakloněnou na okraji vany vyčkávala příchodu vášně. Vůbec jí nepřipadalo divné, že do ní vstupuje chlad pochybností a touha dozvědět se jestli je to opravdu Petr, ten kdo nad ní stojí.

Náhle pocítila ledový dotyk dvou prstů na své bradavce. Jemné stisknutí palce a ukazováčku z ní vydolovalo slastné vzdychnutí a hluboký nádech.

Lucie si vychutnávala pomalé plazení prstů po svém těle a stále očekávala polibek.

„Tak už to dál nenapínej a polib mě,“ zakňučela a natočila hlavu směrem k místu, kde si myslela, že se nachází obličej jejího milence a ve chvíli, kdy se jí začala od sebe odlepovat slepená víčka, tak...

„Chrrrrrr,“ z hrdla se jí prodralo hluboké zachrčení, které ustalo v momentě, kdy se stisk - zprvu něžných prstů – na jejím hrdle ještě více utáhl.

Škrtí mě.

Malý střep myšlenky vystřídal rychlý sled událostí.

Lucie se pokoušela vykřiknout, ale nešlo to. Dech jí uvízl mezi ucpaným hrdlem a plícemi. Šokovaná a neschopná ničeho jiného než bezhlavého kopaní ztuhlýma nohama a šíleného bouchání rukama všude kolem sebe se snažila vymanit z příliš pevného sevření železných spárů.

Před očima, které byly ještě napůl zavřené měla mžitky a obraz se jí rozmazával.

Vnímala tlukot svého srdce, který se pozvolna vytrácel. Pohyb jejích končetin zpomaloval, až po krátkém a bezvýsledném boji nadobro ustal. Konečně se jí podařilo otevřít oči a v ten okamžik jí celým tělem projelo škubnutí.

Bolestivé a dlouhé.

Jediný trhavý pohyb se během chvilky přeměnil v nekontrolovatelné chvění. Nedostatek kyslíku a šílený strach se jí zrcadlil v očích, které zalévaly slané slzy bolesti a děsu.

Lucie zírala, za doprovodu svých marných a sípavých pokusů se nadechnout, do tváře plné hlubokých vrásek nebo spíš krutých rýh, které připomínaly prolákliny v seschlém dřevě.

Ona.

Dvě oči bez zorniček se jí vpíjeli do mysli a roztahovaly se v ní jako bouřkový mrak. Ty duté otvory smrti na ní shlíželi s opovržením, zběsilou škodolibostí a s nenasytným hladem, který se rozplýval i v úzké štěrbině bez zubů, která se měnila v nezaměnitelný úsměv pokřivené existence.

Ne! Ty ne!

„Pomoc!“ Zachrchlala Lucie, ale její poslední výdech se změnil ve spirálu malých a velkých bublin, co se vznášely k zvlněné hladině. Měla hlavu pod vodou a na krku stále ten utahující se svěrák ve tvaru dvou zápěstí s dlouhými prsty zakončenými ostrými nehty.

Ztrácela vědomí a najednou vše pohltilo ticho a tma. 

Černota a chlad.

Vyděšeně sebou cukla a chvilku jí trvalo než si uvědomila, kde je.

Stále ležela ve své horké lázni a pořád ji obklopovala neproniknutelná oblaka páry.

Co se to stalo?

Šplouchání vody, které způsobila svým rychlým pohybem jí rušilo při přemýšlení a nárazy malých vlna na okraje vany jí mazalo v paměti jednotlivé souvislosti.

„Bože,“ zavzlykala a schovala si tvář do dlaní.

Srdce jí bušilo jako zvon a dech jí trhal plíce. Kapičky teplého potu jí sjížděli po zádech i břiše a okapávali do vody spolu s korálky slz.

„To je dobrý, byl to jen sen, jen sen,“ uklidňovala se Lucie a pokoušela se chytit dech.

Posadila se a ruce ji automaticky zamířili z obličeje, ke krku, který byl podivně oteklý, skoro jako by ji opravdu někdo škrtil.

To jsou jen uzliny, tohle napařovaní jim nedělá dobře.

Přes všechny chabá vysvětlení, která jí v hlavě kolovala jako opilecká říkanka se musela přesvědčit. Vylezla z vany a postavila se před zrcadlo co viselo nad umyvadlem. Snažila se najít svůj obraz, ale sklo pokrývala hustá vrstva sražené vody, takže neviděla nic víc než matnou siluetu své tváře.

„K sakru,“ zaklela a přejela pravou rukou po skle. Stále však nemohla rozpoznat ani svůj obrys.

S dalšími nadávkami se natáhla ke dveřím a otevřela je. Pára se mžiku z koupelny rozprchla a obraz na skle se začal nabírat ostrých rysů, aby to Lucie urychlila popadla ručník a přejela jím po zrcadle.

Řekni mi pravdu.

Pohlédla na svůj odraz a žaludek jí udělal přemet. Vnitřnosti se zatřásly a v hrdle se jí usadil obrovsky knedlík. Uvnitř hlavy jí řvala poplašná siréna a v hlavě měla místo jen na jedinou myšlenku.

Uteč!

Vyděšeně zírala na svůj bledý obličej, ale co hlavně upoutalo její pozornost byl zarudlý krk, na kterém zůstaly stopy po širokých prstech a několika hlubokých škrábancích od ostrých nehtů.

No tak, na co čekáš, uteč!

Mrkla na svůj obraz  v zrcadle a ten jí její upřený pohled i škubavé pohyby opětoval ve stejném sledu i okázalosti.

„To není možné,“ Promnula si oči a ještě jednou pohlédla na sebe sama v zrcadle.

Je to pravda.

Rukama si ohmatávala zarudlý krk a ještě stále cítila pachuť svých umlčených výkřiků o pomoc.

Po těle se jí rozlézalo nepříjemné horko a to i přesto, že byla nahá a na těle se jí objevovala husí kůže. Strach se do ní nahlodával jako červ toužící se dostat hluboko k jádru pocitů a mysl jí ovíjely černé myšlenky, které se prokazatelně usazovaly v třesoucích se končetinách.

KŘACH! Hlasitá rána připomínající štípaní seschlého dřeva se ozvala z předsíně a Lucie vyděšeně nadskočila. Málem by vykřikla, ale ruce zadusily němý výkřik již v zárodku na jejích chvějících se rtech.

Tak už zmiz, prosím.

Přestože jí všechny vnitřní hlasy varovaly ať okamžitě uteče, anebo se někam schová, její kroky mířili vstříc pravdě. Nohy se pohybovaly pomalu jakoby ztuhle, ale cestu znali až příliš dobře.

Lucie vyšla ven z koupelny a pomalým rozvážným krokem zamířila k hlavnímu schodišti, na jehož konci, dole u vstupních dveří, čeká její odpověď.

Mlaskavé zvuky jejích bosích chodidel se rozléhaly po tichém domě a vracely se v protáhlé ozvěně zpátky ke své majitelce.

Jsem blázen.

Dům naplňovala prázdnota a ticho, které vládne v kostele po bouřlivém kázání, když všichni účastníci mše odejdou.

Bože stůj při mně.

Sestoupila na první schod a ten zasténal pod její váhou. To nemilosrdné zaskřípání, které umlčelo ticho očekávala, ale teď znělo tak hrůzostrašně a tesklivě jako motlitba za mrtvého.

Ruce jí přitom zvuku automaticky zamířily zpátky k poraněnému krku a v hrdle polkla další výkřik.

No tak ty to dokážeš.

Zvedla levou nohu a šlápla na druhý schod. Tentokrát se ozvalo pisklavé zavrzání jako když mokrou rukou přejedete po stole.

Jsou to jenom schody.

Dodávala si dál odvahu a zdolávala letité ztrouchnivělé schodiště, které ji udržovalo v trvalém napětí za pomoci skřípotu a skučení starých a červotoči prožraných schodů.

Cítila pod nohami vibrace a chvění jako důkaz, že opravdu sestupuje dolů a měla nutkání chytit se zábradlí, avšak představa, že by se dotkla černého dřeva, které sloužilo jako opora, jí připadalo jako holé šílenství.

Cítila z něho zlobu, hněv, utrpení a smrt. Vše v jednom táhlém pocitu, který jí prolétl myslí a zaznamenal každičký zářez nebo čmouhu na zdobeném dřevě.

Poslední schod, konečně.

Sestoupila ze schodiště s pohledem upřeným na vstupní dveře a hlasitě si oddychla.

Chtěla se rozběhnout k východu, ale nohy jí ztuhly jakoby je někdo přibil k podlaze.

OTOČ SE!

Kapička potu jí sjela po spánku. Cítila jak se jí znovu do hlavy hrne krev a na krku jí opět pulzují tepny.

Ten dutý a hluboký hlas z ní vyrval poslední naději.

Žádné dveře, žádný útěk.

Hlava se jí pomalu otáčela zpátky směrem ke schodišti a nakonec jí neochotně následovalo i tělo.