Arandil Harfeník 6

další díl, při němž tentokrát autor dospěl k názoru, že by se to celé mělo jmenovat jinak a že dva z hlavních hrdinů jsou naprostá paka :-D

6.

 

Dohonil jej až za prvním ohybem cesty, ale stačil jediný Arandilův pohled, aby mu slova uvázla v hrdle. Uvědomil si, jak Erian prakticky hned vytušila něco málo z jeho skrytých myšlenek... a tenhle sidhe bez jakékoli předchozí přípravy, bez jakéhokoli důvodu k soucitu padl přímo do jeho nočních můr. Do vzpomínek, za které se stydí, a dal by cokoli, aby vrátil čas a mohl se rozhodnout jinak! A pro něž tvoří tisíce výmluv, aby nemusel sám sebou opovrhovat...

Po chvíli jako by dusno ustoupilo. Kráčeli vedle sebe, mlčky, beze slov, pozornost upřená světu kolem. Čekání na cokoli, na sebenepatrnější nápovědu, kudy se Gwyonnova dcera mohla dát.

Náhle jej Arandil zastavil prudkým pohybem ruky. "Takhle bychom mohli hledat celou věčnost!" sykl na vysvětlení a přiklekl k zemi. Zlehounka prsty pohladil trávu u cesty... a pak ještě lehčeji přejel po strunách své malé harfy. Nádhle se kolem nich začal zdvíhat vítr, divoký severák, roztančil se jim kole tváře a zmizel stejně rychle, jako se objevil. Bardovou tváří prolétl spokojený úsměv. "Tudy," zašeptal a zamířil k jihozápadu.

 

Zpola běželi a zpola šli a bylo v nich cosi podobného ostražitosti zlatosrstých ohařů z Okřídleného domu. Evnisien to vše vnímal téměř jako poloviční sen, cítil únavu šířící se tělem a nejradši by si jen lehl do trávy a zavřel oči. Zároveň to vše zůstávalo někde... daleko. Jako by po tom mohl vztáhnout ruku - a přitom zůstávala jistota, že mu nedojdou síly, dokud sám nedovolí.

"Nechtěl jsem..." zašeptal jen tiše.

Bard letmo přikývl. "Pšššt - teď na tom nezáleží." Teď - v tuto chvíli. Později zase bude. Hlavní je, aby se Erian nic nestalo...

A v tu chvíli zaslechli píseň nočního motýla, divokou strhující melodii plnou světla, plamenů a tříštění sametových křídel o jiskry spadlé z hvězd. Jako by samotný večer přešel do tónů srdce, přerušený jen hrubými výkřiky mužů. Vyměnili si rychlý pohled - a oba zakleli.

Evnisien ihned tasil, rozhlížel se kolem sebe vyčkávaje nepřítele...

Arandil začal hrát. Hedvábné cosi vklouzlo do temnoty, roztrhlo ji na cáry a zaplápolalo jako tisíc slunečních paprsků. Noc jako by něco podebralo, něco plné lásky a hněvu, nespoutané síly starých časů.

Mihotání.

Pro jejich oči se okolní tma stala jen řídnoucí mlhou.

Snem o zmatení. Srdci vnímali cestu před nimi... a Erian a hordu, která jí dohání.

Kdyby měli čas pozorovat, všimli by si, jak moc si jsou její členové podobní. Bez ohledu na tvář a na postavu v nich číhala prapodivná stejnost. Mlčení za očima - krutost, nelítostnost, strach vyhasnutí.

"Erian!" vykřikl Evnisien a pevněji sevřel meč. Už nedokázal váhat; rychle jí kráčel vstříc, pevně rozhodnutý postavit se mezi ni a přízraky stínů. Ochránit ji... před vším, co přijde. Bylo mu to dáno. Vrhli se na něj jak smečka vyhladovělých psů; snad za to mohly barvy domu Lyrova, snad v nich zůstal zbytek touhy po cti a vědomí, že boj s ozbrojeným protivníkem jí přináší víc než pronásledování prchajících dívek. I třem z nich by se dokázal ubránit; jich však bylo deset. Meč se zaklínil v žebrech jednoho z útočníků. Ostatní jej srazili k zemi a zasypali ranami. Brzy si uvědomil, že se ho vpodstatě nesnaží zabít... jen zranit, aby trpěl co nejvíc - předtím, než podlehne následkům ran. Skončit? Tady...? Ne, ještě nechce umírat, avšak jestli tím však splatí dluh vůči princezně z rodu Tuatha de Danaan...

A v tu chvíli se bardova píseň změnila. Zdrsněla ve vytí vlků na horských úbočích. Proměnila se - zatímco dřív hledala, volala, chránila, teď se z ní stal hrot smrtícího oštěpu zabořující se do protivníkovy hrudě.

První z pronásledovatelů zařval šílenou bolestí. Celé jeho tělo se ocitlo ve studeném plameni. Modré záblesky odhalovaly kůži, svaly prohlodané červy, oči, které správně dávno měly nevidět a odpočívat v hlíně... křičel a měnil se v prach. A do toho zazněl Arandilův téměř chladný hlas: "Vrať se ke kostem země... jimž tě vzali, podvržence smrti." "A... a... odpočívej v pokoji," zlomil se v dodatku křišťálový tón Erian.

Ale tohle k Evnisienovi doléhalo z nesmírné dálky; už ani nepřemýšlel, co mohou ta slova znamenat. Poprvé se cítil sám. Sám uprostřed hvězdné klenby, uprostřed světel, co se roztančily kolem duše.

"Tak... tohle znamená odcházení?" pomyslel si. A za ním zůstala čirá tma.

 

Erian se ještě třásla hrůzou, když přes ni Arandil přehodil svůj tmavě zelený plášť. "Jsem rád, že se ti nic nestalo," zašeptal. Havganovi služebníci prchali... Pohled se mu stočil k Evnisienovi; ležel bezvládně na zemi a bard na chvíli zadoufal, že se mu nic nestalo. To, co udělal, bylo... strašně hloupé. A zároveň statečné. Princi z domu Lyrova, proč jsi jen dostal dar vstupovat do věcí kolem sebe tím nejnevhodnějším možným způsobem?

Ačkoli... svým způsobem by se tak vše vyřešilo. Kdyby ho doopravdy zabili - nemusel by přemýšlet, jak ji ochránit před jeho chováním. Nemusel by se bát, že jí ublíží, když si nechá pomáhat... a...

Plížilo se to kolem jako vychrtlá, vyhladovělá šelma.

Ne! Nemůže si dovolit takové temné myšlenky!

Přinutil se vstát a dojít až k němu. Určitě je jen raněný, udeřili ho do hlavy a ztratil vědomí... v tu chvíli se Gwyonnova dcera napřímila. "Je... je v pořádku? Viď, že je...!" To přání z ní sálalo jasněji než plamen v kovářské výhni. Měl na jazyku banální přitakání, když si uvědomil, že by lhal.

Ne, Evnisien nebyl mrtev... ale život v něm vyhasínal, ztrácel se v hlubinách temnoty... věděli, jak a kam udeřit...

"Umírá, má paní," vydechl jen.

"Proč? Vždyť... vždyť...! Uzdrav jej, udělej pro něj něco!"

Musel se kousnout do rtu. Tohle se mu nelíbilo. Ani trochu. Chtěla by to stejné, kdyby před nimi v trávě ležel toulavý pes umírající na zadušení se vyhrabanou kostí...?

"Jsem bard, Erian. Neumím zázraky..." odvětil tiše. Dívka se tlumeně rozvzlykala. Skláněla se nad smrtelníkem, snažila se ho přivést k vědomí, a její snažení bylo zoufale neúspěšné, to si uvědomoval už když se do toho pustila.

Možná... možná tu ještě naděje je... pomyslel si Arandil. Pokud jeho duše ještě nepřekročila práh...

Ne! Nemůže! Nesmí! Nechce!

Ale - stačil pohled na plačící Erian a to vše v něm roztávalo.

"Dal bych ti všechno, lásko... proč se ti tedy bojím dát jeho život...?" prolétlo mu hlavou. Prsty zlehka přejely po strunách. Třeba... třeba není jiné cesty. Vzpomněl si na Corvetheena a do očí se mu zakously slzy. Žádná sebelítost! Jen to ne...!

 

Byla to jedna z písní, které se nemohou opakovat.

Už proto, že ji hrál na struny vlastního srdce.

Štkala a konejšila; volala a skláněla se, pohlcena střípky všehomíra.

Měla v sobě lehkost jarních vod, chmíří pampelišek i jiskry prvních ohýnků na lukách... stáčela se jako bystřina v horském úbočí.

Lákala... k návratu.

A duše se prolnula mezi světy, zastavila se na půl cesty, toužebně se zadívala na stezku do neznáma - a vykročila zpět, protože té kráse nedokázala odolat.

 

Arandilova tvář ztvrdla. Před očima se mu z okolní krajiny vylouplo štěně, krásné, bílé, se srstí jasnější než měsíc v úplňku. Zadívalo se na něj; napůl vyděšeně, napůl teskně. A pak se rozběhlo a zmizelo tam, kde si hověl jeho stín.

Už nepochyboval o tom, jestli Evnisien MacLyr bude žít.

Pouze uvažoval, zda bylo rozumné zaplatit takovou cenu.

A v uších mu zněly ozvěny písní dávno prokletého barda.

---