Dubová panna

Dubová panna

Procitnutí (díl 2)

Lucie stojí před vznosnou dřevěnou sochou dubové panny, která zakončuje načernalé zábradlí. Okrasa a chlouba domu, která tu stojí po více než dvě století a mlčenlivě oplácí Lucii svůj prázdný pohled.

Tak krásná a tak děsuplná. Noční můra pro dospělé.

Sochař, který spodobnil dokonalost a vyřezal obraz své lásky do tvrdého dubového dřeva, ji zároveň vdechl i život. Alespoň Lucce to tak, připadalo a bralo jí to dech. Vzhlížela k prázdným očním důlkům a děsila se okamžiku, kdy jí bude tento pohled oplacen, ale němé díry z popraskaného dřeva mlčely. Zatím.

Lucie se znovu začala uklidňovat a v hloubi duše sama sebe přesvědčovala, že to byl jen další příšerný sen, kterých prožila posledních nocí celou řadu.

A co ten tvůj oteklý krk a škrábance po nehtech? To se ti taky zdálo?

Zaváhala a přejížděla dřevořezbu zkoumavým pohledem.

Panna stála ve svém vězení připoutána zády ke starému schodišti a dlouhé plavé vlasy jí spadaly až po pás. Hnědá záplava se honosila tmavším odstínem laku než zbytek těla a na konečcích se drobně kudrnatila. Oválné hýždě vystupovaly zpoza zábradlí spolu s dlouhými krásně tvarovanýma nohama a rukama. Provokativní vzory velkých obnažených prsou se vyzývavě tyčily vpřed. Malá dírka, která představovala pupík připomínala polovinu skořápky od ořechu a trůnila uprostřed dokonale plochého břicha. To všechno působilo klidným a umělým dojmem a lákalo k dotyku.

Ale ten obličej, ten prázdný výraz.

Plné tváře, oválná brada s dolíčkem, pokřivený úsměv, ostrý skoro havraní nos, husté obočí a čelo přetékající vráskami a mnohé další symboly a náznaky šílenství, které asi tvůrce této sochy muselo zachvátit, když jeho ruka a dláto dokončovaly tento pomník a vzpomínku na jeho celoživotní práci.

Proč ji, tak znetvořil?

Lucie se unešeně dívala na podobiznu dívky a nemohla uvěřit, že to co se stalo v koupelně způsobila tato socha. Litovala její znetvořený obličej a soucitně sklopila zrak.

V tom jí pohled spadl na dlouhou a štíhlou ruku, která bez života visela podél boku své dubové majitelky. Krátké a tlusté prsty s odřeným lakem zakončovaly dlouhé a ostré nehty s rudým nátěrem.

Červená barva?

Lucka udělal krok ke soše a naklonila se, aby se lépe mohla podívat na ty karmínové skvrny. Automaticky natáhla ruku a dotkla se dlouhých dřevěných nehtů a došlo jí to.

Ten dotyk naplňovaly skryté emoce a bouřil jako rozvířené moře a štěkal, ne on vrčel jako rozzuřený pes, který se sápe po fláku masa. Lucie stáhla ruku, ale věděla, že je pozdě.

Pravda ji uhodila do tváře jako políček od otce.

Krev.

Žmoulala jí mezi prst a oči jí přitom vylézaly z důlků. Žádná barva nebo nátěr. Krev.

Vnímala, jak vzduch v místnosti zhoustl a jak ji obličej zaplavuje teplo. Kapičky potu jako drobounké diamanty pokryly její třesoucí se ruku, která odhalila pravdu.

KŘŠŠŠ! Táhlí skřípavý zvuk prosekl vzduch a naplnil místnost nesnesitelnou a děsivou atmosférou.

Srdce se jí zběsile rozbušilo a vyprahlá ústa nestíhala přivádět dostatek čerstvého vzduchu. Nemohla vykřiknout přes ten velký knedlík, který se jí usadil v krku a nemohla se ani pohnout. Nohy jí vypověděli službu jakoby je někdo zalil betonem, který už ztvrdl.

Prosím! Uteč!

Lucka slyšela to zaskřípaní, neboť se ozvalo několik centimetrů od ní a věděla, že se něco v její blízkosti pohnula a nejspíš i tušila co, ale neměla sílu tomu pohlédnout do očí nebo spíš do prázdných očních důlků.

Zavřela oči, zvedla hlavu a znovu je otevřela.

„Aaaaa!“ Pištivý výkřik plný děsu se jí vydral ze stáhnutého hrdla.  Její propocený a mrtvolně bílý obličej se téměř dotýkal tváře Dubové panny.

Socha sehnutá v pase propaloval Lucii pohledem. Její prázdné otvory místo očí se plnily hněvem zhnusením a neutuchajícím hladem stejně jako se ty Lucčiny napouštěly slzami, strachem, prosbami o soucit a smrtí.

KŘSSS! Dřevo opět zaskřípalo a levá ruka podobizny se vymrštila jako sokol po své oběti. Sekla jako kosa po uzrálé trávě a na koberci se objevily krůpěje světlé krve.

Lucka uskočila od sochy a levou rukou si svírala zraněné pravé předloktí. 

„Aaaauuu!“ Další výkřik tentokrát plný bolesti a překvapení Lucce prolítl hrdlem a rozlétl se po domě jako předtím táhlý skřípot dřeva.

Křičela ani ne tolik z pálivého pocitu v paži, ale ze strachu. Srdce jí opět v hrudi explodovalo a nohy se jí podlomily v kolenou. Svezla se k zemi a nahým pozadím si sedla na drsný koberec.

Zvedni se a utíkej je žívá a chce tě zabít, je živá, živá, utíkej!

KŘSSS! Poslední úpěnlivé zavrzaní a panna se konečně uvolnila ze svého vězení. Odtrhla se od konce zábradlí s pohledem stále upřeným na své nahé, vystrašené a plačící oběti.

Uteč!

Socha k Lucii udělala krok. Pomalý a ladný skoro jako baletní skok, ale dunivě znějící, až se dům otřásl.

„Nech mě být,“ zavřeštěla Lucie a snažila se odplazit od zrůdy, která k ní upírala svůj prázdný hladový pohled.

Teď už chápala proč jí to dřevěné monstrum tolik děsí. Ty oči. Ne žádné oči jen kruhové otvory. Díry nicoty. Dutiny smrti.

Panna dál kráčela k ní.

„Ne!“ Křikla Lucka a na poslední chvíli se postavila na nohy. S pohledem stále přilepeným k oživlé soše ustupovala do obývacího pokoje, který se rozkládal hned vedle předsíně a velkého schodiště.

Panna zkřivila obličej do bolestné grimasy a rozběhla se vpřed.

Prásk! Lucka prudkým pohybem levé ruky zabouchla dveře, které se staly jedinou překážkou mezi ní a monstrem za nimi. Pravá ruka uchopila malý mosazný klíček a otočila jím. Hlasité cvaknutí zámku jí přesvědčilo o tom, že opravdu zamknula.

Odstoupila od dveří.

Bum! Dunivá rána a skřípot pantů jí donutil ještě o jeden krok ustoupit dozadu. Vyděšeně zírala na bílé dveře a v mysli odříkávala motlitbu.

„Prosím, ať se nedostane přes ty dveře, prosím!“ Šeptala do ticha, aniž by si uvědomila, že myšlenky přešly v slova. 

Nyní vnímala každičké šustnutí v místnosti. Žilky na spáncích jí tepaly nezměrnou rychlostí stejně jako záškuby v pravé zraněné ruce.

Najednou pocítila, jak jí v nose něco nepříjemně šimrá a uvědomila si, že jí teče z nosu krev. Rudá stružka se mísila s perly potu pod nosem a dopadala v kapkách na koberec, kde malovala podobnou skvrnu jako od vína.

Prosím! Jdi pryč!

 To dlouhé a nejisté ticho vyselo ve vzduchu jako němý výkřik.

Prosím!

Křup! Dveře se prohnuly směrem do pokoje jako po nárazu od beranidla.

„Můj bože!“ Zapištěla Lucie a narazila zády do krbu, jak couvala od dveří, v jejichž popraskané struktuře spatřila dutý oční důlek té bestie.

Aniž by si toho všimla shodila z římsy nad krbem na zem láhev whisky. Neslyšela zvuk tříštícího se skla ani cákání tekutiny po koberci a po jejích bosích nohách ani nezaznamenala štiplavý lihový zápach, který naplnil místnost.

Vnímala jen dveře a to co přijde až se rozpadnou.

Klekla si a začala odříkávat skutečnou motlitbu: „Otče náš jenž si na nebesích…“

Náhle se něco stalo. Lucka ztuhla.

Dveře doposud alabastrově bílé jako zasněžené horské štíty nabíraly hnědou barvu jakoby jste rozlily na piják hnědý inkoust a sledovaly jak se rozpíjí.

„Posvěť se jméno tvé, buď vůle tvá,“ Lucie se vrátila k motlitbě a bez přestání lomila rukama, ale oči stále vyděšeně zíraly na obarvené dveře.

Kaňka v horní části dveří se měnila.

Z dřeva začaly vystupovat jednotlivé prvky obličeje, po něm následovalo tělo a nohy. Ruce s ostrými nehty se zachytily za zárubně a přitom vydávaly pisklavý zvuk asi jako když křída zaskřípe na tabuli.

Panna se naklonila do místnosti a odlepila se od dveří. Ty zase nabraly svoji původní barvu a znovu se staly bariérou mezi dvěma pokoji, ale ne mezi Luckou a Dubovým monstrem.

„Prosím!“ Kňučela Lucie, nedokázala se už pohnout. Krev a pot jí zmaloval tvář bizardními znaky, ale rozhodně nevypadala, tak úděsně jako panna po průchodu dveřmi.

„Prosím!“ Opakovala směrem k oživlé soše, ale ta se nedala obměkčit a dál krok za krokem se přibližovala k smrti vystrašené Lucce.

Vzduch teď naplnil jiný pach kromě rozlité whisky a potícího se těla vystrašené ženy. Zápach moči. Lucie už to nedokázala udržet. Svaly pod náporem strachu a stresu povolily a celý obsah močového měchýře se rozlil na koberec.

Třásla se a prosila.

Od panny jí už dělil jen tři krátké kroky. Slyšela, jak pod dřevěnými chodidly sochy křupe sklo. Sklo z lahve.

Spásná myšlenka jí křičela v hlavě jako poplašná siréna. Natáhla se a rozevřela dlaň. Nikdy dřív by to neudělala jen dnes. Sebrala z krbového ohně hořící poleno a hodila ho pod nohy Dubové panně.

Prudký žár a skřek prosekl zatuchlý vzduch v místnosti.

Celý pokoj se pomalu poddával novému vládci. Oheň se šířil zběsilou rychlostí a pojídal vše, co mu připletlo do cesty.

Panna se kroutila a svíjela. Stála ve středu ohnivé lázně a obalovaly jí vysoké plamenné jazyky, avšak její prázdné oči, důlky pomsty stále shlížely na tu ženu, co před ní teď utíkala zpátky do předsíně.

Viděla její hola záda a nahý zadek. Proklela ji, i když její popraskané a ztvrdlé rty se ani nepohnuly a v tom jí sežehl plamen.

Lucie vyběhla z pokoje, prolítla předsíní, rozrazila vchodové dveře a zabouchla je za sebou. Štiplavý dým jí pálil v nose a štípal v očích, i přestože stála několik metrů od hořícího domu. Přešlapovala na trávníku a hlasitě oddychovala.

„Je to za mnou,“ ulevila si a rozbrečela se.

Pištění a skřeky Dubové panny z obývacího pokoje pomalu přebíjel zvuk praskání nosných trámů a sesouvající se střechy.

„Je to pryč a,“ nedořekla to. Něco se změnilo. Cítila tu pulzující sílu.

„Co to jen,“ její slova umlkla jako když utne. Jazyk jí jakoby zdřevěněl. Nyní mohla ze sebe vydat jen žvatlavé nesmysly nebo kopu vzdechů.

Pohledem sjela na svou zraněnou paži a v tu chvíli pochopila všechno.

Není po všem. Je to prokletí! Nikdy nekončící kruh!

Uvnitř vlastní hlavy, kde se cítila uvězněna jako násilně odchycená zvěř, řvala na všechny strany, ale již to nemělo smysl. Proměna započala.

Od ruky jí přebíhalo mravenčení do celého těla a z ničeho nic, když už se to zdálo k nevydržení, to ustalo. Měnila se. Od hlubokých škrábanců se jako nějaká nákaza šířila hnědá barva. Tmavá a sytá s drobným leskem.

Bože to je lak.

Stoupala od zraněného předloktí k ramenu a poté se v několika proudech roztekla všemi směry. Lucka hýbala ztěžklou rukou před obličejem a sledovala, jak se její růžové konečky prstů mění v čokoládové pahýly s hrubou kresbou.

Dala si prst do úst a kousla.

Dřevo!

Chtěla svůj objem vyřvat do nočního ticha, kde vládl zvuk požáru, ale jazyk stejně jako rty jí vypověděly služby. Přes obličej se jí převalila proměna až nakonec.  Jazyk se jí přilepil na spodní patro a znehybněl. Už nikdy nepromluví . Vlasy se přilepily k zádům  a řasy s obočím zůstaly výhružně trčet vzhůru.

Jako poslední přišli na řadu oči. Svět najednou zmizel. Podobný pocit vyvolá někdo, kdo vám hodí velký černý pytel přes hlavu anebo zatáhne oponu.

Lucie necítila nic. Vnímala jen jednu touhu. Palčivý hlad.

Jazyk se s protestem odlepil od spodního patra a jeho špička přejela po horním rtu, stejným způsobem jakým to dělala Lucie. Dubová panna se mlsně rozhlédla vykročila do noci.