Poslední kapka

Zabil dítě. Jistě, nařídil mu to komisař, ale pořád to byla jeho ruka, která zabila ten malý, bezbranný uzlíček. Byl rád, že otec dítěte byl zastřelen, když bránil jejich dům, stejně jako matka zabit komisařovou pistolí, takže to neviděli. Dítě začalo brečet a komisař mu nařídil ho zabít.

Kdyby to neudělal, byl by mrtvý, komisař by nečekal ani vteřinu. Kdyby zkusil zastřelit komisaře, vložili by se do toho ostatní vojáci. Nemohl udělat nic, to dítě bylo mrtvé dříve, než stisknul spoušť a on by tomu nijak nezabránil.

Proč se cítil tak příšerně? Proč? Nebyl nic než ruka plnící rozkazy. Ale byl to on, kdo zavraždil nevinnost, ne komisař, ani žádný jiný voják.

Neviděl pro vraždu žádný důvod. Nerozuměl. Ale opět, porozumění od něj nebylo nikdy vyžadováno. Pro Říši nebyl nic než robot, potřebovali jenom jeho tělo. Jeho mysl a duše byly naprosto zbytečné, bez ohledu na to, co říkali kněží.

Ale co se stane s myslí vojáka v takové situaci? Teď už to viděl – pomalu umíral zevnitř. A nyní se hniloba dostala na povrch. Bylo mu to už jedno.

Kdo byli jeho rodiče? Kde se narodil? Vše, co si pamatoval, byly bezpočty umírajících mužů, krutí velitelé, různí nepřátelé. Život ve zpoceném vzduchu lodí, ve strachu, zlobě a zoufalství.

Skončí to někdy? Může to vůbec skončit? Jak dlouho byl vlastně u Gardy? Nevěděl, ale určitě už nechtěl čekat. Měl toho prostě dost. Nemohl už takhle pokračovat.

Tak, po dvou minutách, kdy zíral na mrtvé dítě, obrátil pušku na sebe.