Dubová panna

Dubová panna

Pomsta (díl 3)

 

Seděl ve svém novém terénním voze a maximální povolenou rychlostí jel domu. Nazelenalá záře přístrojové desky osvětlovala jeho orlí rysy stejně jako luxusní kůží potažený interiér jeho auta. Světlomety lehce prorážely tmu a ozařovaly bílé čáry krajnic.

Petr si pobrukoval svou oblíbenou písničku a přemýšlel o Lucce. Celý den se na ní těšil. Toužil se jí opět dotýkat, hladit jí, mazlit se s ní, pozorovat špičku jejího jazyka, jak oblizuje horní ret rudý jako uzrálá třešeň-

Z ničeho nic to v něm hrkl div, že nedupl na brzdu.

Horizont v místech, kde stál jejich starý rodinný dům ozařovala matná naoranžovělá zář, která se prosmýkala temnotou nad korunami vysokých smrků.

Honza přidupl pedál plynu k podlaze a motor hlasitě zařval.

Dojel až k příjezdové cestě svého domu, která byla vysypána šedým štěrkem a vyděšeně zíral na svůj hořící a bortící se dům.

V oříškově hnědých očích mu hrály odrazy vysokých a nespoutaných plamenných jazyků, které požíraly starou polodřevěnou budovu až do základů. Petrovo hrdlo se svíralo šíleným strachem, ne o dům nebo majetek, ale o ní. O Lucku.

Lucko!

Chtěl vystoupit z vozu a rozběhnout se do toho pekla a hledat svoji milenku, ale něco-

Prudce otočil hlavu a pohlédl do okénka spolujezdce. Bylo prázdné.

A přesto si troufal tvrdit, že periferně zahlédl neznatelný pohyb a že spatřil něčí hlavu, tmavý obrys něčeho.

Toho si nevšímej, teď jde jen o Lucku. Snažil se uklidnit.

„Lucko!“ Zašeptal.

Probral se z šílené představy, kterou mu vnuklo jeho podvědomí, vzal za kličku a už skoro otevřel, když mu plícemi prolétl přidušený výkřik: „Bože!“ Podobalo se to spíš kňučivému psímu štěku.

Hrůza mu zaplavilo tělo i mysl jako přívalová vlna a on se roztřásl jako osika v silném větru.

Ty! To! Krčilo se to vedle dveří u řidiče a dívalo se to na Petra prázdným pohledem.

Do prdele! Do prdele! Pomoc!

Z polootevřených úst, ale žádná slova nevyšla. Šok a prudký pohyb, jak odskočil od dveří, že seděl skoro až na spolujezdcově sedačce ho vyvedli naprosto z klidu. Šílel strachy a studený vlezlý pot mu v potůčcích smáčel bílou košili.

Postava připomínající ženu se lepila na sklo.

Vydechovala proužky sražené páry a v široké štěrbině místo úst kmital dlouhý jazyk. Dvě duté oční jamky se hladově vpíjely do Petrových vyděšených vodnatých očí a vysávaly z nich poslední špetku zdravého rozumu.

„Jdi pryč!“ Zařval Petr a mával si rukama před obličejem, aby se nemusel dívat do těch zpropadených prázdných očí, co vypadaly jako dvě hladové studny bez vody jako hradní hladomorny, které chtějí svého vězně.  Zatuchlé a žádající utrpení.

Panna odvrátila pohled od své budoucí oběti a skrz dřevěný nos nasála chladivý noční vzduch s příměsí dýmu a kouře, který poletoval ve vzduchu spolu s popelem od hořícího domu, ale cítila i strach. Jeho strach. Ten člověk se bojí. Šílenost a beznaděj z něho prýštilo jako krev z krku podříznutého prasete.

Jak krásně mi voníš, člověče! A slastně si přejela špičkou jazyka po horním trochu popraskaném rtu.

„Lucko!“ Zděsil se Petr a vyděšeně se natáhl blíž k okénku, aby si byl jistí tím, co zrovna vidí. Stejné pohyby i to mírné natočení hlavy. Celá Lucka. Bože!

Nahnul se ještě blíž k okénku až se ho skoro dotékal nosem a zkoumal Dubovou pannu pohledem.

„Lucko,“ začal-

Křssss! Drobné krystalky skla se mu rozsypaly do klína a k nohám. Krkem mu projela prudká bolest, neboť ho svíralo železné sevření. Tlusté dřevěné prsty se mu pokoušely vytrhnout ohryzek. Uprostřed bočního okénka u řidiče se rýsovala silná nalakovaná paže, která držela Petrův život ve svých prstech.

Ta mrcha prorazila okno! Ježíši! Do prdele!

Dlouhé a ostré nehty tlusté jako menší dláto a stejně ostré mu rozrývaly krk do krve. Nemohl se přes ten nenadálý tlak nadechnout a jen chrchlavě sípal.

Zabije mě!

Před očima se mu začaly objevovat černé skvrnky a příchod bezvědomí mu hučel v zalehlých uších. Oči stále upínal do těch dvou hlubokých štol nenávisti, které na něho civěly skrz pavučiny popraskaného skla.

Okénko. Otevři okénko!

Nečekaná myšlenka na záchranu Petrovi probleskla hlavou ve chvíli, kdy už ztrácel naději a cítil, jak mu tělo těžkne a opouští ho poslední síly vzdorovat.

Ukazováček levé ruky máčknul na černý vypínač s bílou značkou okna a za přispění bzučivého zvuku elektromotoru se okénko u řidiče dalo do pohybu.

Panna sebou trhl.

Ten příšerný zvuk jí drnčel v hlavě, ale co bylo hlavní za okamžik ucítila v pravé ruce silný tlak, který jí donutil pustit tu tučnou strachy se chvějící oběť.

Petr na nic nečekal a jakmile ucítil, že ho ty nenasytné pařáty pustily ze svého sevření, odskočil na sedadlo spolujezdce, otevřel dveře, vyskočil z auta a běžel do tmy.

Větve nízkých smrku pokryté pichlavým jehličím mu rozdíraly ruce i tváře a švihaly ho jako biče ze surové kůže přes nohy. Nevnímal to. Chtěl se dostat pryč. Pryč od ní.   

Od Lucky! Najednou se zastavil.

A byla to opravdu ona. Váhal. Proč mě chtěla, ale zabít a proč vypadala jako naše dřevěná socha na konci schodiště.

V hlavě mu poletovaly nejrůznější dohady a tělesné funkce před chvílí vyburcované do maximálních hodnot se vracely do normálu.

„Lucko!“

Dubová panna neslyšela jeho žalostné volání. Nyní stála vzpřímeně a nenávistně si prohlížela ostré střípky průhledného skla, které se jí zarývaly hluboko do pravé paže. Nažloutlá míza vytékala z rozšklebené rány mezi dvěma suky a kapala v smolných krůpějích do štěrku.

Hlad! V dřevěném jícnu jí hladově zakručelo.

Proměněná Lucka ucítila nezkrotnou touhu. Trhla uvězněnou rukou směrem k sobě, tak prudce až se jí z tvrdého a vyschlého hrdla vyrval skřek. Dutě a žalostně znějící se plížil nocí jako rozdrážděný vlk a děsil vše.

Najdu si tě!

Další výkřik nebo slova už jí z dřevěných útrob nevyšly, ale nenasytné myšlenky a drnčivé napětí projíždějící celým jejím dubovým tělem, jí ujišťovaly že dojde své chuti.

Oběhla stojící auto - motor stále běžel – a vydala se za ním.

Jeho stopa strachu jí svítila u nohou jako osvětlená zahradní cestička a čím více se k němu blížila, tím ta zář zmatenosti a strachu rostla.

„Bože,“ zamumlal skrz drkotající zuby Petr, když uslyšel ten uši drásající jekot a znovu se dal do běhu. Několikrát spadl a kolena měl rozetřená až na kost. Nové džíny na něm zplihle vysely a odpárané nitě za ním vlály jako vlajky rychle ujíždějících jezdců.

Co se to děje?

Nechápal nic, ale věděl že musí utíkat jinak zemře. Pot a vyčerpané tělo protestně dávaly najevo, že dál už nemohou a k nim se po chvilce přidalo i pronikavé píchání v boku a bolestivé škubání v levém koleni. Najednou-

Honza vyběhl na silnici.

Díky bohu!

Nahoře na kopci se objevila dvě velká a ostrá světla a mířila k němu.

Kamión! Záchrana!

Honzovi se ulevilo. Předklonil se a oddychoval.

Nákladní vůz se blížil a ospalý řidič – lehce při těle – znuděně sledoval úzkou vedlejší silnici, po které zrovna jel. V ústech požvykoval turecký tabák a jeho pravá ruka si neustále hrála s tlačítkem hlasitosti u jeho rádia. Neslyšel přes hlučný Heavy metal, který mu rezonoval v kabině jako bzučení elektřiny, volání k smrti vyděšeného a unaveného muže, který se tyčil uprostřed silnice jako záchranná bójka na konci laguny, a který na něho mával  jako vedoucí letištní kontroly zakazující vzlet letadla, ale za to Petra viděl.

„Nezastavuju zablešeným a zakrváceným bezdomáčům,“ prohodil řidič mezi dvěma mlaskavými žvýknutími, když se mu na jazyk převalil pořádný kus tabáku a ukázal na toho naivního blbečka uprostřed cesty zvednutý prostředníček.

Kdybys byl hezká ženská s velkýma dudama a širokou pusou mohlo to být jiný.

Napadlo řidiče kamiónu ve chvíli, kdy viděl ve zpětném zrcátku zmučený výraz té krví potřísněné tváře.

Smůla!

Petr se díval za svojí ujíždějící záchranou a proklínal toho chlápka, co seděl za volantem.

„Hajzle, prašivej,“ zařval Petr a otočil se, že poběží po silnici k nejbližší pumpě-

Lucko!

Stále před ním. Socha z dřeva. Děsivá a mlčící.

Polkl.

Panna nečekaně máchla těžkou rukou a Petr pod silným úderem upadl na zem. Tvář mu hrála barvami a cítil krev v puse. Otočil se na břicho a začal se plazit pryč. Zavřel oči a myslel jen na světlo. Slunce. Světlomety od auta.

Přijeďte někdo, prosím.

Dunivé kroky mu prozrazovaly, že si pro něho jde.

„Prosím nech mě žít,“ žadonil Petr s tváří přimáčknutou do tmavého a hrubého asfaltu a posouval se dál směrem, kam odjel kamión.

Kroky utichly.

Petrovi se na okamžik zastavilo srdce. Napětí. Dech mu uvízl někde mezi plícemi a nosem. Tělo mu pokryla husina a cítil nepatřičné skoro příjemné teplo v horní části rozervaných nohavic. Podělal se-

„Aaaaaa!“ Neustávající výkřik se rozléhal tichým lese a nesl se tmou jako vytí psů.

Petr řval jako smyslu zbavený. Bolest projíždějící mu v zádech se zdála šílenou a stále se stupňovala. Nepolevovala ani když vyčerpáním zmlkl.

Najednou zjistil, že nemůže pohnout ničím od pánve dolů. Už nepociťoval to teplo, které ho tížilo v kalhotách a ani pichlavé bodání v levém koleni se neozývalo.

Ochrnul.

„Ty mrcho!“

Odpovědí mu byl jeho vlastní další výkřik. Slzy mu tekly po tvářích i zpod zavřených víček. Zbytek těla vyjma necitlivých nohou a pasu se chvěl.

„Skonči to!“

Panna klečící nad svým milencem a zároveň obětí se usmála. Škleb bez zubů a schopnosti tvářit se radostně obtékal kaštanově hnědý jazyk.

Lucko!

Hlad!

 

 

 

 

 

 

 

 

 

---