Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte sePetr Wýser - Imaginární životopis
18. 02. 2008
0
0
620
Autor
wajsar
1. PRENATÁLNÍ OBDOBÍ 1957 - 1978
Podle těhotenského kalendáře mojí matky, který jsem objevil v jedné z jejích tajných skrýší, jsem se měl narodit 8. 5. 1957 v Petrohradu jako Terezie Wýserová. Moje matka Věra Matlánková - Wýserová, která tehdy chodila na hodiny zpěvu a herectví k věhlasné sovětské profesorce Valentině Rozparovitschové[1], včas rozpoznala negativa časného těhotenství na moji budoucí hudební kariéru a za pomoci tehdy nejmodernějších supertajných technologií nechala mé embryo ve svém těle zmrazit těsně před porodem. Rozmrazit mne nechala až bezmála 8 let po návratu do rodné Československé socialistické republiky, odkud v roce 1950 odjela na studijní stáž, trvající v závěru přesně 30 let.[2] Naděje mojí babičky, že se narodí dívka, jsem překazil hned v den svého rozmrazení 14. 11. 1978, poněvadž dle velikosti mého frantíka nemohlo být o mém pohlaví pochyb ani na okamžik. Následkem šoku, jenž jsem coby předpokládané májové děcko utrpěl následkem 21 let trvající hibernace ve stavu podchlazení a následovným vyvrhnutím z ledové dělohy přímo do listopadových vichrů a plískanic, jsem byl prvních půl roku svého života postižen chronickou ledovitostí hlavy, která se z vnějšího hlediska projevovala obřím studeným podkožním výstupkem v oblasti šíje podobajícím se druhé dětské hlavičce[3]. Tento výrůstek po půlroce splaskl a dále se projevoval už pouze v podobě mé geniality.
Na konkrétní zážitky po oplodnění, před zmrazením a během něj si vzpomínám docela dobře a mohu o něm říci opravdu jen to nejlepší. Možná se divíte, že si vůbec vzpomínám na nějaké zážitky během hibernace; je to způsobeno tím, že moje hypercitlivost pro hudbu ve mně vzbuzovala reakce na zvukové podněty i přes stav zmrazení a přes dosud poměrnou nevyvinutost mého těla. Při jakémkoli náznaku záměrně organizované zvukové struktury v okolí bližším než 20 metrů od mojí matky se totiž mé tělo napůl probouzelo ze stavu zmrazení a snažilo se vší silou tento hudební podnět zachytit a zpracovat. Projevovalo se to například podivným rychlým tělesným třesem, jenž byl následkem protireakce mé touhy po tanci a odporu hlubokozmrazené svaloviny neumožňující rozsáhlejší pohyb. Mezi mé další reakce na vnější hudbu patříla věrná reprodukce příchozích motivů a případné variace těchto motivů, jako kánon, dvouhlasá fuga, kánon v inverzi a podobné techniky. Všechny motivy se zároveň automaticky ukládaly v mém mozku, což mělo v pozdějších letech za následek moji dnes již pověstnou melodickou ultravariabilitu. Dalším zajímavým faktem na tomto úkazu bylo také to, že v okamžiku mého rozmrazení mi byly pouze 3 měsíce, nikoli 21 let, jak by se mohlo zdát, neztratil jsem tedy během hibernace téměř ani špetku ze své mladistvosti[4].
Co se týče úplně první vzpomínky mého života, je to samossebou vzpomínka na orgasmus mého otce. Rodiče se seznámili v roce 1963 v Kazašské státní opeře, kde matka dostala v roce 1963 tříleté angažmá na roli Mařenky a excelovala před každovečerně vyprodaným sálem[5]. Můj budoucí otec Oldřich Wýser měl v tomto představení na starosti funkci vedoucího rytmické skupiny a vedlejšího podnáčelníka rozsáhlé klarinetové sekce[6], jako univerzálně použitelný všeuměl se však v tomto divadle angažoval nejen ve výše zmíněných funkcích, ale rovněž měl na starosti osvětlení, scénografii, záskoky za dirigenta, záskoky za několik nástrojů v divadelním orchestru, režii, šatnu a úklid toalet[7]. Protože jako uklízeč měl přístup do všech místností včetně toalet pro dámy, měl mnoho příležitostí potkat tu pravou. V případě mojí budoucí matky se dlouho nerozmýšlel, a protože ani jí nebyl otcem navržený akt proti srsti, dali se do toho tak říkajíc „tady na place“. Vzpomínám si, jak jsem poprvé pocítil ten krásný záblesk života, ten extatický proces spojení dvou tělesných mikročástic, ze kterých měla vyrůst osobnost tak komplexní a složitá. Otcův řev při orgasmu mě svým mohutným zvukem docela probudil. Bylo to velice tristní, protože navzdory mému očekávání si rodiče nedali pokoj a bušili do toho ještě několik dalších hodin., takže do rána jsem nezamhouřil víčka[8] Můj otec, tento velký muž /a opravdu byl velký!/ mi tak svým rytmickým pohybem, jehož pomocí se prodíral do útrob mé matky, otevřel cestu k celoživotnímu studiu techna a ostatních odnoží elektronické taneční hudby. Přesněji řečeno, tempo skladeb se té noci neustále zvyšovalo, aby se pak v největší extázi rozlilo do rozvláčného a kosmického ambientu, takže za tu noc jsem prožil velice svéraznou rekapitulaci veškerých žánrů dance music. Však bych býval už tenkrát rád podpořil snažení svých rodičů např. napodobováním rytmického broukání analogového syntezátoru, nebo jinými doplňujícími zvuky, moje mluvidla však byla dosud nevyvinutá.
Mluvit a zpívat jsem se však naučil velice rychle. Již třetí den jsem vytvářel souvislé melodie a čtvrtý den mnoho různých variací na ně. V mém pěveckém i skladatelském vývoji mne pravda trochu zdržel proces zamrazení; v devátém měsíci, kdy ke zmrazení došlo,byl však již můj hlas natolik silný, aby rozrezonoval i pevnou strukturu plodového ledu. Naopak jsem zjistil, že při troše snahy má tento materiál ještě větší rezonanční schopnosti než má obyčejná plodová voda.
Jakmile rodiče poprvé zaslechli z matčina břicha můj zpěv a matka otce přesvědčila, že tyto zvuky opravdu nevytváří ona, neváhali rodiče ani vteřinu a hned ten den mě zavedli ke slavnému sovětskému skladateli Dmitriji Šestákovičovi, aby mne prozkoušel a otestoval mé výjimečné hudební schopnosti. Poté, co jsem zreprodukoval veškeré možné souzvuky, zahratelné až dvaceti prsty na klavíru /za spolupráce mého otce a matky, která pouze přihlížela, trvala tato procedura pouhých 8 dní/ a zazpíval slavnému skladateli zpaměti jeho 15. symfonii, kterou dosud nenapsal, rozplakal se tento velký muž artificiální hudby dojetím a další dva týdny mi hrál na klavíru své skladby a prokládal je vyprávěním historek z leningradských revolučních dní. V upomínku na naše setkání potom věnoval mojí matce vlastnoručně použité aranžmá džezového standardu Autumn Leaves pro dva symfonické orchestry, které zapsal během pětiminutového vyměšovacího procesu na roli toaletního papíru. Škoda, že pod nánosy Mistrova tělesného produktu není zápis této geniální miniatury již patrný.
Po fenomenálním úspěchu Prodané nevěsty v Kazašské státní opeře se matka rozhodla, že dá kariéře načas vale, dokončí studia na Turkmenistánské akademii umění a zrekapituluje svou dosavadní kariéru. A že bylo co rekapitulovat! Moje matka, která např. v roce 1959 stihla zahrát 1563 představení 259 různých her ve 35 jazycích[9], ještě vedla ekologickou organizaci Zachraňte svině a moderovala několik pořadů nejen v oficiálních médiích, ale především ve vysílání ilegálního rozhlasu /Svobodná Arktida, Hlas Kataru/. Do termínu odevzdání písemné doktorandské práce „Tlustokožci z pohledu aktivity chrupavky hlasivkové“ jí navíc zbývalo pouhých 8 let[10], takže byl nejvyšší čas nejméně k začátku práce na střádání energie potřebné k započetí přípravných prací ke shromažďování podkladů, zvláště když práce byla limitována minimálním počtem 5 stran čistopisu[11]. Mému otci se nucená pauza v kariéře hodila také, v té době se totiž zabýval vývojem ultralehké mobilní soustavy k přenosu zvuku na velké vzdálenosti, takže se již těšil, jak bude nový aparát zkoušet ve volné přírodě.
Jako místo své dočasné prodloužené dovolené si rodiče zvolili malou daču na Sibiři, chytře však zvolili výhodnou polohu blízko obří aglomerace Archangelsk - Gabrielsk, takže do supermarketu to měli jen necelých 500 kilometrů. Tam ostatně jezdili pouze jednou denně; jako zástupnou činnost za umělecké snažení si totiž zvolili chov ledních hrochů pro zpracování v masném průmyslu, takže v zásadě byli soběstační[12]. Jako výrobci masa způsobili mí rodiče malou revoluci ve výrobě steaků. Vtip byl v tom, že otec krmil malé hrošíky i jejich hroší matky speciální krmnou směsí z nejšpičkovějších odrůd mexické marihuany, kterou si pěstoval pod vlastnoručně vyrobeným umělým sluncem. Konzumenti masa z našich hrošíků se poté stávali na tomto produktu závislí a objednávky se jen hrnuly. Mimo vcelku vedlejší a nezajímavý stav mysli, který byla marihuanová příměs s to vyvolat v lidském mozku, to byla především neopakovatelná kořenná příchuť našich steaků, která tolik lákala naše zákazníky.
Nejednou se stalo, že na naši daču přijížděli lidé vyzvednout si maso osobně, a to v hojném počtu. Přirozeně, že spolu s chutí nakupovat tomu byla příčinou také vysoce rozvinutá charizmata mých rodičů, jejichž pouhá přítomnost v místnosti vyvolávala v lidech pocity rozpačitého blaha, a v neposlední řadě to byly i moje zvláštní hudební schopnosti. Mezi lidmi, kteří k nám chodili nakupovat flákotu, bylo kromě obyčejných lidí také mnoho známých osobností z uměleckých kruhů. Sergej Einzweištejn si po vyslechnutí mé vokální improvizace objednal hudbu pro všechny další filmy, které od této chvíle natočí, a mého otce požádal o sestavení orchestru a dirigování všech zmíněných kusů. Škoda, že byl Sergej v té době již téměř 15 let mrtev, mohla z toho být krásná spolupráce na celý život.
Na naší dače však vznikly i šťastnější projekty a kontrakty. Pětaosmdesátiletý Jegor Něstravitělnsky, který k nám v roce 1967 přišel pěšky z Nového Yorku pro svou objednávku 30 malých hrošíků na steaky a jednoho velkého samce na lůj a žlázy, mne pro svou časovou zaneprázdněnost pověřil úpravou Schoenwebernovy skladby „Ten, který přežil svoji prababičku“ do hip-hopu, kteréžto nečekané a na svou dobu vizionářské nabídky jsem se chytil okamžitě a za pomoci otce, kterému jsem z matčina břicha diktoval noty, jsem aranžmá bleskově zhotovil a ještě ten večer jsem je předal Nestravitělnskému. Vzpomínám si, že při studiu partitury se z místa, kde skladatel stál, ozývaly děsivě rytmické pleskavé zvuky. Později jsem se od otce dozvěděl, že byly následkem skladatelova zvláštního pohybu, při kterém si se zaujatostí sobě vlastní zastrkával dlaně do podpaží pod nátělník a spojením pohybu lokte nahoru dolů a podtlaku v dlaních tyto zvuky nevědomky vyvolával. Zřejmě to nějak souviselo s jeho soustředěností a zanícením pro hudbu, nebo si tak připomínal tempo skladby[13]. Kromě svého fenomenálního premiérového provedení na moskevském Festivalu orchestrálního hip-hopu v roce 1969 za řízení Kandinského zaznělo zmíněné aranžmá s úspěchem také například na letošním Hip-Hop Campu v Tbillisi, kde dirigentem orchestru byl Zdeněk Máchal a vedoucím rytmické skupiny Jaromír Vobřízka.
Rozumí se samossebou, že návštěvy hudebníků se neomezovaly jen na osobnosti z vážné hudby. Kromě Northa Corey, Joe Zamotalla, Jaco Paštikoida či Franka Zapprdy neváhal několikrát vážit mnohatisícikilometrovou cestu do naší skromné usedlosti také džezový guru Michal Davis, který se zde zotavoval ze svých četných drogových výletů, aby se s plnými silami mohl vrhnout zase do nových dobrodružství. Četné Michalovy finty jsem pak doporučil slovensko-česko-maďarsko-rumunskému trumpetistovi Deczo Lackovi, který je potom používal na mnoha svých nahrávkách.
Samozřejmě, že návrhy na znovuobnovení kariéry mých rodičů byly na denním pořádku a v našich dveřích se denně potkávaly desítky lidí z branže - organizátoři nejprestižnějších akcí slibovali splnit i ty nejnemožnější podmínky, špičkoví manažeři z dalekého okolí přijížděli nabízet nejvýhodnější kontrakty a nabídky na spolupráci, zástupci nejvlivnějších světových vydavatelství se předháněli v nabídkách obřích propagačních akcí na desku mých rodičů, nejprogresivnější hudební studia nabízela horentní sumy za natočení desky s jejich pomocí, hudební publicisté s nabídkami na rozhovor, novináři, špioni - všichni se zajímali jen a jen o osud hudební kariéry našeho rodinného klanu. Odpověď mých rodičů však pokaždé zněla NE. Samozřejmě, že čím více rodiče odolávali náporu médií, tím více se tento nátlak zvyšoval. Přes svoji mluvčí musela pak matka vydat prohlášení, že jí onemocněl zakrslý sněžný rys, takže se nemůže zúčastnit žádných dalších akcí pro jeho potřebu neustálého pobytu v arktických podmínkách, jednou měsíčně však bude pomocí placené internetové sítě vysílat do éteru mé vokální improvizace. S radostí jsem souhlasil a vznikl tak můj první rozhlasový pořad, který získal značnou internacionální popularitu pro svou stylovou rozsáhlost. Neomezoval jsem se totiž zdaleka jen na evropskou vážbou hudbu, ale při svých improvizacích jsem využíval mnoha dalších vlivů, jako hudby arabské, turecké, egyptské, baskické, africké, čínské, japonské a country. Zvláště poslední položka se v mém repertoiru stala značně oblíbenou, později jsem na naší ranči pořádal i živé koncerty s grilováním a opravdovými kovboji. Dovedete si asi představit tu švandu, když moje matka stála na pódiu s mikrofonem přitisklým k těhotnému břichu, kolem pódia tancovali nadšení muži a ženy ve stetsonech, já svým zpěvem přímo do komba roznášel jižanskou pohodu do nekonečně mrazivých dálav tajemné Sibiře a nad tím vším se vznášela vůně čerstvých pečených hrošíků - zkrátka nádhera[14]. Však jsem si také od místního Tábornického klubu vysloužil hrdou přezdívku Petr „Zavináč“ Wýser.cz. Je také pravda, že s mými koncerty se vzrušení veřejnosti poněkud uklidnilo a náš sibiřský domov přestal být obléhán hordami zběsilých novinářů, fanoušků, fanynek a ostatních lidských pijavic. Musím říci, že již tenkrát se mi z nich dělalo špatně, hlavně z těch fanynek.
Nemyslete si však, že osud zázračného plodu byl pro mě i přes veškeré výhody něco příjemného[15] - nemožnost pohybu mne při záchvatech hudebních vytržení velmi trápila, má hlava byla plná hudebních kompozic, které však musely být zapsány až po porodu, protože otec s matkou nestíhali všechno zapisovat, a musím s uzarděním přiznat, že ani já jsem nebyl schopen stíhat proud vlastních myšlenek a překládat je do tak složitého popisného systému, jaký je potřeba k přeložení grafické podoby partitury pouze za pomoci lidské řeči[16]. Navíc jsem byl vázán četnými finančními závazky různým hudebním nadacím a společnostem, které mne již teď zásobovaly obřími sumami peněz v očekávání perfektních výsledků po mém narození. Jak jsem záviděl Wolfimu, který si svých devět měsíců po oplodnění vychutnal v klidu jako každý normální lidský tvor! Jak jsem si přál užít si to krásné rozjímání v plodové vodě a relativně krátké čekání na porod, a potom být skutečně porozen, jak se to děje každému normálnímu lidskému plodu, a ne zmrazen těsně před rozkvětem a donucen k nedobrovolnému studiu trvajícímu přes 20 let! Jak srdcervoucí melodie jsem vymýšlel, abych svým rodičům naznačil, že předčasný porod by prospěl nejen mě a jim, ale i odborné veřejnosti a celému světu. Rodiče však byli neoblomní. Nechápal jsem to, plakal jsem a vytvářel co nejkakofoničtější zvuky, abych rodiče podráždil. Tuto velice nepříjemnou formu mého protestu vyřešil otec jednou provždy - vzal mne do Technického muzea na týdenní non-stop koncert z tvorby francouzkých bruitistů a tento požitek mi znásoboval kovovým trychtýřem přiloženým na matčino těhotné břicho. Od té chvíle jsem získal k hlukové hudbě značný odpor a vrátil jsem se k ní až v roce 2019 ve své skladbě „Ticho lesa“ pro 80 motorových pil, 200 cirkulárek a dubové dřevo.
Kromě tohoto hrůzného zážitku mne však moji rodiče zásobovali pouze tím nejlepším z tehdy nejaktuálnější produkce nonartificiální i nonnonartificiální. Matčin osobní limit vycházení z domu byl však jen jedenkrát měsíčně, otec proto pečlivě vybíral, které akce stojí za to navštívit osobně a kteří umělci raději mají přijet koncertovat přímo k nám na Sibiř. Na území naší zahrady se tak událo mnoho zajímavých kulturních událostí a vystupovalo zde mnoho známých špičkových osobností. Například jeden z televizních koncertů Leonarda Burgnsteina[17] se ve skutečnosti natáčel u nás doma. Lenny k nám přijel pouze s taktovkou a natočil své dirigování na filmovou kameru. Sám jsem podle partitury a jeho gest zazpíval všechny party; obraz orchestru a posluchačů byl doplněn později pomocí filmového triku. Všimněte si, jak se Lenny v některých okamžicích při dirigování chvěje; tento jev nezpůsobuje Mistrovo nadšení pro hudbu, jak by se na první pohled mohlo zdát, ale teplota na naší zahradě, která toho času dosahovala téměř mínus 80 stupňů Celsia.
Dějiště festivalu Woodstock 1969 se mému otci přesunout k nám na venkov nepodařilo kvůli názvu, museli jsme proto jet za Jimmym Anthraxem sami. Před jeho slavným koncertem na tomto festivalu jsem mu v zákulisí zazpíval své Variace na americkou hymnu. Slavný kytarista byl touto skladbou nadšen a s radostí použil tento nápad hned po několika minutách svého koncertu. Škoda, že zvukoví inženýři vystřihli ze zkrácené verze koncertu Jimmyho zmínku o mne a jeho vřelý dík za inspiraci a energii, kterou jsem mu dal; sběratelé by tak mohli mít o jednu kuriozitu více. Mimo tyto velké zážitky jsem na naší zahradě zažil také koncerty skupiny ABBA´CA´´, nebo punkové partičky Perverzní děfky[18].
Navzdory zdánlivé nekonečnosti těch krásných okamžiků, čas vyměřený našemu pobytu na Sibiři se neúprosně zkracoval. Považte, že zatímco roku 1966 tomu byla 3 léta, co se rodiče přestěhovali, roku 1969 to bylo již 6 let! Jak ten čas letí... Člověk se ani nenaděje a je o rok více, než bylo přesně před rokem! Z tohoto a jiných důvodů se rodiče pomalu začali připravovat na návrat. Matka sice svoji magisterskou práci nedokončila zcela, ale pani ze studijního oddělení přimhouřily oko a namísto povinných pěti stran akceptovaly matčiny těžce vydřené tři stránky /chyběly pouze nadpis a obsah, naproti tomu dvě prázdné stránky mezi obsahem a statí byly poctivě vypracovány/. Otec dokončil svůj projekt s přenosem zvuku na velké vzdálenosti /dosáhl neuvěřitelného výsledku slyšitelnosti od vchodových dveří až ke hrošímu chlévu, což bylo dobrých 20, možná i 13 metrů/ a já měl v současné chvíli objednávky na 80 let dopředu. Mohli jsme se tedy začít pomalu ale jistě odsouvat zpět do matčiny rodné Prahy. Víte, i když jsem se narodil v Sovětském svazu, vždycky jsem si připadal jako pravý Čech, ne však jako Svatopluk, ale více jako František Ringo. Tím spíš jsem se domů již těšil a nemohl jsem se dočkat až se přestěhujeme a já budu moct na vlastní pupeční šňůru nasávat atmosféru té krásné Československé socialistické republiky. A tak jsem se jednoho dne probudil a slyšel jsem zespoda tlumené pravidelné chrastivé zvuky, podle kterých jsem usoudil, že sedíme ve vlaku jedoucím domů. Ani se mi nestýskalo. Všechno, co jsem zažil, jsem zažil rád, a navíc jsem si byl jist, že Krysztof Pendrekecky, kterému otec přenechal náš dům za autorská práva k jeho nulté symfonii, se bude o náš bývalý domov starat dobře; přede mnou tedy bylo jen mladické nadšení a vzrušené očekávání nových zážitků a informací.
Náš příjezd do rodné Prahy byl dle předpokladů fenomenální. Na nádraží nás očekávalo na 1000 civilistů, 5 zahraničních hudebně-odborných delegací[19], několikahodinové vystoupení měly i mladé mažoretky, spojený dětský sbor Lidových škol umění „Alexandrovečci“ o počtu 700 dětí od 7 do 15 let, a uvítací projev přednesl i tehdejší prezident republiky Gustav Hnusák. Škoda, že celá výprava i s prezidentem dorazila omylem o den později, byl by to opravdu hezký zážitek na celý život.
Hned po tomto dojemném uvítání jsme se odebrali do naší rezidence přímo v druhém patře levého bočního křídla pražského Domu umělců[20], tedy tam, kde má svou kancelář nynější ředitel České fisharmonie Václav Riedlbach. Tento pokoj měl kouzlo, tajemnou atmosféru a na jeho půdě proběhlo mnoho důležitých kulturních událostí. V hudebním depozitáři, do kterého byl přístup boční tajnou chodbou, nalezli rodiče kromě jiného i útržek papírového kapesníku s nosním hlenem samotného Jaroslava Jezevce[21], originální baret Adolfa Wagnera[22], ztracenou krční šlachu Jekylla a Haydna, Mrcartův důlek geniality a originál partitury aranžmá pěti umělých lidových písní pro amatérský symfonický orchestr ostrova Svatá Klára od Charlese Ajajajvse[23]. Sám jsem později do této sbírky doplnil vlastní použité spodky s originálním flíčkem, použité ponožky a hrst vlasů vyčesaných z mé hlavy během dvouměsíčního pobytu v TV reality show Hladomorna.
Hned během prvních dní jsem poznal téměř všechny významné osobnosti hudebního života, jejichž náklonnost jsem si rychle získával svým nebeským zpěvem a schopností rychlé improvizace. Nejvíce si vzpomínám na Václava Newmana, který se po vyslechnutí mé zdravice rozplakal, padl na kolena a objímaje matčino těhotné břicho, volal hlasem proroka patetické verše českých obrozenců směrem k nebesům. Mým talentem se nechal okouzlit také například hudební skladatel Vladimír Vladislav, který mi okamžitě přenechal většinu své tvorby pro večerníčky a sám se zabýval již pouze tvorbou hudební složky k remakům slavných horrorů pro děti. S radostí jsem přijal rovněž nabídku dirigenta Libora Obuška na hostování v „Písních o právě umírajících dětech“ Zděňka Mahlera, kde jsem zpíval sólo vražděného nevinňátka. Příjemným faktem na tomto mém vystoupení bylo kromě vřelého přijetí a nekončícího aplausu především to, že Mahler žádné podobné sólo do svého díla nenapsal, jeho realizace pro mne proto byla více než snadná.
S dalšími známými osobnostmi jsem se setkal rovněž prostřednictvím mnoha pracovních kontaktů mých rodičů, mezi jinými i s takovými hvězdami jako Věrou Špindírovou, Evou Catepillarovou, Karlem Halalou, Karlem Gottmitunsem nebo Marthou a Tenou Nosferatu; hodnými tetami pro mne byly Jana Janů a Petra Petrů.
Zkrátka, svých 8 let, zbývajících do mého narození, jsem strávil v činorodé aktivitě a ani chvíli jsem nezahálel co se týče umělecké tvorby a propagace vlastní osobnosti. Pole působnosti pro svůj velkolepý vstup na domácí hudební scénu jsem tedy měl připraveno více než dobře, objednávky se jen hrnuly a já již mohl po svém porodu začít chutě tvořit. Nemohl jsem se dočkat, až konečně moje hudba pronikne tam, kam patří – pod roztruby smyčců, do žíní dechů, do strun bubnů, v blány nástrojů drnkacích a především do očí posluchačů. Moje dny právě nastávaly a já, hledě jasným zrakem vstříc své světlé budoucnosti, jsem byl ve svém ledovém mateřském ráji nekonečně šťasten.
2. DĚTSTVÍ A PUBERTA /1978 – 1987/
Po dlouhých 21 letech a 9 měsících nekonečné netrpělivosti nadešel toužebně očekávaný den mého porodu. Rodiče zaplatili luxusní lůžko na Rozmrazově-porodnickém oddělení Jaderné elektrárny Temelín, kvalitní péči jsem tedy měl zajištěnu. Okamžik rozmrazení i porodu byl rychlý a překvapivý. Moji matku i se mnou hodili do chladící nádrže a protože teplota vody v této nádrži dosahovala téměř bodu varu, plodový led se rozmrzl téměř okamžitě a já byl volný. Stačilo už jen, aby matka vlastnozubně překousala pupeční šňůru a již mi nic nebránilo v mém rozletu směrem ku hvězdám. Protože moje tělo se už nemohlo dočkat až začne vyluzovat hudbu, ale nebylo ke hře ještě dost vyvinuté, koupili mi rodiče alespoň malý dětský keyboard, který sice nebyl schopen nahradit kvalitní křídlo, ale přesto mi posloužil v prvních dnech jako nenahraditelný pomocník. Namísto obvyklého přisátí se k prsu matky jsem tedy okamžitě usedl k nástroji a začal tvořit – jaká síla a entuziazmus vyjímečného ducha!
Již od prvních dní svého života jsem se cele věnoval hudbě, kromě příležitostného nakojení nezbytného pouze k udržení holého života a také kromě nutného /a otravného/ konání potřeby, kterou jsem se však časem naučil obstojně zadržovat a získal tím mnoho vzácného času ku práci. Navíc jsem se velmi brzy naučil otvírat spodní skříňku v kuchyni a když se rodiče nedívali, okamžitě jsem se do ní vloupal a lízal mletou kávu. Byla příjemná na chuť a udržela mne v práci i o několik hodin déle.
Protože v našem příbytku se kromě již zmíněného depozitáře nacházela také vzácná sbírka hudebních nástrojů, měl jsem odmalička možnost zdokonalovat se v jich hře. Kromě zmíněného keyboardu jsem měl k dispozici ještě rendlík s vařečkou, hřeben, zobcovou flétnu bez zobce, bubínek bez blány, kytaru beze strun, housle bez duše a dětský xylofon bez kamínků. Na všechny tyto nástroje jsem se i přes tyto nedostatky naučil obstojně hrát mnoho Chopinových mazurek. Vzpomínám si také na pokličku od hrnce, kterou jsem užíval místo gramofonové desky, jednou rukou jí otáčeje a druhou rukou škrábaje do jejího povrchu rukojetí čajové lžičky. Škoda, že moje oblíbená písnička byla na druhé straně. Byl by to byl býval byl hezký poslech.
Nemyslete si však, že jediné, čím jsem se ve svém raném věku zabýval, byla pouze hudba! Nemyslíte si to? Opravdu si to nemyslíte? Támhleten pán si to ještě pořád myslí, ale nedočká se dalšího, než si to myslet přestane. Támhle pani si to taky myslí, sice hodně tajně, ale kouká to z ní stejně na sto honů. A vida, pán už si to myslet přestal, takže si pěkně všichni počkáme na tu pani, až si to taky přestane myslet, no, my si počkáme rádi, že jo, vona pani si asi myslí, že moji čtenáři maji všichni dost času žejó, a já asi taky mam málo práce, že tady můžu jen čekat, až se teda pani laskavě vymáčkne! Ale to jste se v nás, milá pani, zmejlila, my všichni, co tady teď[24] jsme, ať už moji čtenáři, nebo já, kterej to všechno píšu, my jsme všichni SLUŠNÝ LIDI, který si svýho času a svýho života VÁŽEJ a né aby s nim takle plejtvali a... a.... a MRHALI, jako to dělá tady vážená pani. JEEEEHEHEHEN SE NEVYMLOUVEJTE! Viděl jsem MOC DOBŘE, jak si myslíte, že jsem celý dětství nedělal nic jinýho než hudbu. CO SI TO O MĚ MYSLÍŠ! Dobře, po knížce můžeme udělat diskuzi, ale prosim vás, nezkoušejte to na mě TEĎ!! Co to děláš? Aha, pani má zřejmě zájem o něco trochu jinýho než o informace, že, hahaha, tak já si na chvilku odskočím a můžeme pokračovat.
Dobrá tedy. Konečně vám můžu říct, kolik rozmanitých zájmů jsem kromě hudby měl již od dětství a kolika různým oblastem lidské činnosti jsem se věnoval.
Ej, jaký to já byl čtenář juž ve svých 3 letech! Kromě azbuky, kterou jsem se naučil dříve než latinku, jsem znal již i písmo řeckořímské, římskokatolické, slovenské, klínové, prsní i hýždní. Znal jsem všechny romány známých spisovatelů detektivek a uměl zpaměti odrecitovat všechny technické scénáře seriálu Dallas. Několik detektivních příběhů jsem sám napsal a byl jsem úspěsný – jeden výtisk jsem udal v cukrárně místnímu bezdomovci a druhý jsem vnutil stařence ve stánku Poštovní novinové služby.
Co se týče jazyků, uměl jsem vzhledem ke své znalosti azbuky již ve dvou letech číst rusky, bohužel jsem však rusky nerozuměl, což byl v komunikaci trochu problém. V pouhých dvaceti letech jsem však uměl již 5 slov z němčiny /Ich, bin, wirklich, Der a Kreten/, 3 z angličtiny /I, am a it/ a jedno ze slovenštiny /on/. Na jazyky jsem tedy měl talent odevždy a později jsem se pro tuto výraznou schopnost úspěšně uplatnil jako tlumočník na sjezdech hluchoněmých.
V 6 letech začla má povinná školní docházka. Nemusím snad dlouze vysvětlovat, že když jsem hned první den vysypal na třídní učitelku zpaměti celá jména všech zavražděných osob v knihách Raymonda Chandlera, zazpíval jí Beathovnovu 10. symfonii jen za pomoci vlastních zubů a ukázal jí své pozvání na sólový koncert do Carnegie Hall[25], byl jsem okamžitě přijat jako učitel hudební výchovy, zeměpisu, prvouky a pěstitelských prací. Výsledky mé práce se dostavily již první rok. S mými malými zpěváčky jsme společně napsali a secvičili rockovou operu Mohammed Superstar, z oblasti zeměpisu se žáci naučili znát dopodrobna nejen všechna zákoutí rodné planety Země, ale i Měsíce a Jupitera, za jediný rok zvládli zázračným tempem nejen látku prvouky, ale i druhouky, třeťouky a čtvrťouky a na školní zahrádce vyrostlo pod našima rukama pár pěkných stoletých dubů. Byl bych ve výuce na této škole pokračoval, kdybych byl nebyl vytížen zakládáním a náročnou údržbou Nadace pro hluché hudebníky.
Podobný průběh měl můj zápis do hudební školy. Nejen že jsem místo zápisu do prvního ročníku získal rovnou místo ředitele[26], ale i funkci šéfdirigenta školního symfonického orchestru. Za tuto svoji funkci jsem byl obzvláště vděčen. Jak krásně upřímní jsou zpěváci a hráči z amatérských či poloprofesionálních sdružení! Měl jsem už po krk dirigování všech těch nudných, samozřejmě dokonale přesných, ale duší nepřístupných profesionálů, kteří své krásné slavičí trylky lovili z hloubi své povrchnosti! Dost bylo chladné preciznosti, předstíraného přátelství k hudbě a falešného zájmu, když hlava přitom myslí na párek s hořčicí o pauze v kantýně! Svůj život jsem načas zasvětil dětem a byl jsem odhodlán svou funkci šéfdirigenta vykonávat bděle a poctivě. Škoda, že v naší hudební škole žádný symfonický orchestr neměli. Bývala by to byla byla krásná práce.
Ó puberto, ty zle sladká přítelkyně provázející mou duši bez ohledu na její věk a stav, ty krutá mučednice libida a drahotajná zástěro skutečných příčin evoluce! Jak dokonale šalebná umí být tvá hra s barvami, intenzitou a délkou, stejně jako hudba umíš vytvářet smyšlené světy a dostat své vděčné „posluchače“ do šalebné extáze rozmanitosti a potom – stejně jako hudba – skončíš a zbyde jen sladkobolný pocit a touha prožít to vše znovu[27].
Zamilován jsem byl poprvé ve 4 letech. Byla hnusně pobeďarovaná a tlustá a bylo mi jí líto. Ano, tehdy jsem poprvé pocítil, co je to láska, když jsem líbal mokvavé uhry a šeptal něžné melodie do tukem obrostlého ouška. Odešel jsem jí se Zuzankou, která byla krásná a chytrá, ale byla to svině. Když mě zatahovala do křoví, schválně říkala svým ostatním šamstrům, aby se chodili koukat. V té době jsem dal ženám načas vale, v mojí hlavě však již bylo seménko hříchu zaseto. Vykvetlo definitivně v mých 9 letech, když jsem byl najat jako hráč na triangl na turné středověké kapely „Cacní hrubci“. V našem karavanu se každou noc pořádaly zběsilé sexuální orgie a ani já, v pouhých devíti letech, jsem nebyl ušetřen jejich důsledků. Třetí noci za mnou do pelíšku vklouzla krásná maskotka naší kapely[28], která už zjevně nemohla vydržet pohled na mou ustrašenou tvář schovanou za cípem peřiny a naučila mne za tu noc všem fintám a jemnostem té zvláštně vzrušující hry zvané „milování“. Od té doby jsem byl u žen oblíben; dlouho jsem po tomto zážitku totiž neměl na sex ani pomyšlení. Svůj deficit jsem si však částečně vynahradil později ve funkci sbormistra chlapeckého sboru „Rarášci“ pro děti do 5 let.
Jako každá superinteligentní bytost, zahrával jsem si i já v dobách své puberty s mysticizmem. Můj osobní guru byl toho názoru, že všechna náboženství jedno jsou a vyznával vražednou trojkombinaci „islám – křesťanství – woodoo“. Pod jeho vlivem jsem poznal mnoho extatických zážitků. Zdálo se mi například, že mě požírá obrovská kobra zpívající Jingle Bells a uvnitř ní září zářivé světle temné světlo s nápisem Vítejte! Ve svém prolézání vlastního těla duchovním zrakem jsem se dostal až do vnitřku vlastních plic, ale zabloudil jsem do slepého plicního sklípku a nemohl jsem najít cestu ven. Můj duchovní učitel se mne pokoušel hledat, ale zabloudil také a cesta zpět mi nám trvala několik dní vyčerpávajícího plahočení se po buněčných stěnách. Ještě, že v plicích bylo dost vzduchu – pokaždé, když proudil kyslík, jsem se zhluboka nadechl a při každém výdechu jsem naopak dech zadržoval, abych se neudusil vlastním oxidem uhličitým.
Bohužel, naší společnou duchovní cestu překazila nešťastná událost. Při jednom ze zvlášť nebezpečných výletů ve stavu levitace ztratil můj duchovní učitel pozornost, byvše zaujat pohlednou kolemletící čarodějkou; díky jeho vytržení z vytržení byl náš stav levitace přerušen a my spadli z výšky 4 metrů přímo do prosklené střechy sálu, kde právě probíhala duchovní přednáška Velkého Svaháparádátá Šríhamání Praprasváháminívéderušánanandy. Za tento exces byla mému učiteli doživotně zakázána činnost v duchovní oblasti, a přestože já sám jsem byl již tenkrát dostatečně rozvinut k pokračování v cestě a šíření jeho láskyplného poselství, usoudil jsem, že lépe bude zanechat levitací a pohybovat se už jen a jen pomocí mentálního teleportu.
Ej, po těchto silných událostech jsem začal cítit, že se uvnitř mě cosi děje. V některých okamžicích to na sebe vzalo skoro hmotnou podobu a připadalo mi, že se to v mém těle hýbe. Ano, milí čtenáři, tušíte správně: byla to tasemnice.
Kromě toho jsem však pochopil, že se děje cosi ještě úplně jiného. Začal jsem cítit tíhu věku. Věděl jsem, že mým cílem není užírat ze společného koláče, nýbrž tento koláč péci, rozšiřovat blaho lidského společenství a ještě více tmelit jeho sounáležitost. Zkrátka, začal jsem ve svých devíti letech pociťovat první příznaky dospělosti a zodpovědnosti za lidský rod. Také nebylo divu – pubertu jsem si opravdu užil - spálil jsem několik básnických sbírek a písňových cyklů, běhal jsem v noci nahý při úplňku, na který jsem vyl, zahrabával jsem se v listopadu do mokrého listí ve Stromovce, dokonce jsem spal přivázán hlavou dolů se zkříženýma rukama, takže za nepoctivost by se na mě nemohl kdokoli hněvat. Ano přátelé, svůj díl radosti z mládí jsem si již vychutnal a nyní musela nastat tvrdá a nekompromisní práce, abych skutečně stihl vše, co mi život uložil.
Za uplynulých 9 let od mého narození jsem napsal 1385 symfonií a 23.001 filmovou hudbu, sestavil 85.000 hudebních sudoku, složil 3 písně a naučil se „From Me To You“ na klapkový trombón. Zároveň s tím jsem se téměř 900.671 x podepsal do památníku, z toho 900.670 x do svého;`myslím tedy, že svou mladost jsem nestrávil v zahálce a mohl jsem s klidem v srdci i v hlavě odevzdat svou duši věku zvanému „dospělost“. Tím už se ale počíná jiná kapitola mého životního příběhu.
3. DOSPĚLOST A SMRT /1987 – 3992/
Spolu s mým poznenáhlu se vkrádajícím pocitem, že moje duše dospívá, se rázem začaly měnit také reakce okolí na mou osobu. Začaly přicházet ty nejexluzivnější objednávky a pracovní nabídky, lidé se předháněli v udílení řádů a poct pro mne. Například v mých 10 letech jsem se stal čestným členem pěveckého sboru při domově důchodců v Nových Hnusovicích nad Vyžírkou u Starého a Ošklivého Města u Velké Díry mezi Mokrou Řití a Uhrovitým Šlemištěm pod Ojebem, to celé nad potokem Sračka. Také jsem několik let obracel noty mnoha barovým pianistům, vyleštil stovky zrcadel v divadelních šatnách, dokonce jsem pracoval jako donašeč pro pražskou jazzovou policii a psal ohlášky pro Karla Svobodu. Jako herec jsem exceloval v několika filmových pohádkách, většinou v roli hlavního dveřního futra s hudebně-tématickou výzdobou. Zkrátka, zabýval jsem se mnoha zajímavými a rozmanitými činnostmi, které mi otevíraly další brány do nekonečného světa umění.
Moje dospělost však s sebou nesla zásadní obrat v mé psychice – postihla mne totiž náhlá potřeba účastnit se aktivit mimo hudební svět a být tam užitečný. Když pominu častější vykonávání těch nejzákladnějších potřeb, které se poznenáhlu s přibývajícími lety hlásily o slovo vícekrát denně, zahrnoval můj denní program nepřeberné množství dalších mimohudebních činností. Ptáte se tedy, co bylo mým hlavním nynějším cílem? Co může být více zavazující, více prospěšné a blahodárné než umění, a to zvláště umění hudby[29]? Ano přátelé, hádáte správně, až támhle na tu blonďatou slečnu vzadu. Je to politika.
Nyní jsem se tedy tázal sám sebe, jak a kudy nastoupit cestu mojí prospěšné pomoci spoluobčanům. Peníze i známosti jsem měl, to nebyl problém. Walt Hnusney Studios sice ještě stále nedodaly na můj účet 10.000 dolarů za zhotovení zvuku podhrabávající se žížaly k filmu o větroplaších, a vedoucí soukromého klubu Gayland mi dlužil 200.- Kč za zvonění k večeři, ale nějakých těch pár stovek, možná i desítek korun na mém kontě přece jen zbývalo. Známosti jsem měl také – ve funkci šéfa pododdělení ministerstva kultury[30] jsem poznal celé dvě generace vrátných, několik uklizeček a také několik kurev, jež pro mne tvořily obzvláště dobrou spojnici s lidmi na vysoce postavených místech[31].
Zbývala však mnohem zásadnější otázka, totiž co si stanovit za cíl, za co bojovat? Mělo by to být něco, co pomůže bezbranným bytostem, jako jsou děti, ženy, pittbulteriéři či sloni; něco, co bude užitečné nejen pro cílovou skupinu, ale i pro desítky ano i stovky ostatních, pro celou zemi, pro celý svět; něco, čím nebude velebeno pouze moje jméno, ale ještě další 2, maximálně 3 jména[32].
Inspiraci k prvnímu činu, kterým jsem zahájil svou veřejně prospěšnou činnost, jsem nalezl nečekaně snadno. Jako malé dítě jsem totiž měl panickou hrůzu z nejistoty, zda na mne při vykonávání potřeby nezaútočí opičí ruka ze záchodové mísy. Dostal jsem teď spásný nápad, jak tento nepříjemný dětský strach vyřešit. Po pracném a zdlouhavém lobbování u ministra zdravotnictví Jaromila Pipety[33] jsem dosáhl zhotovení prototypu a následné velkovýroby pomůcky, která pomáhá tuto nepříjemnou poruchu úspěšně odstranit. Za pomoci speciálního mechamizmu se totiž při každém použití toalety obávaná opičí ruka ze záchoda skutečně vysune, takže dítě už nemusí být decimováno sžíravou nejistotou a ví, že při každé návštěvě místnosti se mu tato děsivá příhoda docela jistě stane.
V rámci pomoci dětem jsem učinil ještě mnoho dalších uřitěčných věcí. Nejvýraznější událostí byl můj vstup do Arktického parlamentu, kde jsem jako nezávislý bojovník za dětská práva působil mnoho let. Za tuto dobu jsem prosadil mnoho zásadních článků v listině dětských práv. Mimo jiné je to právo na sledování televize do 21.45[34], a to i ve všední den, právo na neuposlechnutí rodiče, má-li dítě vážné důvody příkaz nevykonat, právo poříční a právo silnějšího. Dále jsem dosáhl zrušení povinnosti nosit na spaní pyžamo a zrušení povinnosti mýt se do postele. Spolu s tím jsem se zasadil o zrušení povinné školní docházky a změnil její status na dobrovolnou. Za tento záslužný čin mi byl odměnou vděk mladé generace a nenávist učitelů, kteří přišli o práci; ti byli později použiti jako levná pracovní síla při demolici školních budov.
Ej, tím to však zdaleka nekončí! Chcete říci, jaký to další jedinečný projekt uzrál v mé hlavě? A opět neměl cokoli společného s hudbou ani s jiným uměním, ale s dopravou, přátelé, ano, s dopravou. Již zhruba od druhého roku mého života jsem totiž byl velice fascinován kolejemi; vzrušovaly mne nejen vlaky jako takové, ale i tramvaje, veškeré druhy podzemní kolejové dopravy a všechny věci související s těmito dopravními prostředky. Náhoda tomu sice nechtěla, ale já jsem se jí překecal, a roku 1980 /tedy v mých 2 letech věku/ mne přivedla přímo na podnikovou oslavu Úřadu pro rozšiřování kolejových sítí. Vystupoval jsem na této oslavě jako dirigent symfonického orchestr FOK[35]. Ředitel společnosti byl mojí interpretací Packyfiku od Ericha Honneckera velmi okouzlen, a po koncertě se mi v soukromém rozhovoru svěřil, že připravuje výrazné rozšíření osobní dopravy v hlavním městě, způsob tohoto rozšíření že však dosud nevymyslel. To byla voda na můj mlýn! Okamžitě jsem mu předestřel svůj komplexní návrh a zbytek noci jsme strávili v nadšeném plánování. Chcete vědět, jaký to byl nápad, který pana ředitele tak rozsekal? Chcete vědět, jak univerzální může být mozek zdánlivě se orientující pouze v abstraktních světech hudby? A TO SI MYSLÍTE, ŽE VÁM TO JEN TAK ŘEKNU? Samozřejmě že ano! Nebyl bych to já, kdybych se nepochlubil.
Tato myšlenka spoočívala v zavedení kolejí pro hornické vozíky do jedenkaždé ulice a uličky našeho města! Od každé tramvajové zastávky, zastávky metra, zastávky autobusu by každou čtvrtminutu odjížděla minisouprava 4 – 5 vagónků, každý pro maximálně šest osob. Zastávka by byla u každého domovního vchodu a cestující by si mohli při nástupu pomocí malého ovládacího panýlku přímo zvolit, kde vláček zastaví a kterou zastávkou naopak projede. Kromě toho by si občané mohli za příplatek pořídit speciální výtah s přenašečem osob, který by sloužil k vyzvednutí pasažéra přimo z postele a k jeho automatickému posazení do vagónku /do tramvaje či autobusu by občané museli nastoupit sami/. Ačkoli byl tento projekt zjevně předurčen k úspěchu, bohužel nebyl realizován a byl nahrazen nesmyslným systémem lanovek, které nakonec musely být hned příští rok po svém dokončení sňaty pro ostré stížnosti ze strany holubů.
Moje činnost na poli železniční dopravy tím však neskončila! Hned po tomto zdánlivém neúspěchu, který mne však posílil a byl pro mě jen dalším popudem k neúnavnému boji, jsem se vrhl na realizaci další veřejně prospěšné akce. Tou bylo zavedení povinných celostátních kurzů přecházení na železničních přejezdech, které se týkalo se všech občanů ČR do 75 let a všech dětí od 5 do 15 let. Školení probíhala 3x týdně po dobu 5 let na opuštěné chatě v polských Krkonoších, stála pouze 3000.- na den a byla u všech velmi oblíbena, zvláště u starších občanů, kteří museli dojíždět[36].
Mimo tyto aktivity jsem také udělal radost sám sobě – postavil jsem si jen za pomoci kyblíčku a lopatičky soukromé metro, které vedlo přímo z mého pokoje do všech zásadních koutů města. Metro mělo 56 linek od oranžovomodré přes hnědošedou, zeleňsvinibrodskou, kříšťálově rudě modrou, nebo hrubě nasekaně petrželkově uhrančivě mořsky zářivou s příměsí červeného spektra barvy psí moči, kterou jsem měl nejraději[37]. Stanice linek byly propojeny systémem 512 výtahů, z nichž mnohé vedly dál, než metro samotné, a jezdily nejen nahoru a dolů, ale i dolů a nahoru. Vedle linek užitkových existovala také řada linek rekreačních; například výletní linka X-7 /želvovinová s bílou/, která vedla hluboko do brdských lesů. Jízda eskalátorem z konečné stanice na povrch sice trvala přes 5 hodin, ale odměna byla plně nahrazující – dlouhé čekání bylo korunováno vstupem přímo do lůna lesa, do vůně jehličí a zpěvu ptáků. Mimoto existovaly linky určené k rozjímání, které vedly do luk a stodol, nebo do lidmi opuštěných částí města. Na dvou linkách nebyly žádné stanice a vlak jezdil stále dokola, takže když jste jeli ráno z oslavy, mohli jste se dosytosti vyspat v metru. Toto přepravní zařízení tedy bylo vysoce praktické a zcela jistě by dále sloužilo mě i mnoha dalším lidem[38]. Jeho jedinou nevýhodou bylo, že z otvoru, který vedl z mého pokoje do podzemí, neustále vanul zatuchlý pach a navíc mne v noci při spánku obtěžoval hluk přijíždějících vlaků. Později jsem tedy obětoval pohodlí této dopravy vlastnímu klidu, metro jsem zrušil a síť podzemních chodeb pronajal krysám.
Jaká škoda, že kvůli horečné aktivitě, kvůli záchraně světa a nesobeckému přemýšlení, kvůli sebezapření a odevzdání sebe sama lidstvu mi nezbýval čas na lásku. Jak rád bych miloval svým širokým srdcem ještě někoho konkrétnějšího něž pouze šedivou lidskou masu a chladný neznámý vesmír; jak rád bych vedle sebe měl člověka, který by se mnou sdílel dobré i zlé, byl mi partnerem na celý život, miloval mne víc než sebe sám a hlavně utřel by mi prdel, když mi bloknou záda. Přitom až do této chvíle jsem podobnou touhu po sepětí, a to konkrétně o sepětí s druhou bytostí, ledva pocítil[39]. Se zvyšujícím věkem se však tato touha začala zvyšovat a nabývat na síle, až jednou jsem se přistihl při prohlížení pornočasopisu v dámském kadeřnictví. V ten okamžik jsem se rozhodl, že s tím musím něco dělat a najít sobě adekvátní životní partnerku, aby moje krev a moje ideje nevyšly nazmar a měly alespoň jednoho pokrevního pokračovatele[40].
Tento životní úkol se však zdál být jednodušší, než ve skutečnosti byl. Nejdříve jsem zkoušel navrhnout sňatek svému gramofonu, tam jsem se však velice obával pozdějšího rozporu co se týče repertoáru reprodukované hudby, takže jsem od tohoto původně vážného rozhodnutí upustil, přestože chudák gramofon byl do mě velmi zamilován[41]. Poté jsem zkoušel navrhnout sňatek jedné z koček mojí matky[42]. I přes zjevně kladný postoj mého protějšku a mou téměř zvířecí zamilovanost jsem však nepřenesl přes srdce nemožnost zplodit potomky, takže jsem byl nucen zasnoubení zrušit stejně náhle, jako jsem jej sám navrhl. Mým dalším životním partnerem měl být mlok František, který byl svolný k adopci dítěte, v den našeho plánovaného sňatku si mě však odmítl vzít přímo před oltářem a za necelý měsíc[43] se oženil s kanárkem Šmudličkem. Byla to pro mě hrozná rána a změnil jsem radikálně svůj názor na zvířata. Zjistil jsem, že jsou stejně špatná, neřku-li lepší než lidé.
Po těchto neslavných zkušenostech jsem byl nucen hledat svůj životní protějšek mezi příslušníky vlastního druhu, či spíše mezi ženami, mám-li být přesný. Neměl jsem problém s tím, že by mne ženy nechtěly, ba právě naopak. Vzhledem k svému výraznému odporu k sexu jsem však pod náporem neodbytných fanynek velice trpěl. Mezi těmi záplavami žen, které se na mě lepily ze všech stran, jsem marně hledal nějakou, která by uspokojila mé náročné požadavky na životní partnerku. Přitom mezi nimi byla spousta velice inteligentních a jemných bytostí, zvláště v řadách studentek nižší zemědělské /jež byly v davu mých obdivovatelek zastoupeny v počtu nejhojnějším/. Jako ideální žena mi připadala pouze moje matka, ta však byla v době mých námluv zamilována do svého fikusu, takže mým toužebným náznakům nevěnovala pozornost. Dlouho jsem tedy žil neposkvrněným životem a svůj čas věnoval jen a jen ušlechtilému umění hudby a dalším prospěšným činnostem, například vysypávání obsahu vysavače na koberec a jeho opětovnému vysávání.
Pak jsem ji potkal. Bylo to v internetové diskuzní místnosti „AAA---CHCI LÍZAT SMRADLAVÝ SPODKY“, kde jsem právě s přítomnými probíral vliv atonality na mozkovou aktivitu alfa. To, že vstoupila, jsem poznal hned podle výrazného smradu jejích nohou, do kterého jsem se zamiloval ihned poté, co na mě zavanul z monitoru. Jmenovala se Ester Violetta von Hoven, byla to z poloviny židovská eskymačka, z devítiny francouzká cikánka, a ze zbývajících šesti čtvrtin to byla čistokrevná africká kanaďanka s abordžinsko-polskými předky a bydlela střídavě v Basileji a na Kanárských ostrovech. Byl jsem do ní zamilován až po temeno hlavy a přemýšlel o ní, kdykoli jsem měl volnou chvilku, což nebylo často. V noci jsem snil o vůni jejích podpaždních jamek a ve dne vzýval slunce, které právě tak jako na moje shlíželo i na její uhry na obličeji. Psal jsem si s ní dlouhé emaily týkající se vhodnosti podloží jižní Francie pro meliorace, rozdílu povolené a reálné kapacity nočního autobusu, ventilace osobních problémů řidičů městské hromadné dopravy skrze pasažéry, nesmyslnosti vyzvráceného alkoholu, pochybnosti pochybností modrých růží, úrovně hlasitosti sloního troubení, červené vlny v dopravě a také jsme probírali jemnou nuanci toho, kdy lze šátek kolem čela ještě považovat za ryze praktickou záležitost a kdy již je třeba brát jej v potaz jako součást image dotyčného. Kvůli ní jsem celý rok mlátil cizí hlavou do zdi, napsal školu hry na Fis trubku, či zaranžoval Beethovenovu Devátou pro sólový fagot. Začal jsem si na noc sundavat boty a čistit si zuby. Naučil jsem se jíst a vařit a zjistil jsem, že mi to docela chutná, naučil jsem se také nazpamět všechny sloky písně Narodil se Kristus Pán a dal si kabát do čistírny, z růže kvítek vykvet nám, radujme se. Na oslavu naší lásky jsem za noc zplodil téměř dvouhodinou Milostnou Suitu, která se stala oblíbeným hitem v supermarketech a výtazích. Mimo tyto zásadní zvraty jsem si sám od sebe došel koupit ponožky - zkrátka, vliv tohoto nadpozemského vztahu na mojí osobnost byl bez výjimky blahodárný a od základů změnil můj názor na život kolem mě. Lidé okolo mě si toho zřejmě všimli také, protože brzy jsem ztratil všechny přátele a známé a mohl si tak svojí lásky užívat ještě nerušeněji.
Ten šťastný půlrok námluv byl jeden z nejkrásnějších v mém životě. Ty celonoční rozhovory o žirafách, stránky a stránky textu o přirozeném prostředí pijavic, těch neprospaných hodin vyplněných hraním elektronických piškvorek! Nechal jsem si kvůli ní postavit speciální komunikátor, který mi umožňoval napojit se na internet kdekoli a kdykoli a být tak své milé stále nablízku. Po půlroce jsem se rozhodl déle nevyčkávat a navrhl své lásce sňatek. Celá šťastná souhlasila a hned druhý den jsme se nechali oddat přes internetový svatební servis www.svatbaazdodomu.cz. Místo svatební cesty jsme tři dny a tři noci brouzdali nad leteckými snímky měst střední Ameriky a vysilující cestu ukončili půldenní výživnou četbou jídelních lístků nejlepších thajských restaurací.
Již první dny našeho manželství přinesly plody krásné a dlouhodobé. Adoptovali jsme spolu mnoho křečků ze zoologické zahrady a já jsem je na dálku za pomoci speciálních internetových sluchátek zasvětil do tajů hudební teorie. Podle jejich dovedností jsem je dělil na tři skupiny, a ze členů skupiny A jsem později vytvořil unikátní pěvecký sbor. V té době jsem se také rozhodl, že skoncuji s kočovným životem pochybného trubadúra, kterým jsem se celou tu dobu cítil i přes všechny prestižní zakázky a pocty skládané mému umění. Moje rodina nepotřebovala nejistotu plynoucí z nepravidelných příjmů svobodného hudebníka! Vždyť ani můj nejžádanější hit „Škoda peněz“, oblíbený po celém Monaku, mi nebyl schopen poskytnout dostatečné prostředky byť pro třetinu mojí rozvětvené křeččí rodiny. S radostí jsem tedy přijal nabídku na funkci hlavního uměleckého cenzora Ministerstva hudby, která mi poskytla nejen velké uspokojení, ale i dostatečné finanční zázemí a jistoty. Svým rodičům jsem k odpočinku pronajal s doživotní platností celé jižní Holandsko, kde se svými marihuanovo-hrošími steaky konečně došli opravdového uznání.
Co říci závěrem? Ve své krásné funkci jsem setrval až do památného dne své smrti 40. 13. 3992 a přes své přísné cenzorské síto jsem nechal projít jen dechovku a country, eventuálně jejich odnože. Zakázal jsem předražené šesnáctiny, omezil znějící rozsah veškeré symfonické hudby pouze od malého c do fis1, frekvenci komorního „a“ jsem změnil ze 440 na 647,58 Hz a míru triolovosti v hudbě omezil na 20%. Se svou úchvanou ženou a svými křečky jsem byl šťastný a spokojený, a když jsem později při náhodném nahlédnutí do internetového osobního profilu svojí manželky zjistil, že je to ve skutečnosti muž, bylo moje štěstí dokonalé.
Smrt proběhla něžně a lehce. Nechali mě projít jen na občanku a k mojí poslední cestě mi mávalo a zpívalo osmdesát andílků s chlupatýma nohama a nadprůměrně obřím pohlavím, z nichž jeden měl tvář Petra Čtvrtníčka.
Howgh.
[1] Vnučka slavného violisty /pozn. editor/
[2] Vypočítej, ve kterém roce se moje matka vrátila zpět do rodné země /pozn. autor/
[3] Byl však krychlového tvaru /pozn. cenzor/
[4] Viz Anthony Brainstorm – O vlivu děložního zamrazení na věk plodu /Praha 1955, str. 45 – 30, orig. vydání Scissorshammer 1961, pozn. autor/
[5] Povinné kulturně-vzdělávací koncerty pro zaměstnance Sovětských strojíren /pozn. cenzor/
[6] Tato klarinetová sekce prý čítala při provedení některých skladeb až 1000 klarinetů; mladí členové sovětských filhramonií proto humorně nazývali klarinetisty kazašské opery „klarinetovými Alexandrovci“. Funkci druhého klarinetu zde tehdy zastával mladý Jaromír Ptica, pozdější vedoucí Pražských klezmeriků /pozn. B. Škwor/
[7] Výčet je chronologický /pozn. cenzor/
[8] Protože jsem dosud žádná neměl /pozn. autor/
[9] Sic!/pozn. Krabathor/
[10] Z původního 19letého odkladu teoretické doktorandské práce /pozn. editor/
[11] Naštěstí vč. stránky s nadpisem, stránky s obsahem, stránky s použitou literaturou a prázdné dvoustránky mezi obsahem a statí /pozn. autor/
[12] Kromě potřeby nákupu speciálních konzerv pro jejich smečku 86 kočkovitých šelem různých druhů, od tygrů přes oceloty až po kočkopsy /pozn. terror/
[13] To už se asi těžko dozvíme, jednu z možných příčin tohoto zvláštního fyziologického jevu můžeme však hledat hned na prvních stránkách Něstravitělnského Autobiografie /pozn. rokfor/
[14] Škoda, že jsem ve stavu hibernace nemohl jíst, potrava mi byla posílána pupeční šňůrou již předžvýkaná /pozn. autor :-(/
[15] Nemyslíte si to? To doufám. /pozn. autor/
[16] Myšlenka na vyřešení tohoto problému mučila autora až do roku 2017, kdy jej přivedla k vynálezu Urychlovače mozkových impulzů pro aktivní hudebníky-skladatele nacházející se v prenatálním stadiu /patent č. 008217758432488—334494, ČSN, Bolehlav xxx ll__////yyhrrrrrrrrrrrrrrrk, zdroj Český masochistický úřad, pozn. Pozor!!!!/
[17] Část „jazz a dechovka v postneoklasicistních skladbách Arnolda Schwarzenberga“ /pozn. rotor/
[18] S touto skupinou jsem později uskutečnil slavné turné se sborem předškolní mládeže „Varlátka“ /pozn. autor/
[19] mezi nimi slovenská, moravská, slezská, chodská a západočeská /pozn. terminátor/
[20] rozuměj umělých lidí /pozn. Jan Kučeror/
[21] který zachránila před potupnou smrtí utopením v odpadu Jezevcova Modrého záchoda skladatelova poslední pražská hospodyně Antonie Hovnocucová /pozn. MuDr. Karel Nespor/
[22] u nějž byla vědeckou metodou dokázána přítomnost potomků původních skladatelových vší z méně než 3. kolena /pozn. roxor/
[23] kterou skladatel ve vzteku nad hloupou objednávkou roztrhal a při jejím opětovném slepování vytvořil skladebný systém zvaný punktualismus /pozn. hasičský sbor/
[24] Nebo jindy, to je jedno /pozn. autor/
[25] role recitátora v melodramu beze slov /pozn. potvor/
[26] čímž se stal historicky nejmladším ředitelem této školy. Rekord do té doby držel Zimomil Vacanovicovič, kterému v době jeho nástupu do funkce bylo 8 let /pozn. mor/
[27] nebo to neprožít už nikdy, záleží na druhu hudby /pozn. vzdor/
[28] ochočená šimpanzice Gréta /pozn. horror/
[29] co si budeme povídat, všechno ostatní je stejně shit /pozn. autor/
[30] pracoval jako šéf kotelny /pozn. rektor/
[31] také k nim tvořily výmluvnou paralelu, co se povahy týče /pozn. lektor/
[32] musí však být uvedeno, že JÁ jsem hlavním otcem myšlenky /pozn. autor/
[33] nemohl se udělat /pozn. autor/
[34] zvláště v případě, že je na programu pořad pro děti nevhodný /pozn. průzor/
[35] Film, Opera, Kalba /pozn. amor/
[36] rozuměj zbytky od večeře /pozn. chluor/
[37] rozuměj tu moč /pozn. odpor/
[38] kdybych tam býval někoho pustil /pozn. autor/
[39] kromě nedůležité příhody s ledvinovou a střevní kloakou /pozn. kupodivu úplně někdo jiný, než autor. Nevíme ani jak je to možné, ani nevíme kdo to byl; možná nám to řekne editor, když mu to překladator povorí. Kdyžtak oslovíme jiné informátory. To by v tom byl čert, abychom se to nedozvěděli [pozn.refidgerátor]/
[40] kromě těch několika set tisíc nepokrevních, kteří však nejsou důležití /pozn. inkvizitor/
[41] to by ale mohlo taky brzy skončit, pokud by tam furt chtěl pouštět ten zk...ej Hotel California /pozn. gramofon/
[42] kocour Maciček /pozn. Tőrr/
[43] sic! /pozn. mrdka/