Lovci

Lovci

  Tráva i kamení se slily v jednolitou čáru, ve které už nemohl a ani se nesnažil nic rozeznat. Necítil bolest v roztržené noze, ani teplou krev stékající na zem. Hanrati běžel o život.
Nedaleko za sebou slyšel zuřivý štěkot lovících psů a neustávající křik lovce.
Lesní šero náhle vepředu rozjasnil paprsek ranního slunce, blížil se k okraji lesa. Prudce zahnul vpravo. Nesmí se dostat na volné prostranství, tam by ho psi snadno chytili a roztrhali. Proplétal se mezi stromy a jeho kopyta se bořila do zvlhlé země. Přeskočil malý potůček a vrhl se do hustého křoví za ním. Po pár krocích se dostal na malou lesní mýtinku, chtěl běžet dál, ale za jejím okrajem zela hluboká propast.

Rychle se otočil, ale cestu mu zastoupilo několik velkých psů, podobných vlkům. Vrčeli a v jejich očích byla touha po krvi. Vtom ucítil palčivou bolest v krku, naklonil hlavu a spatřil šíp, zaražený téměř až po dřík. Hanrati se zhroutil na zem a naposledy vydechl.

Král lesa byl mrtev a země nasákla další krví.

***

Blížilo se k poledni a k osadě nad řekou se blížil muž. Na ramennou nesl vak a za ním běželi tři lovečtí psi. Kráčel hrdě a vzpřímeně a měl být na co hrdý. Dnes zabil svého stého kance, bude to již stá hlava, která bude viset na stěně vstupní haly v jeho domě.

Vstoupil do dřevěné brány a kráčel po hlavní ulici. Lidé, kolem kterých procházel, na něho zvědavě zírali a mladé dívky cudně klopily zrak. Gerond von Diker to přešel jen lehkým úšklebkem. Mohl mít kteroukoliv, na kterou ukázal, samy se mu nabízely. Bylo mu jedno, jestli je to jen kvůli tomu, že je poslední potomek jednoho ze dvou vznešených rodů v tomto zapadlém městě nebo kvůli krásné tváři a silnému tělu.

Netrvalo dlouho a došel do středu města, kde stál jeho dům.

Ve vstupní hale už čekalo služebnictvo. Předstoupil mladý chlapec a s pokornou úklonou přišel ke svému pánovi.

 ,,Vidím, že pán měl dnes úspěšný lov. Mohl bych být něčemu nápomocen?“

 Gerond se rozhlédl. Ze stěn na něj hledělo devadesát devět párů slepých, mrtvých očí.
  Podíval se na služebnictvo, shodil plášť a zabahněné boty otřel o krásně vyčištěný koberec.

,,Tohle vyčisti a vycpi, pak to pověs na stěnu.“ S těmito slovy mu hodil vak. ,,Vy mi přichystejte horkou koupel a nové oblečení. Pak se chci naobědvat. A postarejte se o psy, mají hlad.“

Služebnictvo se rozeběhlo co nejrychleji splnit pánovi příkazy a Gerond se pomalu vydal do schodů směrem ke svým komnatám.

***

,,A ty si vážně myslíš, že to, co děláš je správné?“ Roderik pohodlně seděl v křesle potaženém kůží a hleděl na svého přítele, který klidně přecházel po místnosti a pokuřoval.

 ,,O bohové, nezačínej mi tu zase s tím svým pravidelným kázáním.“ Gerondův hlas zněl trochu otráveně a znuděně. ,, Říkáš mi to pokaždé. Nemyslíš si, že to bereš moc vážně? Je to jenom hra.“

,,Jak můžeš hrou nazývat něco, při čem zabíjíš?“

,,Neříkej mi, že ty jsi nikdy nezabil žádné zvíře!“

,,To nepopírám, ale já pro maso a ty pro zábavu! Chceš jenom jejich hlavy jako trofeje a maso necháš shnít v lese!“

,,To ano, ale maso v lese neshnije, najdou si ho vlci nebo tak. No řekni, není to vlastně záslužný čin? Nakrmím bezbranné a ubohé mrchožrouty, kteří by jinak pošli hlady a za odměnu si vyzdobím dům. Obě strany tím něco získají.

 ,,Myslím, že by se obešli i bez tvojí pomoci. Zabil jsi už sto kanců, jak dlouho s tím hodláš pokračovat? Dokud nevybiješ celý les?“

,,Nemusíš mít strach. Chci už jen posledního… Stojedna…víš, že je to naše posvátné číslo. Musím zabít už jen jednoho…“ Jeho hlas zněl zamyšleně, ale pak se náhle rozjasnil: ,,Ale musí to být to největší a nejkrásnější zvíře, co kdy obývalo naše lesy.“ Gerond se zastavil u vysokého okna a hleděl směrem k lesům ne severu. Byl v nich jen několikrát a žádného kance tam neulovil.

,,Pokud tam ještě nějaký vůbec zůstal, ale budiž. Když říkáš, že to bude poslední, tak ti věřím.“

,,No vidíš! Nelam si s tím hlavu a bav se, život se má prožít a ne propřemýšlet o bozích a podobných věcech. A nezapomínej, jsou to jenom zvířata! Velká a hloupá.“

Ozvalo se zaklepání a do komnaty vstoupil mladý sluha. ,,Pane, hlava je už vycpaná, je nachystaná na zavěšení. Přál jste si to udělat sám.“

 ,,Dobře. Můžeš jít! Roderiku, pojď se podívat, většího kance jsi ještě neviděl.“

Oba mladí muži sešli po schodech do předsíně, kde už čekal sluha s obrovskou kančí hlavou na dřevěné podložce. Roderik na ni hleděl s neskrývaným úžasem. Gerond ji chytil a přišel k jednomu ze dvou posledních míst v sále.

,,Sto…už jenom jedna poslední…“ zašeptal a zavěsil ji na zeď nad svou hlavu.

***

  Toho dne vstal Gerond několik hodin před úsvitem. Na noční obloze ještě svítil měsíc, když vycházel hlavní branou ven z města. Na dnešek mu hvězdy předpověděly štěstí a věštby se nikdy nemýlí.

Chtěl jít daleko, protože věděl, že se kanci městu i jeho okolí vyhýbají, dokonce i tady na severu, kam zavítal jen málokdy a to nepříliš daleko. Psi ho už nedočkavě táhli kupředu, těšili se na lov, chtěli krev.

Slunce pomalu vycházelo, a obloha se zbarvovala do modra.

Gerond ušel už několik mil, byl daleko a začínal mít hlad. Takto daleko na severu ještě nikdy nebyl, většinou chodil na jih nebo na západ od města, a tady to příliš neznal, půda tu byla měkká a protékaly jí četné potůčky. Občas narazil na stopy, důkladně si je prohlédnul, ale pokaždé to byla vysoká nebo drobní savci. Kanců zde podle všeho nebylo moc, ale Gerond věřil, že tady najde své štěstí.

Po několika hodinách rychlé chůze našel to, co hledal. V rozbahněné zemi se otiskly největší kančí stopy, jaké kdy viděl.

***

Gerond běžel, před sebou slyšel těžkopádný dusot kopyt a zuřivý štěkot psů. Tohoto kance stopoval dlouho a od chvíle, co ho poprvé uviděl, věděl, že bude jeho. V ruce svíral luk a šíp, chtěl ho dostat co nejdřív.

Už dávno opustil místa, kde to znal. Byl mnoho desítek mil na sever od města, slunce se už blížilo k zenitu, nevěděl, jak se dostane zpátky, ale chtěl věřit svým psům, zatím ho nikdy nezklamali.

Někde vepředu šero lesa rozzářilo světlo. Gerondovým tělem projela vlna vzrušení, na volném prostranství ho dostane.

Po několika krocích dokázal rozeznat, že to před ním je jen lesní mýtinka ohraničená křovím. Prorazil jím a stanul uprostřed.

Několik metrů před ním stála jeho kořist. Malý okamžik stáli nehybně, pak sebou lovec pohnul a napnul luk. Až teď si uvědomil, že tu nejsou jeho psi. Rychle se rozhlédl, ale nikde je neviděl ani neslyšel.

Kanec se pořád nehýbal a upřeně na něj hleděl, pak se pomalu otočil a kráčel do křoví. Gerond napnul luk a zamířil. Něco za ním zapraskalo, trhnul sebou a otočil hlavu.

Na trávník vletěla tři mrtvá těla loveckých psů, za nimi se z křoví vynořili čtyři obrovští vlci. Lovec se prudce nadechl a otočil se zpět ke kanci. Nebyl tam, místo něj se však na všech stranách objevovali vlci, mohlo jich být kolem dvaceti.

Gerond svěsil ruce a zmateně se rozhlížel kolem sebe. Stála tu smečka obrovských vlků s velkýma očima a všichni na něj upřeně hleděli, otáčel se kolem sebe a nevěřil svým očím. Potom předstoupil ten největší, měl šedou srst a silné tlapy, zavrčel a pak skočil.

Poslední věc, kterou Gerond uviděl byla otevřená tlama plná velkých tesáků zarývajících se mu do hrdla.

***

Smečka se vrátila. Velká jeskyně se zaplnila vřískáním vlčat, která se ihned vrhla na kořist, kterou vlci přitáhli sebou. Lidské maso pro ně byla vždy pochoutka. Vlčice pomalu zvedly hlavy a pokývnutím uvítaly své muže a syny, čekaly, až se vlčata nají. Vlci ulehli vedle svých družek a spokojeně se dívali na mláďata, která se drobnými zoubky snažila rvát maso.

Vůdce smečky pomalu vstal a odstrčil vlčata. Několika prudkými trhy oderval hlavu lovce od těla a žduchl do ní čumákem. Hlava se vykutálela z jeskyně a valila se dolů do příkopu, kde přistála vedle velké hromady dalších utržených lidských hlav v různém stupni rozkladu.

Starý vlk se otočil ke své smečce ,,Stojedna“ zavrčel.