Dědeček

            Tento stařeček byl studnicí moudrosti. Každého vyslechl, každému pomohl, pokud to byo v jeho silách. Měl hodnou manželku, syna Josefa, snachu Annu a vnoučata Jeníka, Vaška a Marušku. Dědeček s babičkou žili v malém údolí. Josef s rodinou bydlel v nedaleké vesničce, do které se šlo hlubokým lesem. Navštěvovali se každý víkend.

             Na svůj věk byl stařeček plný energie. Neustále by chodil někam do přírody. Vždycky, když děti byly u prarodičů, brával je dědeček ven na procházku po okolí. Děti už znaly všechny zajímavosti z okolí, ale bavilo je chodit s dědečkem.

             Dědeček měl zvláštní zálibu. Chodíval po okolních vesnicích, sedl si tam do hospody a rozprávěl s lidmi. Ptal se na různé lidové pranostiky, rčení, přísloví a vše si pečlivě zapisoval.

             Když byly děti hodné, sedl si dědeček do svého houpacího křesla, vzal do rukou sešity a začal povídat o pranostikách, co se kde říká a vždycky si k výletu něco domyslel, přikreslil. Děti pozorně poslouchaly ležíce na kavalci. A dědeček povídal a povídal, dokud děti neusnuly. Babička sedávala u stolu, pletla a usmívala se, protože přesně poznala, kde si dědeček vymýšlí.

             Jednoho dne babička rozhodla, že se bude konat jarní úklid. Přestože dědeček hudroval, musel vzít do ruky prachovku, vytřít prach v knihovnách a porovnat knízky. Babička si uklízela v kuchyni. Děti měly uklidit věci na půdě, vymést pavučiny a porovnat staré věci v truhlách.

             Večer, když chtěl dědeček dětem znovu vyprávět a číst, zjistil, že se sešity během úklidu někde ztratily nebo, nedej Bože, vyhodily. Všichni začli hledat. Dědečkovi to bylo moc líto. Když už bylo hodně pozdě, babička rozhodla, že je ráno moudřejší večera a že hledání přenechají na ráno. Druhý den prohledali celou chalupu, ale sešit nenašli. Hledali týden, dva, tři a stále nic.

             Během této doby se dědeček změnil. Jako by za pár týdnů o několik let zestárl. Tatam byla jeho energie a veselost. Již nechodil do přírody. Jen seděl ve svém houpacím křesle a zamyšleně hleděl z okna kamsi do dálky. Těmto sešitům věnoval několik let, ba dokonce několik desítek let.

             Dědeček stále chřadl a chřadl. Děti stále hledaly, prohledávaly celou starou půdu již po několikáté. Tuto půdu děti milovaly. Vyndaly všechny věci z truhel. Nic.

             S dědečkem to bylo stále horší. Děti nepřestávaly hledat. Jednoho dne objevily zcela nenápadnou truhlu, která byla schovaná obrovským starým pláštěm. Prohledaly ji téměř celou. Nic. Až úplně na dně byly jen babiččiny staré sukně z mládí. Rychle je oddělaly. A na dně... byly ony sešity. Děti rychle běžely dolů za dědečkem, aby mu oznámily tu radostnou novinu.

             Dědeček už na tom byl hodně špatně. Přeci jen už nebyl nejmladší a nyní se projevila zákeřná nemoc. Když však uviděl ztracené sešity, oči, vždy tak milé a upřímné, se rozzářily štěstím, jako když malé dítě poprvé vnímá Vánoce. Avšak jen na chvíli. Potom zhasly navždy. Spokojený, milý, upřímný a šťastný úsměv však ve tváři zůstal do posledních chvil. Babičce tekly slzy, když odcházela a odváděla děti z místnosti pryč. Děti nechápaly, co se děje, proč babička pláče. Otočily se a chtěly běžet k dědečkovi. Babička jim však zastoupila cestu. Ticho. Bylo slyšet dětské vzlykání a jak děti křičí: "Dědečku! Dědečku".