Literární klasikové

kolektivní dílo několika spolusouložníků a dobrých přátel,na počest velkému Marquise a literárním klasikům

    

Autor: Marquis,Evasns,Anděla

Literární klasikové

Co si budeme

povídat…

Šejkspír má

také lačné

kníry!

Ano, pravdu

díž. I když

pravdou jest i

to, že po vzoru chlapomrdeckých choutků kštici svou dle

příkladu žaloudu oudu přirozeného upravil si.

Když tedy ona slovutná chlapomrdecká chvíle nastala,

rozdráždil don Servantes chlapce štětinou svou na bradě

vyrašenou. Později, když se chlapec rozplakal vzrušením,

nastala pravá chvíle pana Šejkspíra. Pomazal svou hebkou pleš

výkaly, jenž mezitím onen dotyčný mladý chlapec Mácha

vzrušením vykálel. Nyní již lebka Šejkspírova vklouzla do

otvoru Máchova jako po másle.

Šejkspír shledavše, že hlavou pomazanou jest, roztáhl otvor

nebohého Máchy a se slovy, že tyto zadní tvá_e jsou hodny jen

jazýčků chlípných gurmánů, ponořil se do nich až po uši,

slastně přitom výskaje za nadšeného a téměř chlípností

šíleného smíchu dona Servantese, jenž se sám chtivě a

nedočkavě nabízel.

Ve vedlejší místnosti za svitu svíce třepal svým ohanbím pan

Andersen a sepisoval morbidní pohádkový příběh jménem

„Králův veselý kašpar“. Uslyšivše z vedlejší místnosti nějaký

lomoz, s nelibostí přerušil práci. Položí péro své do kalamáře a

druhé péro lačně zdvižené, usilovně pokouší se zastrčit zpět do

svých kalhot. Nakonec vchází vedle do komnaty a naskytne se

mu pohled hodný bohů, který jej přesvědčí o tom, že by litoval,

kdyby se mu jeho nezbedu přece jen do kalhot podařilo zpět

zastrčit. Vše z přiměřené vzdálenosti pozoruje a své přirození,

řádně oteklé, rudé a chlípnostmi vypracované, pohoniv ve své

dlani.

To jej však při pohledu na lačné konečníky omrzelo.

Rozběhnuvší se s oudem v ruce své, zákeřně zaútočil nikoliv

na nabízející se konečníky, nýbrž na orosené ohbí podpaží

pana Šejkspíra, který se ještě stále s přispěním dona

Servantese bavil mladým Máchou napůl klečícím a napůl

ležícím v rohu komnaty. Andersen piglujíce všemi silami

svými, šeptal do ucha svého soka milostná slůvka. Andersena

pach výkalů natolik rozohnil, že s nonšalantní grácií

vyprázdnil veškerý obsah svých žlaz do Šejkspírova podpaží.

Zpustlý Šejkspír měl v té chvíli pocit, jakoby se mu do podpaží

vylila nádoba vroucího oleje. Šejkspír se s nevolí podíval, zdali

jen Andersen nepředstírá uspokojení a s klidem v duši, který

se mu v těle po jeho zjištění rozhostil, zjistil, že v podpaží jeho

jest nikoliv napliváno, nýbrž řádně vyčiněno. S uspokojením

ve tváři začal ejakulovat do nebohého Máchy, který posravší se

klečel v rohu a prosil o milost. Tato prosba však jen ještě více

rozohnila onoho zvrhlíka a vybičovala jej k nadlidskému

výkonu, jenž by byl hodný i titánů. Don Servantes zbystřil,

když zahlédl výkaly strachu, které se opět řinuly z útrob

Máchových. Jakmile se Mácha nedobrovolně vyprázdnil a

upadl do bezvědomí, don se se slovy „To je ale polízanice!!!“

vrhl na podlahu a počal degustovat onen pokrm, tak těžce

vydřený a po právu zasloužený. „Jak vám to chutná, done

Servantesi?“ ptal se pan Šejkspír a bylo na něm vidět, že

svému příteli závidí jeho duchapřítomnost, poněvadž po

donově zákroku nezůstalo na podlaze zhola nic. „Bylo to

výtečné. Průjem tohoto nebožáka chutí mi jako můj oblíbený

pokrm, který já rád! Husí játra s velmi zralým sýrem!“

---