SOS (Sen O Svobodě)

Prosím, omluvte gramatické i stylistické chyby :-)

Sen

O

Svobodě

MX-W203 … Pod těmito symboly se skrývá lidská bytost. Dívka s dlouhými černými vlasy, bledou tváří, prázdnýma očima a pustinou v sobě. Je výsledkem dlouhých a náročných genetických pokusů. Jediná, která přežila z 3000 modifikovaných lidských zárodků série MX-W…

MX-W203 seděla ve svém bytě na oblíbeném místě u okna. Skrze něj viděla svět, který znala jen z vyprávění učitelů a lékařů. Pokřivený, prohnilý svět, plný zloby a špatností, každý den útočí člověk na člověka – na jeho život. Zabíjejí se mezi sebou pro maličkosti. Chtějí stále více, nikdy se nespokojí s tím co právě mají a tak ničí život nejen sobě, ale i všem okolo. Jsou jako domino v kruhu – jedna jediná kostička se vychýlí a spadne…pak už jen čeká pád všechny ostatní. Spadnou všechny.

-Přesto je na tobě něco co mě k tobě táhne, Světe. Chci být také kostičkou domina, chci patřit do dlouhé řady. Nevím, proč ten pocit mám. Nemám slova …-

Často přemítala sama nad sebou . Proč je sama. Z okna viděla starší ženu a malými dětmi. Drželi se jí za ruku a smáli se spolu.

-Měla jsem taky svou “starší ženu”?- Vídala více děvčat pohromadě jak si povídají a smějí se na celé město. –Proč nejsem s nimi?-Nejvíce jí, ale udivovalo, že lidé z protilehlé ulice mohli z domů vycházet , kdy se jim zachtělo. I ti nejmenší. Nechápala, proč ona ne. Jednou jí jeden z učitelů řekl – Ještě nenastal ten praví čas.- Ale kdy přijde?Kdy se budu moci projít po ulici jako… Jako co?Nechápala ten pocit úzkosti, který jí sevře srdce pokaždé když si vzpomene na rozesmálé tváře staré ženy, dětí, dívek… Občas měla pocit, že řešení leží na dosah ruky, takový malý kousíček od ní. – Jednou ho uchopím a už nepustím. Přijdu na to co mi bere klidný spánek, přijdu…-

Najednou s sebou trhla a otočila se. Ve dveřích stál postarší muž, pozoroval jí. Věděla, že právě vešel, také věděla proč. Zvedla se z křesla a došla k němu. Ustoupil ze dveří, aby mohla projít. Venku si jí z každé strany stoupl svalnatý muž. Spolu došli k velkému výtahu, který byl přímo proti jejímu bytu. Nastoupila do něj a sjely do 5 podzemního patra. Cesta trvala pár vteřin.

-Vždycky je to stejné- pomyslela si – Teď mě budou testovat, dělat pokusy, způsobovat bolest…-

Za 2 hodiny je po všem. Opět sedí ve svém křesle u okna, ale není sama. Na klíně má poklad. Knihu kterou uzmula mladému pomocníkovi v laboratoři – knihu s titulem „O svobodě“.

- To je to slovo, které popisuje moje pocity! Svoboda! Lidé venku žijí sice ve špatném světě, ale jsou svobodní!-

-Musím pryč- byla jediná myšlenka, která jí zvonila v hlavě, když běžela po schodech dolů.

- Svoboda…-

Na panelu se rozsvítila červená kontrolka, označující nepovolený výstup z budovy. Strážník okamžitě přepnul kameru a chopil se mikrofonu – „Pozor, objekt MX-W203 opustil neoprávněně budovu. opakuji MX-W203 se nachází mimo budovu. Zasáhněte.”

Tvář jí ovanul svěží vánek. Zastavila se a rozhlédla. Obloha byla modrá stejně jako její oči.

-Krása.-

Na chviličku zavřela oči, pak se rozběhla ke 3-metrové zdi, která jí celý život oddělovala od… - Od SVOBODY!-

Z budovy začali vybíhat muži se sítěmi a uspávacími puškami. „Objekt MX-W203 přímo před námi. Běží ke zdi.”

„Chyťte jí,” zněla odpověď, „živou.”

Odrazila se od země a letěla... Na vrcholku zdi se ohlédla,sama nevěděla co jí přinutilo, prostě to udělala. Možná neměla. Uviděla muže v černém oblečení, se zvláštními puškami, nevěděla na co slouží. Ale... počkat...už je někde viděla.

Před 7 lety uteklo jedno děvče. Za dva dny jí přinesly zpět- -zabalenou v sítích. Nikdy už z laboratoře nevyšla... Ti muži měli přes ramena přehozené přesně tyto zbraně.

-Pryč. Hned.- Seskočila ze zdi na chodník, okamžitě se zas odrazila a skočila na nejbližší střechu. –Utéci..musím utéci. Nesmějí mě dostat. Nechci zpět do nesvobody!-

„Pozor, objekt MX-W203 opustil zahrady. Opakuji objekt MX-W203 se nachází za zdí. Okamžitě jí přiveďte zpět. To je rozkaz!“

Strážci se stejnou lehkostí jako ona překonali první překážku. Bylo jich pět, pět plně vybavených mužů,kteří pocházeli stejně jako ona ze série, ne MX-W, ale MX-M. Na jejím chycení měl každý z nich svůj vlastní zájem – byla prostě poslední.

Se sledováním neměli zatím problém, domy byly skoro stejně vysoké,bez členitých střech. 203 byla ale rychlejší. Nestačili jí. Vzdalovala se.

Svaly jí začaly bolet, cítila silné škubání v levém lýtku. –Nesmím polevit.- Skákala pořád dál. Už se neohlížela, hleděla jen kupředu.

„Ztratily jsme objekt z dohledu.“

„...Nevadí. S největší pravděpodobností bude pokračovat stejným směrem. Chyťte jí.“

„Ano, pane. Konec hlášení.“

Kontrolka na panelu zhasla a starý muž si složit ruce pod bradou a pohodlně se opřel. Nedělal si žádné starosti. Bude zpět do západu slunce.

Před sebou uviděla vysokou budovu s kopulí. Nahoře byl kříž. Vyskočila až na samí vrcholek. Zachytila se kříže a rozhlédla. Bylo to nádherné. Nebe získalo všechny barvy palety. Vítr lehce šeptal do uší, cuchal vlasy. Poslední sluneční paprsky hřály na bledé kůži. Nádhera.

„Hledaný objekt se zastavil na vrcholku kostela. S největší pravděpodobností bude pokračovat vytyčeným směrem. Jsme připraveni.“

„Spusťte akci.“

„Ano, pane.“

-Už jsi skoro zpět, Poklade můj.-

Něco narušilo vládnoucí klid. Černý stín se na ní snášel z vrcholku kříže. Poznala ho – Strážce. Odrazila se a přeskočila na střechu vedlejšího domu. Stín jí byl v patách. Po pravici se objevil další. Trošku změnila směr. – Pryč. Musím to zvládnout, jsou jen dva.- Omyl, další temný stín se objevil po levici a opět jí donutil odchýlit se od směru. –Tři. Bylo jich pět. Kde jsou ti zbylí?- Skákala dál. Při skoku mezi dvěmi střešními okny přehlédla tenkou nit. Zakopla. Náraz na střešní tašky jí vyrazil dech. Začala se kutálet k okraji střechy  Nikde žádný úchyt, žádná záchrana. Stíny se zastavili. Několik tašek vzala sebou přes okraj. Dům byl vysoký. Čtyřpatrový. Dopad byl velice tvrdý. Zaslechla blížící se kroky. Chtěla vstát. Pravá ruky jí odmítala poslouchat. Nedokázala se ani posadit. Najednou na ní něco dopadlo, celou jí pokrylo. Otevřela bolestí sevřené oči a uviděla otvory sítě. Najednou jí všechno došlo. Postupné vmanipulování do předem připravené pasti. –Jak jsem hloupá.-

„Objekt MX-W203 je zajištěn. Opakuji MX-W203 je chycen.“

„Rozumím. Dobrá práce.“

„Děkuji, pane.“

-Vítej zpátky Poklade.-

Silné ruce jí zvedly z dlažby a donesly do připraveného auta, stále zabalenou v sítích. Tam jí chytly ruce i nohy, následně dostala injekci, po které se propadla do zapomnění...

„Zacházejte s ní opatrně! Nemusí mít ještě další zranění.“

„Samozřejmě, pane,“ hlesli Strážci. Největší z nich jí vzal do náručí, poté co jí vymotaly ze sítě. –Jsi zpět děvče.-

Na operačním sále strávila pouze dvě hodiny, během niž jí srovnaly zpřelámané kosti, vrátili vykloubené rameno a ošetřili množství odřenin a drobných tržných ranek. Probudila se až ráno, narkotika byly silná.

-Co se stalo? Proč ležím v nemocničním pokoji? Kdy...- Vzpomínky se vrátily vzápětí. Byla chycena a převedena zpět.–Zpět do nesvobody...-

Zaplavil jí příval smutku a naprostého zoufalství. Ležela schoulená do klubíčka, rozplakala se. Brzy po jejím probuzení vrzly dveře, někdo vešel. Byl to doktor se sestrou, která před sebou tlačila nemocniční vozík. Zastavila ho těsně vedle její postele. Pacientka o něj lehce zavadila očima. Najednou jí něco napadlo. Lékař se jí ptal jak se cítí, řekla že dobře. Sestra přepravila prášky, které si měla vzít za hodinu a obešla postel, aby je mohla položit na noční stolek. Lékař se zaobíral jejími stehy na nohách. Vycítila příležitost. Rychle vystrčila ruku z pod deky. Z vozíku sebrala jeden z hromádky skalpelů, které zde leželi spolu s jinými chirurgickými nástroji. Nikdo si toho nevšiml.

Lékař byl vystřídán jinou návštěvou. Přišel Pán. Sedl si na jedinou volnou židli v pokoji. Mlčel jen se díval. Pak si povzdychl a zavrtěl hlavou. „Proč jsi utekla?“

„Chtěla jsem být svobodná.“

„Nemožné. Už nikdy nedostaneš příležitost. Budeš hlídána. Odtud se neutíká.“ Vstal a odešel.

Opět jí zacloumaly vzlyky. Pod dekou sevřela skalpel. Už se rozhodla.

Další návštěva doktora.

„Pane doktore, prosím Vás,moc ráda bych se vykoupala.“

Chvilku jí podezřívavě pozoroval, ale pak přikývl.

Za hodinku byla na cestě do koupelny. Skalpel schovaný v rukávu. U dveří stáli dva Strážci. Jeden k ní přistoupil a řekl: „Na okně jsou pevné mříže a u dveří budeme hlídat. Nemůžeš nám proklouznout.“

Jen se na něj podívala.

Ustoupil z cesty a ona sama vešla do koupelny. Napustila si plnou vanu horké vody, dokonale se vydrbala,nemyslela vůbec na nic. Nakonec sáhla pod složené věci a vytáhla skalpel. –Mýlíte se. Já uteču. Budu svobodná a nikdo mě nedokáže zastavit.- Sekla se do obou zápěstí. Ponořená ve vodě odpočítávala kapky. Sněhobílá podlaha se zbarvila do ruda.

„Už jste hotová?“ Žádná odpověď.

„Halo!.....Slyšíte mě?“ Žádná odpověď.

„Jdu dovnitř.“ Pomalu stiskl kliku a nahlédl do místnosti. Ztuhl na prahu. „Doktora!!DOKTORA!!!!HONEM“

Vrhl se k vaně a snažil se na krku nahmatat tep. Byl strašně slabí.

Dívka otevřela oči a zašeptala: „Proklouzla jsem. Jsem svob...“

Strážce se snažil zastavit krvácení, ale při pohledu na zem věděl, že je vše marné. Přiběhl doktor a odstrčil ho.

Odstrčený strážce si otřel ruce do jednoho ručníku. Myslel na její poslední slova, sám pro sebe jí odpověděl. -Ano jsi svobodná. Našla jsi východ z tohoto místa. Všechny jsi nás porazila. Vyhrála jsi. Běž.- Vytáhl zbraň z pouzdra a zamířil na doktora. Setra vykřikla.

„Odejděte. Oba.“ Stále na ně mířil pistolí.

Neměli možnost volby, nechtěli zemřít, odešli. Strážce si sedl na okraj vany. Zkontroloval tep. Sotva hmatatelný. –Běž děvče. Běž.-

Zaslechl spěšné kroky na chodbě. Znova zkontroloval tep. Už nic necítil. Trochu oddálil ruku od jejího krku, když náhle zazněly výstřely. Strážce se s prostřeleným hrudníkem zhroutil do vany. Litry vody přetekly přes okraj. Všude byla růžová voda.

- Jdu za tebou děvče....-

---