Krásná Adrial

Krásná Adrial

Vánek snímá stromům šat,

vločka se tiše snáší,

procházel tudy mnohokrát,

avšak dnes je mu k pláči.

Ta jenž doprovázela jej,

dnes tu s ním není,

její čas se jen tiše chvěl,

a teď je v zapomnění.

Zlomená jak stéblo trav,

odešla z nenadála,

zná on teď pravdu prav,

tu již ona se bála.

Ví, že nepotká ji už,

ač rád by její smích,

osamnělý je ten muž,

brodí se v závějích.

Však vítr tiše krouží,

kolem něj a vysmívá se,

spatří on po čem touží,

ji v celé kráse.

Kyne mu paží,

bělostnou, krátce,

on po ní baží,

je jak v pohádce.

Slepě naslouchá,

větru šeptání,

rozum neposlouchá,

vydává se za ní.

Vítr se bláznivě vysmívá,

té bláhovosti,

on do prázdna vcházívá

a lámou se mu všechny kosti.

Jeho tělo umírá,

pádem ze skal,

však duše se usmívá,

odchází za Adrial.

A vločka dopadá,

tichý svědek smrti,

je pro ni záhada,

proč stalo se tak...