Dědův stůl

V pokoji,
kde už se dávno netopí
sedl jsem ke stolu
věkem zmrzačenému
dotkl se vrásčité desky
a on nabil mne pocity
které derou se ven
spolu s dýmem
dávno vykouřených cigaret
A s nimi se vznáším
narážím na sklo
unikají mi mezi prsty
dál než si troufnu
myslet

Utekly
a nedoufám v jejich dostižení
jsou opité svobodou
stoupají s modrošedým dýmem
a papír na který píšu
je najednou prázdný
zkrabatělý zprohýbanou deskou
starého puklého stolu
u kterého kdysi můj děda
vykořisťoval sám sebe
než vzali hrdost
firmu
a šestitunku
vonící dřevoplynem
a dávající svobodu
když s ní z Hradce
jel proti proudu wehrmachtu

I moucha když stihne včas odletět
před máchnutím rukou
klidně si sedne na okno
a dělá nohama
kiš kiš
celá divá z té opojné
hry na život
a vůbec jí nevadí to sklo
vědoma si své mocné svobody
To jen já se zoufale
držím toho stolu