S mokrou nohou

Kdyby tenkrát nedošel až na konec té spletité cesty, nejspíš by ji nikdy nepotkal. Šel lesem a cestami zarostlými houštím a přitom ani nemusel. Prostě se jen chtěl dostat dál-na konec cesty, kde ještě nikdo nikdy nebyl. Ale to se mu nepovedlo. Když tam dorazil, zjistil, že zdaleka není první. Jmenoval se Konrád a rodiče ho neměli rádi. Jméno mu bylo mstou. Mladý muž kolem dvacíti let na konci dlouhé cesty v lese. A před ním dům, zájezdní hostinec, plný smíchu, lidí, prostě bujarého veselí. Vešel dovnitř a požádal o sklenici mléka. Hospodský se na něj nedůvěřivě podíval a pak povídá: „Tady Marie vám to přinese.“ Marie vykoukla zpoza rohu a ukázalo se, že je to kůň.

Konrád úžasem otevřel ústa.

„Ahoj…“ pronesl nakonec zdvořile a uklonil se klisničce zvolna. Ona mu zahrabala kopýtkem na pozdrav.

„Mohl bych tě požádat o sklenici mléka, prosím?“ otázal se Konrád a nevěděl, kam s očima. Marie byla proklatě hezká. Na to, že to byl vlastně kůň.

Zavířila hřívou a s jemným zaržáním zmizela v kuchyni.

„Je to kus, co?“ zachechtal se hospodský bodře. „To bych prosil.“ přitakal muž u vedlejšího stolu, o němž se oba dva muži u baru domnívali, že je neposlouchá.

„Co ty o tom víš, Prolhanej Ukecanej Karle?“ zavrčel hospodský, jež se doposud jevil jako sympaťák.

Konrád je vůbec nevnímal. Myslel na Marii a na to, jak na něj zamávala tou hřívou. Náhle mu před očima vyvstal obraz jeho snoubenky, shodou okolností taky Marie a taky obraz jeho bývalé milenky, kterou její rodiče nazvali po světici Marii. Proboha, ta svatá! To je taky Marie! Promnul si dlaněmi oči a zůstal v předklonu sedět na barové stoličce. Měl v hlavě hrozný nepořádek.

Mezitím hádka mezi hospodským a PUKem rozproudila krev v celém zájezdním hostinci. Muž vedle muže vstával a vyhrnoval si rukávy. Muž vedle něhož muž vedle muže seděl, tedy ten první muž, byl již dávno na nohou. Byl to náš již známý PUK. Takže tu stáli dva a vyhrnovali si rukávy. S výjimkou jich a Konráda nebyl v hospodě nikdo jiný. Až na hospodského, který rvačky ale nesnášel a vůbec to takhle nechtěl. Ale neměl na výběr. Vytáhl nůž a rozcupoval muže vedle PUKa nacimprcampr. Když to PUK viděl, už se vůbec nechtěl prát, takže si zase honem sedl a dělal, že nic neviděl.

Konrád zmateně zvedl hlavu: „Co je tady náhle takový klid?“

Aby nebyl, když hospodský rozcupoval rovnou třetinu zákazníků nacimprcampr.

Přestože se to neslušelo, nikdo Konrádovi neodpověděl. Nastala tedy chvíle velice trapného ticha. To tam bylo bujaré veselí. Konrád se naprosto mylně domníval, že celou situaci zapříčinil on a jal se omlouvat svému okolí. PUK ho ovšem neposlouchal a hospodský jakbysmet. Do dveří od kuchyně se totiž s nesmělým pokývnutím hlavy postavila Marie. V ústech držela sklenici mléka, kterou téměř okamžitě upustila na zem, když si všimla krvavé spouště na zemi vedle PUKa. Nedala znát své rozrušení, ale Konrádovi se zdálo, že se jí v očích zaleskly slzy. Bodlo ho z toho u srdce. Přikryl si dlaněmi tvář, aby nebylo vidět, že je mu do pláče. Marie mezitím setřela hadřičkou v lesklých zubech rozlité mléko. Když zvedala hlavu, aby odešla pro nové, její oči se setkaly s Konrádovým Pohledem.

Pohled byl malý zuřivý psík, kterého si Konrád přivlastnil cestou tmavým lesem. Prostě se k němu připojil a Konrád neměl to srdce ho zahodit do křoví, kam patřil. Řekl mu jen: „Tak pojď, ty malej rošťáku.“ On byl Konrád docela měkota.

Teprve po dni cesty si Konrád všiml, že něco není v pořádku. V té době ještě neměl psík jméno. Byl velmi zvláštní. Dost hloupě koukal. Pořád. Nedělal nic jiného, jen Konráda sledoval bystrým prasečím pohledem. On měl docela prasečí očička. A tak mu Konrád povídá: „Nečum.“

Ale pejsek si říct nedal. Pořád probodával Konráda prasečíma očima. „Nečum!“ zkusil to Konrád znovu a zostra. Ale psík pořád čuměl. PO-ŘÁD. Tomu Konrád nerozuměl. Proto povídá: „Hele, nech si ten svůj pohled pro někoho jiného.“

Zvuk toho slova se mu zalíbil. Nikdy takhle nahlas to asi neřekl. Několikrát si to zkusil: „Pohled, Pohled…to zní pěkně.“ pochvaloval si. To už bylo v době, kdy si nahlas sám se sebou povídal a trousil všude kolem sebe kousky nečistoty, jak už se týden nemyl.

No a malý Pohled se teď očima zakousl do Marie. Ta jej přehlédla a pohodila hřívou směrem ke Konrádovi. Náhle se mu zdála nějaká hezčí, ale nemohl přijít na to, čím by to mohlo být.

„Ty jedna couro, vyndej si z žíní tu pentli!“ zrudl hospodský.

Tak takhle to je, uklidnil se Konrád. Líbila se mu jen proto, že měla ve vlasech perleťově fialkovou pentli z jemného hedvábí.

Pak se ale stalo něco, co nikdo nečekal. Pohled, který byl ve skutečnosti fenka, měl dříve velmi zlého páníčka, který jej oslovoval Tycouro. Proto ho výzva hostinského nesmírně zaujala a víceméně instinktivně se vrhl Marii na hřívu.

Když skončil, nezbyly jí než velké hnědé oči pro pláč. Utekla chodbou.

Konrád s údivem sledoval paruku nádherných koňských žíní ležící na podlaze. Marie, ta proklatá podvodnice! zvolal v duchu.

Hostinský se pomalu svezl na zem. PUK s účastí přiklekl vedle něj.

„To si tak nesmíš brát. Prostě se jen chtěla líbit, však to znáš, ženský.“

„Ale to není obyčejná ženská hlupáku. Je to klisna.“ podíval se na něj jako na blázna výčepní.

„Pánové nechme toho. Nemá cenu si nic namlouvat. Oblafla nás všechny.“ vložil se do kraťoučkého dialogu Konrád.

„Cože? Vůbec ji neznáte!“ slyšel asi něco jiného PUK, protože jinak by tak asi nezareagoval. Vždyť Konrád dámu neurážel ani ji jinak neznemožňoval.

Ale jak už to tak bývá, muži si neporozuměli. Vyměnili si pár nicneříkajících pohledů, telefonních čísel a nakonec byli stejně jen znechuceni. Den byl už úplně zkažen. Konrád se rozhodl, že na cestu vyrazí až zítra, protože venku byla mezitím už docela tmavá tma. Ale hospodský řekl: „Je mi líto, ale je tu plno.“ Takže musel Konrád vyrazit ještě dnes.

Vzal si Pohleda pod paži, kývnul směrem k PUKovi a pokynul dobrosrdečně muži u výčepu, který ovšem vůbec nebyl hostinský, protože ten si skočil nakoupit, aby to stihl než v obchodě zavřou. Proto si taky cizí kluk za barem vymyslel tu báchorku o přeplněném hostinci. Ve skutečnosti tam právě nikdo ubytovaný nebyl. Ale zlomyslnost tohoto mladíka můžeme ponechat stranou, byť to, co provedl, je minimálně velmi, ale velmi nezdvořilé.

 Konrád si ani nevšiml, že se rozloučil s cizím člověkem, což bylo taky velmi nezdvořilé, ale nemělo to moc smysl řešit - po tom, co se tady na tom místě stalo. To, co se tu dnes totiž stalo, bylo velmi podstatné.

Konrád už raději nepřemýšlel a tudíž bez rozmyslu vykročil z dveří, takže bohužel šlápl do louže. To ho sice nepotěšilo, ale vydal se na cestu. S mokrou nohou.

(…ale mokrý boty uschnou)