Dřív než nadejde má chvíle

Dříve než nadejde má chvíle, musím ještě sepsat můj příběh. Příběh šílenství, který mě přivedl až sem, do Terezína. Vše začalo v roce 1912, když jsem začal studovat na fakultě historických věd v Císařské Univerzitě v Obljaji. Na konci prvního ročníku jsem byl ale pověřen profesorem Vojislavem Tankosićem, abych mu napsal pojednání o předkřesťanských náboženstvích. Toto téma mě ihned nadchlo, protože jsem dostal od profesora týdenní volno ke shánění potřebných informací a hlavně jsem si pomyslel, že se tímto stanu oblíbenější. Profesor mě odkázal na staré Grahovské anály, které popisovali nějaká okultní místa na Balkáně.

Sbalil jsem si jen ty nejnutnější věci, jako hygienické potřeby, atlas, sirky a teplé prádlo, protože jsem slyšel, že na vysočině je touhle dobou pěkně chladno. Nasedl jsem na ranní rychlík do Grahova a vydal se na cestu. Kolem poledne jsem dorazil na místo určení. Grahov bylo malé městečko asi s 50 obyvateli. Ihned jsem se vydal do místního kláštera. Grahovská klášter byl vystaven ve středověku neznámým řádem. Asi po hodině plahočení se v kopcovitém terénu jsem dorazil k cíli. První co jsem z kláštera spatřil, byla vysoká černá věž, kolem které poletovali nějací ptáci. V klášteře se mi dostalo vlídného přivítání. Mnoho mnichů tu už nežilo, jenom několik starých františkánů. Nabídli mi dokonce ubytování, což jsem s radostí uvítal, protože lidé ve městě očividně neměli rádi cizince.

Jeden z mnichů, bratr Johanes, mě zavedl do mé cely. Byla to malá světnička se starou rozvrzanou postelí, skříní a křižem nade dveřmi. Neměla dokonce ani okno, jenom malou svíčku, která sloužila jako chabé osvětlení. Odložil jsem si věci na postel a požádal mnicha, jestli by mě ukázal cestu do knihovny. Svolil. Když jsme šli tichou chodbou, zeptal se mě, co vlastně hledám. Když jsem mu zmínil, že hledám zmínky o předkřesťanských náboženstvích a o Grahovských análech, jako by se polekal. Zamumlal nějakou modlitbu a zrychlil krok.

Knihovna byla obrovská. Nacházelo se zde několik stovek cenných knih a pergamenů. Johanes mě zavedl za místním knihovníkem a omluvil se, že se musí připravit na večerní modlitbu. Knihovník byl starý a téměř slepý mnich. Jmenoval se Jan a byl zde už od svého narození. Jak jsem mu sdělil, co hledám, ihned pochopil, že jsem zde kvůli Grahovským  análům. Na to, že byl skoro slepý, se pohyboval mezi zaprášenými regály s nebývalou lehkostí a šel najisto. Ukázal na velký svazek papíru v deskách. Sundal jsem ho z regálu a sfouknul prach z desek. Na přední straně byl zlatým písmem vyveden nápis GRAHOVSKÉ  ANÁLY ANEB SVĚDECTVÍ MUHAMEDA MEHMEDBASIĆE. Ihned jsem se zeptal, kdo byl Muhamed Mehmedbasić. Stařík mi řekl, že to byl zdejší správce panství, který zahynul za nevyjasněných okolností někdy kolem roku 1774. V tom roku měla smrt doslova žně. Celým Balkánem v těch dobách otřásla obrovská morová epidemie. Vymřela skoro polovina obyvatel Evropy.

Ani nevím, jak dlouho jsem byl v knihovně, ale musel jsem nejspíš usnout. Neskutečné ticho kolem mě a tlumený zvuk mnišských motliteb mě ukolébal ke spánku. Probudil mě až bratr Johanes, který se vracel z kaple. Celý ospalý jsem sbalil své výpisky a poznámky, které jsem si udělal z knihy. Ještě před spánkem v posteli jsem si naposled prohlédl ony poznámky. Mezi poznámkami bylo i několik náčrtků nějakých objektů. Vůbec jsem si nepamatoval na to, že jsem je nakreslil. Řekl jsem si, že jsem musel být hodně unavený po dlouhé cestě, proto jsem tomu nevěnoval pozornost a lehnul si do postele.

Noc pro mě byla neklidná. Nemohl jsem pořádně spát, matrace byla tvrdá a já se celou noc převaloval. Ráno jsem vstal brzy s mnichy, sbalil si všechny své věci spolu s poznámkami a vyrazil do města na snídani. Město zrovna vstávalo, jediná hospoda ve městě byla naštěstí otevřená a tak jsem si dal čaj se dvěma sendviči. Nevím proč, ale po snídani jsem se rozhodl prozkoumat okolí města. Zaujal mě hlavně kopec, který byl místní raritou. Město totiž leželo na rovině a kopec jakoby vyčníval ze země a kazil tak poklidný ráz krajiny. Místní ho nazývali Ohnivý kopec. Ve středověku to prý bylo tajemné místo, kde se scházely čarodějnice. Kolovalo také pár historek o tom, jak zmizelo několik dětí z blízkého okolí, které se už nikdy nenašli. Několik lidí ve městě říkalo, že se čas od času objeví několik světel na kopci, ale já si myslel, že to je jen povídačka aby mě postrašili. Byl jsem blázen, že jsem jim nevěřil.

Ještě toho dne jsem se vydal na kopec. Cosi mě sem pořád táhlo a já nevěděl, jestli to byly povídačky místních, nebo záznamy z Muhamedovy knihy, které se o tomto místě mnohokrát zmiňovaly. K poledni jsem dorazil na vrchol kopce. Byla tu malá mýtina pokrytá mechem. Protože jsem byl hodně vyčerpán, sedl jsem si do mechu a opřel se o kámen, který tady vyčníval ze země. Byl celý porostlý mechem a lišejníky, a vypadalo to, jako by ho sem někdo dal. Když jsem si trochu odpočinul, rozhodl jsem se trochu prozkoumat okolí. První mě padl do oka onen kámen. Trochu jsem ho očistil. Pod vrstvou mechu a hlíny jsem spatřil něco překvapivého, byl to symbol kříže s kamenem uprostřed. V tu chvíli vysvitlo slunce zpoza mraků a osvítilo kámen se symbolem kříže. Malý kamínek na symbolu zazářil rudým světlem a odrazil odlesk paprsků na kousek země, u které jsem předtím seděl. Zkusil jsem prohledat mech, ale nic jsem nenašel. Pak mě napadlo použít nůž a odloupnout kousek mechu. Několik palců pod mechem jsem narazil na tvrdou skálu. Řezal jsem dál, až se přede mnou objevila rovná kamenná plocha s rovnoběžnými zářezy, které tvořily jakýsi obdélník. Bylo to pro mě nějaké povědomé. Chvíli jsem přemýšlel odkud a pak jsem si vzpomněl. Začal jsem se prohrabovat poznámkami, které jsem si včera večer udělal. Pak jsem narazil na přesný náčrtek stejného pohledu, který se mi skýtal na onen kámen. Jako v transu jsem se probíral poznámkami. Z poznámek jsem pochopil, že Wilfríd našel nějakou cestu za kamennými dveřmi. Nedalo mi to a zkusil jsem desku uvolnit. Šlo to těžce, ale po chvíli se ozvalo cvaknutí a deska se rozlomila ve dví a já se málem skutálel po kamenných schodech do tmy. Po těle mi naskočila husí kůže. Pocítil jsem neskutečný strach, ale zvědavost byla silnější. Z batohu jsem vyndal sirky a zapálil malou petrolejovou lampu, kterou jsem si zapůjčil v klášteře. Sebral jsem všechnu odvahu a vkročil jsem po schodech do tmy. Vevnitř byl cítit strašný zápach plísně. Po pár metrech jsem se dostal do prostorné místnosti. Na zemi byla vrstva špíny a ze stropu visela dlouhá vlákna plísní. Lampa moc dobře nesvítila a tak jsem se soustředil spíše na hmat. Tápal jsem před sebou, až jsem narazil na vlhkou zeď. Když jsem se snažil posvítit na zeď svítilnou, abych zjistil, jestli tady nejsou nějaké tajné dveře, uslyšel jsem pod svýma nohama křupnutí. S hrůzou jsem se podíval, na co jsem to šlápnul. Leknutím jsem málem upustil lampu. Má levá noha byla zaklesnutá v malém dětském hrudníku. Hrudníku dětské mrtvolky, která byla přivázaná ke zdi řetězy. Najednou mě popadl amok a snažil jsem se zbavit oněch okovů, které mně svíraly nohu. Když jsem se trochu uklidnil, zvětšil jsem plamen v lampě tak, že ozařoval polovinu místnosti. Ke zdi byla přikována další dětská těla. Najednou se mi udělalo strašně špatně a musel jsem z místnosti utéct. Když jsem se otočil k východu, uviděl jsem před sebou siluetu muže. Zprvu jsem ho nepoznal, až pak mi to došlo. Byl to Jan - starý slepý mnich z kláštera. Nezmohl jsem se na nic. Jen jsem tam tak stál a díval se na něj. Najednou se začal smát a řekl mi, že na mě čekal už hodně dlouho. Zeptal jsem se, jak se sem vůbec dostal. Neodpověděl. Jen pořád mluvil o tom, jak mi předá to, co kdysi dostal od Muhameda. Myslel jsem, že zešílel. A pak si sundal pásku z očí a já pochopil, o čem to mluvil. Jeho oči byly, nebo spíše nebyly. Místo očí měl dva vykotlané oční důlky. Pak se vydal proti mně s napřaženou rukou. Já se strašně polekal a ze strachu po něm hodil lampu. Bohužel jsem nebyl dost dobrý střelec. Lampa jej udeřila do ruky. Na chvíli ji bolestivě stáhnul, ale pak najednou vyrazil směrem ke mně a strhl mě k zemi. Snažil jsem se rvát, seč jsem mohl, ale mnich byl silnější. Nevím jak, ale byl. Přiložil mi ruku na hrudník a já viděl, jak mu po ruce kape krev na mou košili. Smál se! Příšerně se smál! Ten smích mi zní v uších dodnes.

Pak jsem se najednou probudil. Byl jsem zpátky v mnišské cele a podle mých hodinek bylo teprve 5 hodin, co jsem spal. Byl jsem celý propocený. Trochu jsem se opláchl v lavoru s vodou, kterou mi sem donesl Johanes, a znovu jsem si lehl. Myslel jsem, že se mi to zdálo.

Zanedlouho mě probudil zvuk umíráčku. Chtěl jsem se převléct a zjistit co se děje. Když jsem si měnil košili, objevil jsem na své hrudu ožehnuté místo. Vypadalo to, jako silueta lidské ruky. Když jsem se toho místa dotknul, ucítil jsem tupou bolest, která mi vystřelovala do celého těla. Spěšně jsem se oblékl a vyšel ven před celu. Odchytl jsem prvního mnicha a zeptal se ho, co se stalo. Řekl mi, že starý knihovník včera v noci zemřel. Řekl jsem mu, že bych se chtěl naposled rozloučit, protože mně včera hodně pomohl. Mnich souhlasil a zavedl mě do kaple, kde leželo knihovníkovo tělo. Kolem něj byli tři mniši a modlili se za jeho duši. Když jsem se k němu sklonil, všiml si zranění na jeho ruce. Čerstvé zranění. Vypadalo přesně jako v mém snu. Ten den jsem odejel nazpět do Obljaji. Na univerzitě jsem zašel za profesorem a řekl mu, že končím na škole. V tu chvíli ani nevím, co mě to napadlo. V hlavě se mně ozývaly hlasy. Stovky hlasů. Hlasy, které ve mně vyvolávají bázeň.

Tehdy jsem odjel domů, sbalil jsem si všechny své věci a odjel na venkov. Daleko, jen, abych utekl od vší té hrůzy. Hlava po několika dnech přestala bolet a hlasy utichly. Zde jsem poklidně strávil rok. Hlasy se neozývaly a já doufal, že se ani nevrátí. Ani nevím, co mě to napadlo, ale vydal jsem se do hlavního města. Zde jsem si našel práci v kavárně Moritze Schillera.

Jednoho večera jsem odešel z práce dříve, protože mě rozbolela hlava. Celý omámen bolestí jsem šel domů přes nábřeží, když v tom mě zastavil nějaký mladík, mohl být starý jako já. Oslovoval mě, jako bych byl jeho majitel, a on byl můj otrok. Nechápal jsem a ani jsem dost dobře nemohl přes všechnu tu bolest, která mi tepal v lebce. Poklekl přede mnou a až když si vyhrnul rukáv, a já v matném světle pouliční lampy poznal symbol vytetovaný na jeho předloktí. Symbol s podivným křížem a tvarem kapky v jeho středu. Symbol, který byl v knize Muhameda Mehmedbasiće. A tehdy se to stalo. Bolest se změnila v rozkoš. Po celém těle jsem cítil neskutečnou energii. K mému zděšení jsem však zjistil, že se nemohu pohnout. A pak mi ruka s rychlostí blesku vyrazila kupředu a gestem naznačil, aby povstal. Muž tak učinil a já pocítil, jak pohybuju rty. Slova ale nepatřila mě. Byla cizí. Něco ve mně ovládlo mé tělo. Již jsem to nebyl já, ale Oni. Mohl jsem jen naslouchat jejich rozhovoru. Muž se představil jako Čabrinović. Té noci jsem se již domů nevrátil. Skončil jsem v nějakém sklepení, kde byli další čtyři mladíci. Všichni měli na sobě černá roucha se symbolem kříže.

Od toho dne byl život pro mě utrpení. Oni si s mým tělem dělali, co chtěli. Podařilo se mu ovládnout i mou mysl a potlačit mé vědomí. Z toho období si pamatuji jen útržkovité události. Obcházení po nocích městem, výroba výbušnin, kárání ostatních, nákup zbraně. V té chvíli jsem si uvědomil, že s mým tělem zamýšlí udělat něco strašného. Nejspíš někoho zabít.

A pak jednoho dne to přišlo. Donutili mě pozorovat, co se stane, a já cítil, jak se Oni při tom baví. Kolem mě bylo spousta vzrušených lidí s kyticemi, slavnostně oblečeni. V ulicích hrála hudba a ulicemi se nesly líbezné vůně pečeného masa a koláčů.  Lidé mezi sebou vzrušeně komunikovali, ale v nesčetném davu jim nebylo rozumět. Najednou se na druhé straně nábřeží ozval výbuch a lidé začali křičet. V dáli jsem uviděl oblak kouře. Lidé začali křičet. Strážníci se je pokoušeli uklidnit, ale rozvášněný dav se uklidní jen těžko. Mé tělo se dalo do pohybu. Proklouzl jsem několika uličkami a v dáli jsem slyšel křik lidí. Když jsem vyšel do jedné z bočních ulic, uviděl jsem před sebou automobil s otevřenou střechou, ve kterém seděli 4 lidé. Muži ve slavnostních uniformách a žena oděna do nádherných vycházkových šatů z růžového saténu a s širokým kloboukem s peřím. Něco se stalo, protože se řidič snažil vycouvat z úzké uličky. V tom jsem ucítil, že si sahám do kabátu a vytahuji zbraň. Zmocnil se mě strach a já věděl, že to nemůžu zastavit. Zazněly dva výstřely, následované křikem a pláčem. „Sopherl! Sopherl! Sterbe nicht! Bleibe am Leben für unsere Kinder!“

Jediné, co si ještě pamatuju, že jsem po několika metrech ztratil vědomí. Když jsem se ještě té noci probudil ve vězení, zjistil jsem, že mě přestala bolet hlava a mohu své tělo znovu ovládat. To nejhorší však bylo zjištění, že jsem zastřelil dva lidi. Ne obyčejné lidi, ale samotného arcivévodu Ferdinanda D´Este a jeho ženu Sofii. Kvůli mému činu vypukla Velká válka a já byl odsouzen na doživotí kvůli vraždě, kterou jsem vlastně ani nespáchal.

Tak tu teď píši tento dopis. Síly se mi každou minutou vytrácí. Cítím, že nadešla má chvíle …

… v tom okamžiku zachrastil v zámku klíč. Do malé cely vešel dozorce s pendrekem v ruce. Pozoroval nehybné tělo ležící na chladné zemi. Nehýbalo se. Přišel k němu a několikrát ho dloubnul pendrekem. A v tu chvíli se to stalo. Mrtvá ruka vyletěla rychlostí blesku a chytla strážného pod krkem a tiskla ho takovou silou, že ztratil vědomí. Když se probudil, pálilo ho v krku a byl celý zpocený. Vyškrábal se na nohy a zjistil, jak mu v hlavě tepe příšerná bolest…a najednou je slyšel.