Autoportrét

Včera ráno jsem stál před zrcadlem a hledíc na tu známou tvář přemýšlel kdo vlastně jsem ? Rukou jsem si přejel jednodenní strniště. Vousy rostou pořád tak divně, tak nějak neuspořádaně. Sebekriticky jsem se prohlížel, ánfas, z profilu. Nic moc, usoudil jsem nakonec. Teda hlavně profil nic moc, ale co s tím už nadělám ? "Vydržel si s tím ksichtem už spoustu let, tak co najednou ta starost ?", honilo se mi hlavou. Vlasy šedivý jak loňský sníh. Možná přebarvit na nějakou svěžejší barvu ? Třeba černou. No černá by mi asi moc nesedla. Nebo blond ? Jo, blonďáček, kde jsou ty časy. "Ale jdi ty naivko, naposledy jsi byl blonďák když ti bylo patnáct!", pošeptalo mi cosi do ucha. Nebo že bych to řekl ja sám ? No jo, špinavej blonďák, to byla moje barva. Co si to vlastně nalhávám ? Ale s tím obarvením vlasů to není až tak špatný nápad. Šediny zmizí a hned bude člověk vypadat o dost mladší. Proč chci vlastně vypadat mladší ?

Raději jsem si začal čistit zuby. Tedy alespoň to co z nich zbylo. Jasně že mám ještě zuby. Zubaři zachránili co se dalo. Na drceni kostí to sice není, ale i bez stoliček se dá žít ! Už byly na spadnutí můstky, částečné protézy, ale nějak na to nedošlo. Chyběly finance a taky možná trpělivost další půlrok startovat každý týden k zubaři. Návštěvy u zubaře pro mě byly vždycky horror. Už při vstupu do ordinace jsem poklesl v kolenou a než se vůbec mohlo s něčím začít museli mě nechat vydechnout půl hodiny u otevřeného okna. Když jsem konečně přešel od čistě bílé barvy k trošku přirozenější zavrčela vrtačka. Sestřička mě žmoulala ruku jak v patnácti na prvním rande a zubařka se zatím snažila dostat vrtačku aspoň do blízkosti zubů, což bylo vzhledem k mému vzpínajícímu se tělu a nepředvídatelným cukavým pohybům hlavy téměř nadlidský výkon. Dodneška nechápu jak to vždycky dokázala aniž bych měl z tváří řešeto, nebo děravý jazyk. Už vůbec nechápu jak překonala chuť zabodnout tu vrtačku spíš do mojí hlavy a tím zkrátit utrpení moje i její. Na druhou stranu za ty prachy co jsem cáloval bych možná ještě pacientům přidával poukaz na týdenní dovolenou na Mallorce. Aspoň že do mě nalili panáka koňaku než mě pak vyšoupli ze dveří.

Šest čepelí super-mega-turbo holicího strojku v dlouchých tazích dělalo z tváře zase dětskou prdelku. Teda to přeháním, protože tak dobře se mi ještě nikdy nepodařilo oholit ačkoliv reklamy slibovaly, že s tímhle strojkem to snad ani jinak nejde ! Člověk nesmí věřit reklamám. Reklamy jsou vůbec dost ošidná záležitost. Oblíbený slogan reklam, že tohle a támhleto je něco bez čeho se nedá žít, co vás ochrání možná i při srážce s vlakem nebo koneckonců i s tupcem na některém ze státních úřadů, člověka úplně zblbne. Pak zjistíte, že deodorant místo aby provoněl vaše potící se partie působí ve spojení s vaším potem jak nevyvezená žumpa, dvacetibřitá superostrá žiletka vám spíš sedře kůži než by skosila dvoudenní vous, supertichý počítač je sice tichý jako myška, ale to i v momentě kdy z něj začnou šlehat plameny díky přehřátí, auto vás sice dokonale oddělí od nepříjemností okolního světa, ale to jen do momentu než vás na křižovatce převálcuje hasičské auto jehož houkání jste přeslechli zaposloucháni do bonusového autorádia s ještě bonusovějšími reproduktory. Většinou vás nezachrání v tomhle případě ani bonusové airbagy. O vložkách ani nemluvím, protože je naštěstí nepotřebuju, ale podle reklam bych je měl možná začít používat také.

Vlezl jsem do sprchy a pokusil se namixovat tu správnou teplotu vody. Jako vždycky se mi to nepodařilo. Buď byla moc horká, nebo zas vlažná. Spokojil jsem se s vlažnou. Aspoň se člověk trochu otuží. Hlavně když z ničehož nic plynule přejde z vlažné do studené. Přes otevřené dveře koupelny jsem pozoroval svoje tělo ve velikém zrcadle v předsíni. No teda to je devastace ! Zasnil jsem se... jo před pár lety, samá šlacha a sval. Na první pohled to vidět nebylo, ale 50 kilový pytle jsem nosil jako nic. Na to, že jsem vážil něco přes šedesát... prostě dobrý. Junák. Teď vážím pořád kolem šedesáti, ale teda kam zmizely ty svaly ? "Si myslíš že co ? Pořád dřepíš, teď máš svalnatej možná zadek, teda spíš mozolnatej", blesklo mi zase hlavou. No zase být dřív kulturista tak mi visí všude kůže jak přestárlýmu hrochovi. Taky bych měl možná oholit chlupy na nohou, rukou a tak. Je to dneska moderní. Sice chlapi pak vypadaj jak úchylové nebo přinejmenším s vyšší teplotou než je standart, ale zase se to prej líbí ženským. Vzpoměl jsem si jak jsem si kdysi musel oholit chlupy i tam, kde jsem vůbec netušil tenkrát, že se oholit dají. To holý a neopeřený skoro nic co jsem pak viděl v zrcadle mě úplně odrovnalo. Se sebevědomím desetiletýho haranta jsem nechodil pak ženským ani na oči abych se úplně neznemožnil. Nojo, časy se mění. Kriticky jsem pohledem změřil svoje mužství. Ach jo, tak s tímhle se velký divadlo dělat nedá. No naštěstí si toho ženský ani moc nevšimnou když je člověk šikovnej. Teda namlouvám si to aspoň celej život. Člověk se nemá zbytečně stresovat kvůli hloupostem.
Vzpoměl jsem si na kluka na vojně co neměl ani tušení že existuje nějaká předkožka. Teprve ve společné sprše odhalil tajemství, že jaksi postrádá žaluda, kterýho si ostatní vesele mydlili (někteří víc než bylo nutno). Nakonec po mnoha marných pokusech a několika týdnech rad nás zkušenějších se odhodlal zajít k doktorovi. Nebyl to žid, ale od tý doby má obřízku. Doktor co mu to dělal vyprávěl, že pod tou předkožkou měl už kamení z toho svinstva. Zajímalo by mě jak to zvládnul s hormonama když si ho od dětství až do vojny ani jednou nevyhonil a o ženských věděl maximálně to, že na míse při čůrání sedí a ne že u toho stojí jako chlapi.

"Dost těch volovin chlape, vydrhni se nebo si udělej dobře, ale nečum tu jak tele na nový vrata", zahučel jsem si pro sebe polohlasem a konečně se začal mýt. Nikdy mi sprchování netrvá moc dlouho. Osprchnout, namydlit, spláchnout, napatlat nejaké to deo a hotovo. V kuchyni jsem zapnul rychlovarnou konvici a do hrnečku připravil směs na svojí kávovou břečku. Ten hrneček miluju. Hezký tvar, smetanová barva, krásná malůvka se skákajícím delfínem a plachetnicí s pobřežím porostlým palmami na pozadí, v tom nápisy "Estuve en... Calella" a "Y me acordé de tí". Vím houby co ty nápisy znamenají, ale hrnek mi kdysi přivezla manželka ze Španělska když tam byla na první služební cestě. Pro jistotu jsem pak už jezdil na každou služebku s ní. Co kdyby náhodou narazila na cestách na někoho skvělejšího, chytřejšího a krásnějšího než já ? A že těch španělů v tom Španělsku ale je. Pro jistotu jsem si tedy oblíbil i ten hrnek. Konvice cvakla.
Přesunul jsem se k počítači.
Ráno vstanu, protřu oči a první cesta vede ke knoflíku počítače. Cvak a už mě zdraví blikajícími světélky jak věrná milenka když zamrká řasama. Teprve pak odcházím za dalšími raními nezbytnostmi.

Zapálil jsem si cigaretu, to prostě ke kafi patří, a zamyšleně zíral na displej. Kouřím jak bouchlý kamna. Rodina se vyžívá v rozhovorech o všech hrůzách co mě čekají díky tomu kouření a nešetří detaily. Zatím bez účinku na mojí chuť si zapálit. Horší je to s penězma. Stát se rozhodl v rámci protikuřácké kampaně vydělávat na závislácích na zaplácání všech děr státního rozpočtu (a že jich je jak v ementálu) a tak zvyšuje cenu do astronomických výšek. Zvláštní je, že mezi mládeží, kvůli kterým se to všechno prý dělá, se oproti předpokladům zvyšuje počet kuřáků. No zakázaného největší krajíc ! V Irsku dokonce přišli na to, že po zákazu kouření v restauracích začalo kouřit i spousta chlapů co dřív nekouřili, protože se při kouření před hospodou seznamují s kráskami co tam vyletují taky na jedno retko. Za chvíli přijde na řadu zákaz chlastu a nakonec čipy do uší jak u psů. Není nad svobodnou demokratickou společnost.

Co takhle intelekt ? Napadla mě spásná myšlenka jak si zvýšit sebevědomí v tom podivném a přihlouplém ránu. "Upad si na hlavu ? Z jahody na znak ?", zavířilo mi hned ale v hlavě,"jakej intelekt ? IQ polního hraboše říkáš intelekt ?"
Vzpoměl jsem si na jeden test IQ co jsem kdysi dělal společně se svými kluky. Jim bylo kolem sestnácti let. Asi tak v půlce jsem to vzdal. Jejich výsledky kolem 130+ či jak jim to vyšlo byly krásné, no já měl už v půlce obavu, že zaostávám asi tak o deset koňských délek. Asi před měsícem jsem pozoroval manželku jak vyplňuje bleskovým tempem sudoku. Říkám si: "jednoduchý, v matematice a logice jsem byl vždycky lepší". Asi po hodině marných pokusů jsem sudoku otráveně odložil a začal propadat zoufalství. Křížovky jsem pro jistotu přestal luštit už dávno. Přestalo mě bavit věčné obcházení rodinných příslušníků s žádostí o radu. Moje dětičky, naše zlatá mládež, se postarali o spoustu dalších hřebíků do rakve mého už tak pochroumaného ega. Pohřbil jsem ho se slzami v očích při flašce vína (hodně levného a hodně odporného, ročník "někdy včera") a poslechu Ravelova Bolera.

Teda noviny mě to ráno taky nijak náladu nezvedly. Titulek "Průlom: USA nejspíš zruší Čechům víza" mě nedostal vůbec do euforické nálady jak asi autor článku doufal. Dokonce ani to, že Dienstbier radil kdysi chodit bez podprsenky mě nijak neuchvátilo. Lehce mě zdeprimovalo, že "Doba levných půjček skončila", ale pak jsem si uvědomil, že na žádnou stejně nemám šanci a zase se uklidnil. Informační impotenci novin trochu vylepšil jen článek o tom, že "Atatürk spí klidně". No já klidně nespím, ale zase mě netrápí jestli se obrátím k Mecce či k Bruselu jako Turky. Většinou se obrátím na levý či pravý bok což v konečném efektu vyjde nastejno. Jen nalevo je zeď a napravo manželka. Teda manželka je občas zajímavější než ta zeď. Pokud nespí.
Odložil jsem noviny a hmátnul po hromádce dokladů co na mě vyzývavě mávaly ohnutými růžky a "oslíma ušima" v lehkém vánku co občas rozhodil záclony v okně.

Takže trochu práce. S odporem a nechutí jsem začal počítač krmit údaji a ciframi. Ach jo, k čemu tolik filozofie po ránu ? Asi abych si to ráno nějak spestřil a nepřipadalo mi úplně stejné jako to předchozí. Nicméně hrůza už mě jímala z rána dalšího. Ale co, napíšu zítra o tomhle ránu a vyvěsím to na netu ať skazím náladu ještě někomu dalšímu a nejsem v tom sám. Tahle myšlenka mě zahřála u srdce a můžu říct, že nálada šla o sto procent nahoru.