Větrák snů o helikoptérách, busu, kvéru a lišce

Se mi zdálo, jak stojím na parkovišti a nad hlavou mi létají dvě helikoptéry. Hrály si spolu jak potrhlé vážky. A já se zakláněl a říkal si, jak je moc divné, že se mi vždycky zdá o takhle obyčejných věcech. Asi moc sním přes den a na spánek už mi toho moc nezbývá. Škoda. A pak se mi také zdálo, jako bych podvědomě zabral a ty helikoptéry se těsně minuly a jednu to fakt nakopnulo, až se celá třásla a točila, úplně se obrátila vzhůru nohama, koly, nebo čím vlastně, a protože neměl kokpit žádnou zábranu, letec vypadl ven. Normálně by se rozplácl dole na chodníku. Kdyby tam nebyla ta vrtule. Jak v kokpitu nikdo nebyl, helikoptéra spadla na parkoviště a všude pobíhali lidi, strašně to bouchlo a ti chytřejší se zastavili a čekali, kam co řachne, ve vzduchu lítalo strašně věcí. Já taky čekal, ale asi to nebylo zas tak chytré. Spadla na mě sanitka. A já se probudil.  

Seděl jsem v autobusu, srdce mi ještě bušilo z té sanitky, jak blikala majáčkem a padala mi na hlavu, bušilo jako pytlík přecpaný sarančaty. Ta krajina venku byla churavě bledá, chorvatsky bílá, lebka olizovaná sluncem, v které po ránu zůstalo něco málo rosy, a v ní se utopily berušky a teď hnily. Silnice se plazila kol dokola kaňonu plného průsvitné vody. Sjetá kola autobusu těsně klouzala po okraji silnice, který byl taky bílý a hladký, proto vypadal jak udusaný sníh. Takový ten na zastávce, když v zimě dlouho nejede linka a člověk šlape, protože je mu zima, a pak, když se linka objeví a člověk je šťastný, uklouzne a padne pod kola. Toho jsem se bál, nechtěl jsem klouznout do té divné vody. K tomu ještě ta hadovitá silnice, končila strašně vysoko ve špičatém vrcholu, vyjedeme tam a autobus už se bude skoro převracet a my se zachytíme spodkem na té špičce, budeme se kymácet jako ty viklany v Mexiku, a pak se snad překotíme na tu správnou silnici dolů, ale bude to stejně moc prudké, a tak spadneme. To se mi vůbec nechtělo, pamatuji si, že už se to jednou stalo dříve, vyjel jsem tam nahoru a padal zpátky do kaňonu. Ta špička, jak jsme se k ní blížili, byla ostrým krystalem soli, co se mi vbodával pusou až do krku a níž, nepříjemně mě lechtal v žaludku. A já zabral a autobus se zastavil. Snad mi z přemír té ustrašené slanosti utekly z úst poděšené sliny, které se s pocitem sebezáchovy odplazily a zardousily tlustého autobusáka. A možná ne, vážně nevím, jak se to stalo, ale já teď stál vedle autobusu a špička mi už nehrozila. Ale byli tu ty lidi, tváře civící na mě z okének. Mračili se na mě a ukazovali si. Byli nakrknutí. Všichni se těšili, že se zvrátí ze špičky a co nejrychleji budou padat domů. Tam si opláchnout nohy, dát pletené klapky přes oči a poslouchat zprávy. Strašně se na to těšili a já jim to teď překazil. Tak jsem zabral a shodil autobus do vody. To jsem tedy blbeček. Na co jsem myslel? Jiná cesta než autobusem odsud není, já tu teď zůstanu a slunce mě oklová, budu ležet na silnici a přese mě budou jezdit autobusy a možná i mopedy. Fuj. Slezl jsem z oholené skály dolů k autobusu. Ale ten se mě už bál, uplavával přede mnou, až se mu stříkalo od kol. Tváře se mi smály. Musel jsem do vody a jít za ním, naštěstí bylo mělko. Ale ta voda... nebyla špinavá, byla naprosto dokonale čistá, až odporně čistá. Jako destilát moči nebo tak. A plavaly v ní věci z autobusu: rozbalené kapesníčky, brčka od pitíček, prázdné kalíšky od sirupu proti kašli, žínky, mokvavé tabletky a spodní prádlo. To všechno se mi lepilo ke kůži, nabalovalo se to na mě, a moje kůže se sama strašně svraskla, bázlivě se mi tiskla ke kostem, až to bolelo. Nešlo jinak musel jsem za autobusem a šel jsem, hladina stoupala jen trochu ale přesto, takže jsem chvíli musel jít i docela pod vodou. Na nos se mi nalepila králičí pacička, asi klíčenka. Fuj. Konečně jsem vylezl na druhé straně, dlouhou dobu jsem ze sebe strhával ty věci podobně jako ježky, měkkýše a toaletní papír, když po koupání vylezete z moře. Asi jsem byl v nějakém přístavu, páchlo to tam sítěmi a žlaby. Někde tu musel kotvit můj autobus. Asi jsem ho nahněval, ale přeci by mi neujel. Dlouho jsem ho celý stísněný hledal. Konečně! Stál tam pořád ve vodě, za tu dobu se o něco upgradoval. Místo střešního okýnka si přilátal komín, jak by popotahoval startku, kouřil si k nebi a čekal. Jak jsem vešel dovnitř hned jsem zamířil k toaletám. Snad tu budou, když se takhle inovoval v parník. Naštěstí se tam opravdu vyskytly, už jsem vážně musel, aspoň si opláchnout v bidetu nohy a kouknout se do zrcadla. Vzal jsem za kliku, ale dveře se otevřely zprudka proti mně, až jsem odlétl na zem. Ven se vyvalil holohlavec jenom v trenclích, měl strašně chlupatou hruď a tvářil se zhrzeně. V rukou držel dětskou panenku, cloumal s ní a třískal jí o stěny jako štětkou z jemného chmýří, s kterou snad předtím šťoural záchody. Kdo ví, co s ní dělal. Ale každopádně teď panence držel u plyšové hlavičky kvér. Chtěl jsem jí pomoc, tedy nechtěl, bál jsem se, ale zároveň jsem musel na tu toaletu. Zvedl jsem se a holohlavec si mě všiml. Pustil panenku a namířil kvér na mě. Kvér se strašně kysele usmíval. Zabral jsem... a ono nic. Kvér se rozchechtal a hned vzápětí začal petardově chrchlat.

Vytřeštil jsem oči. Nevím, zdali mě probudily výstřely, nebo vrčení větráku nad mojí hlavou. Větrák rozstříkával světlo měsíce po stěně, funěl do tmy a ta se rozestupovala. Na každé lopatě větráku visela na oprátce ze sartuny jedna olbřímí můra. Ze sosáků jim vytékalo něco žlutého a vsakovalo se to do šedavého semiše jejich hrudí. Rdousivě valily bulvy do tmy. Snažily se máchat křídly, kdyby ochably, zaškrtily by se úplně. A větrák pořád vrčel. Stíny můr na stěně. Zase mě to uspávalo. Vrrr. Větrák zafuněl strašně moc, až mě to oknem vyhodilo do noci. Let, který mi žaludek tahal jícnem. Chrupnul jsem dole do sněhu. Stála tam proti mně liška, ale obzvláště vychrtlá a vytáhlá. Tělo lišky, bílé, modré, polární, ale čnělo na hrozných dlouhých nohou. Tesáky cupují liščí pysky, jsou blízko mě a hlodají do kostí, praskot, klouby rupou jako šnečí ulity a z nakřáplé lebky cáká krev. Liška si čněla pořád proti mě a tlemila se mi čenichem. Pak kývla hlavou a kolem našeho baráku sbíhala dolů k žlabům. Mně se tam jít nechtělo, tam k žlabům. Co bych tam pohledával? Ale liška by se mohla vrátit a pak tesáky. Když jsem došel dolů liščí stopy vedly k omrzlému podběráku. Vzal jsem si ho a dlouho se s ním rochnil v žlabu olezlém skelným ledem. V kalu plném nahnilé vodní trávy byly otcovy kosti a já je nabral a pleskal vedle žlabu. Byly jistě jeho, otec umřel ne že ne, i když jednou jindy se mi zdálo, že se jen rok schovával v šatníku a všechno bylo zase óká, ale to byla lež, blbost, hovadina, celý tohle, a já se točil v kruzích, točil se jak ty můry přiškrcený k větráku.