Víla

Bosá a průhledná krůček po krůčku tančím

po krůpějích rosy.

Nikdo ze smrtelníků nemůže chápat radost, která proudí s bolestí

mezi prsty u nohou.

Chladná a mrazivá pravda v podobě kapičky sklouzává z řas na neviditelná líčka, která jen září při pomyšlení na

stříbrný měsíc, který je svědkem

 mnoha probdělých mých nocí protančených mezi rosou, kořeněných touhou dotknout se

živého srdce.

Ale jen v oparu bílé mlhy, která proniká celou mou bytostí, se cítím živá, i když mě žádné oči nedokáží spatřit

a žádná bytost obejmout.

Společníkem jsou mi pouze hlasy ptáčků lapených v klecích  houpajících se ve vánku něhy a krmených

sladkými slůvky.

Průhledný můj stín stojí za mnou  a ptá se mě, proč  jen vesele mé nohy tančí po stéblech trávy

při ranním rozbřezku.

Odpovědi se nedočká

Životodárné slunce vyšlo - můj život zkončil.