Pomsta

Nejsem člověk, který by byl schopný pro peníze udělat cokoliv, ale dostal jsem se do bryndy a tak jsem tu nabídku přijal. Asi to chce se uzavřít hluboko do sebe a snažit se nepouštět si to moc blízko. Nikdy jsem mrtvolu neviděl. Dokonce jsem se jako jediný z rodiny nešel podívat na dědu, když ho vystavovali, než byla jeho rakev definitivně odvezena do hloubi krematoria. Neměl jsem na to žaludek. Ale teď se mají věci jinak. Nemůžu si dovolit hledět na sebe, musím splatit ten dluh, nebo budu sám možná brzy mezi nebožtíkama.

Kamil se mnou vyjebal, to je bez diskuse. Jsem vůl, že jsem se nechal takhle vyšachovat. Důvěra, to je to, co jsem měl a proto jsem byl po zásluze potrestán. Nečekal jsem, že tady, v malém městě, kde každej hned ví, co se kde šustne, si někdo troufne na takovej podraz.

Zadělal nám na pořádnej průser. Má ty prachy. Půjdou po něm, ale i po mně, proto se na čas musím uklidit a sehnat je co nejrychleji to půjde. Mezi mrtvolami mi snad dojde, co mi hrozí, když si nemáknu. Berou každého, kdo má trochu silnější žaludek a nebojí se, doplňují stavy, to se hodí. Na žaludek kašlu, potřebuju ty prachy a oni dávaj desítku za týden, to máme dva měsíce a svůj podíl získám zpět, jde o to jen  přežít.

Márnice a patologie je kousek od lázeňského parku, je to samostatná část oddělená od celého nemocničního komplexu. Chodívali jsme si nedaleko hrát jako malí a vždycky k večeru jsme šli domů kolem té tehdy děsivé budovy. Tyhle časy se mi vybavily, když jsem zvonil před vchodem do márnice. Bzučákem mě vrátný vpustil a hned si mě ze své kukaně zkoumavě prohlížel.

„Hele mladej, jak tak na tebe koukám, ty nevypadáš, že na to máš žaludek. To ty prachy co?“

„Dobrý den, já jsem tady……..“¨

„Já vím, brigádník. Deš pomáhat při řezání? Nebo ty seš fasádník?“

„Asi fasádník, jestli to znamená úprava mrtvol, ehm.“

„No jó, tak moment, já zavolám Zázvora, von si pro tebe přijde zezdola.“

„Děkuji.“

Šedé zdi, všude šedě natřené zdi. Tohle je fakt skličující. Udělám pár kroků od vrátnice, do dlouhé chodby, všude se leskne ten šedý nátěr. Na konci chodby vidím dlouhý vozík s poklopem. Pojízdná rakev na kolečkách. Trochu mě začíná mrazit v zádech.

„Mladej, moc tu nepochoduj. Nebo jim vyneseš spaní, hehe!“ Vrátný se naklonil z okýnka.

„Pardon, jen jsem se chtěl porozhlédnout.“

Otevřely se dveře a z nich vyšel obrýlený muž s knírkem, bílý plášť a vlasy sčesané na prdel, jak se říká.

„Tak kde je?“ Nakoukl do vrátnice.

„Támhle ho máš, mladýho.“ Ukázal na mě vrátný.

„Dobrej, já jsem  tady na tu brigádu.“ Šel jsem mu s rukou k pozdravu naproti.

„Nazdar, ruku ti teď bohužel nepodám, ani sem se nestačil opláchnout. Nezlob se.“

Zvedl se mi žaludek a začali mi v něm poletovat motýlci.

„Jinak říkají mi Zázvor, budeš moje pravá ruka,“ pousmál se na mě.

„Já jsem Patrik,“ pravím roztřeseným hlasem.

„Tak pojď, já ti ukážu naše pracoviště.“

Následoval jsem ho do dveří, ze kterých před chvílí vyšel. Šli jsme po schodišti dolů a prošli  dalšími dveřmi. Měnil se mi život.

Ukázal mi kumbál na věci, kuchyňku, kde si dělají kafe a polívky a potom ty vrčící mrazící boxy. Pak mi přikázal, abych si umyl ruce a převlékl se do bílého pláště. Dostal jsem návleky a rukavice. Před mrazáky byly čtyři stoly, kde se připravují těla na transport k pohřebákům nebo k převozu na patologii.

„Tohle je takzvaný manipulační prostor.Tady je budem umývat a tak dále.“ Povídá Zázvor. „Všechno tě naučím. Odpoledne nás čeká nějaká.. . . . . moment,“ začal listovat v papírech. „Jo, nějaká Marie Skácelová a pak Stanislav Chrumka.“

Rozkoukal jsem se celkem rychle, ale stále jsem nepřišel do kontaktu s mrtvým a to mě dost strašilo. Jaké to asi bude? Určitě to zvládnu. Dodával jsem si odvahy, abych se nesložil.

            Kolem oběda mi Zázvor řekl, ať si dám pauzu a pak začneme. Na oběd jsem raději nešel. Nejedl jsem nic, jen jsem do sebe hodil kafe, stáhl tři cigára a litr vody.

A pak jsem viděl mrtvého člověka. Úplně mrtvou ženu. V papírech stálo, že jí bylo čtyřicet jedna let. Rakovina hrtanu. Žaludek jsem měl až v krku a motal se mi svět. Měl jsem šílenou závrať, navály horka a studeného potu. Ruce se mi klepaly a taktak jsem stál, jak se mi třásly kolena. Byla prostě, bylo to, no, jiné. Tvář měla povolenou, propadlou, bílo-fialovou, studenou. Měl jsem chuť utéct a hned, jak mě přešel prvotní děs a šok z toho, co vidím, jsem začal proklínat Kamila a přál jsem mu smrt. To na něj bych se měl teď dívat za to, jak se mnou vymetl, jak mě spláchl tady do toho chladného skladu ticha. 

„Tak, vezmi žínku, lavor a budeme ji muset omýt.“ Houkl na mě Zázvor a zavíral při tom mrazící box, kde žena ještě před chvíli ležela.

„Ve dvě si pro ni přijedou černí, tak ať to holka nezmešká.“

Vzal jsem tedy žínku a začal ji omývat, potom přišlo stříhání nehtů. Začaly mě štípat oči, z toho zelenomodrého světla, které sem tam zablikalo nad mou hlavou. Bylo mi vážně zle, ale zároveň mi ten pohled byl svým způsobem něčím přitažlivý. Nejsem pisálek, nedovedu to popsat. Rozhodně ten děs a mráz, který mě pevně obepínal, byl silnější, ale někde uvnitř jsem byl tak nějak hodně vzrušený. Dotýkal jsem se nahé, mrtvé ženy. Nejdříve křečovitě, ale pak, tak nějak něžně a s pokorou. Byl jsem přitahován strachem z nepoznaného.

 

Po třech týdnech jsem tomu přivykl. Každý nový den jsem začínal zvracením a kocovinou z včerejších alkoholických očistců, začínal jsem se propadat do hlubin ticha, duše jako by mi utichla a potemněla. Vždycky jsem se před nástupem k boxům rozklepal, ale uměl jsem si poručit, aby se  mi to líbilo. A ono se mi to opravdu začalo líbit. Zázvor občas někam odešel na hodinu i na dvě a já zůstal sám, se svými studenými společníky a užíval si toho ticha mezi tolika lidmi. Česal jsem je a umýval a povídal jim, co mě napadlo. Oblíkal jsem je a připravoval k převozu, když si pro ně přijeli černí, byli to noví lidé. Možná jsem začal trochu šílet.

 

Pak se štěstěna obrátila na mou stranu. Je to jako z nějakého laciného horůrku, ale tohle se skutečně stalo. Přivezli mi ho, byl najednou tady dole se mnou. Měl úplně rozpíchané ruce, v lejstrech bylo, že se předávkoval. Už dlouho v tom jel, ale tentokrát si na to půjčil cizí prachy.  Moje prachy, které musím vrátit já.  Dostal mě sem, kvůli němu jsem musel trávit čas tady. A teď mi na stole ležel nahý s cedulkou na palci a já si připravoval žínku a děkoval všem svatým. Pomalu jsem ho opláchnul, zastřihnul nehty a učesal, pak přišli na řadu šaty. Bylo mi tak dobře, jako nikdy. Oblékal jsem ho a pískal jsem si. Klepaly se mi ruce, ale tentokrát ne ze strachu, ale z nadšení. Tušil jsem, že to je trochu zvrácené, mít takovou radost, ale nedovedl jsem si poručit. Dal jsem si záležet, aby byl připraven co nejlépe.

Černí si pro Kamila přijeli kolem poledne a já se domluvil se Zázvorem, že se s nimi svezu na jeho pohřeb s tím, že to byl můj kamarád. Povolil mi to, jako trochu delší oběd.

Jel jsem s nimi do ústavu, kde ho uložili vzadu za sálem do rakve. Vrchní pohřební konstatoval, že jsem si dal opravdu záležet, že vypadá moc hezky. Byl jsem rád. Pak odešli připravit síň a  já s ním byl opět na chviličku sám. Teď se musím rozloučit, naposledy.

„Tak, milý Kamile,“ pravím k mrtvole, když jsem otevřel víko. „tohle je tedy můj malý čas  na pomstu.“

Vytáhl jsem nůžky, které jsem si vzal v márnici s sebou do kapsy. Pomalu jsem mu propíchl víčko a pronikl nůžkami do oka.

„Vidíš? Vidíš to? I já dovedu být hajzl v situaci, ve které bys to asi nejmíň čekal, viď?“

Usmíval jsem se na něj. Pak jsem provedl to samé na druhém oku. Rozstříhal jsem mu sako, košili a kalhoty. Visely na něm jen cáry hader. Potom přišel na řadu můj vzkaz pozůstalým. Na hrudi jsem mu do košile vystříhal kruh a do něj lihovým fixem napsal: „Byl jsem falešnej parchant! K čertu se mnou.“ Hezky se to na té bledé kůži vyjímalo. Pak jsem mu dokreslil na tvář výraz smutného pierota a zavřel víko rakve. Černí se vrátili a jeden mi opět vysmekl poklonu, že jsem ho pěkně připravil. Odnesli rakev do síně. Nikdo už nic nekontroloval. Pozůstalí měli přání mrtvého vystavit.Obřad začal a hned nečekaně skončil. Ještě dnes slyším ten kvílivý jekot, který se rozléhal celou smuteční síní, když jsem opouštěl pohřební ústav. Do práce už jsem se nevrátil.

---