Arandil Harfník - prolog

usoudila jsem, že v samotném textu nevěstincuji s informacemi... takže tak. :-)

Prolog

 

Hudba... tisíckrát víc než tóny.

Tisíckrát víc než světlo tryskající z věčně tepajících srdcí hvězd.

Slova se splétají do příběhů, oživují zapomenuté - ale teprve chvějící se melodie je vrývá pod kůži stvoření.

Ten, jemuž Tuatha De Danaan měli říkat Zelený Harfeník, nechával prsty tančit po strunách. Divoký vítr od západu mu cuchal vlasy; slunce zapadalo, kraj mizel pod narudlými odlesky mraků a vesmír se náhle zdál být přesně takový, jakým měl být.

A tehdy se potkali.

Bojovník, který se svou flétnou prošel bitevní vřavou mnoha světů, se musel zastavit v němém úžasu. Až dosud nepochyboval o svém mistrovství; jeho písně dokázaly zastavit šíp v letu i vlnu tříštící se o bok lodi - ale to vše bylo ničím proti hudbě, jíž nyní naslouchal. Poprvé zaslechl melodie srdce. A pochopil, že právě po nich prahl celou svou bytostí. Neměl nejmenšího tušení, kdo je ten mistr... avšak touha dát se k němu do učení přemohla opatrnost.

"Já... také bych chtěl umět tak hrát..." promluvil k neznámému.

Ten se jen zasmál. "Proč ne? Rád tě naučím, co budu moci, ale má to háček. Tento druh písní si zaslouží jediný hudební nástroj - harfu srdce. A její struny jsou příliš křehké, než abys mohl nepřemýšlet, cože a proč vlastně hraješ..." Přímo mu pohlédl do očí a v nich planulo světlo silnější než stíny prorůstající do okolní krajiny. "Budeš na to brát vždy ohled?"

Odpověď - letmé přikývnutí.

"Dobrá... jak se tedy jmenuješ?"

"Corvetheen..."

"Pak tě tedy přijímám za žáka, Corvetheene."

Znělo to téměř rozmarně.

 

Když si o mnoho let později vybavoval svá slova, litoval lehkosti, s níž je vyřknul.

Od té doby se naučil mnoho o srdcích Tuatha De Danaan, o jejich křehkosti, touhách a síle.

O hudbě, která se v nich rodí, a která vždy není v souladu se symfonií  všehomíra.

Doléhaly k němu písně všech, jež kdy učil... a často nemohl než stát a v bolesti jim naslouchat. Pravda - mnohé byly úchvatné. Ale pořád z nich doléhala ozvěna těch tří, které zahrál Corvetheen Eilil a pro něž mu praskly struny duše. Připadalo mu, že jejich melodie jsou jako hluboká nehrazená studna. Může z nich vzejít živá voda - a stejně dobře mohou vzít život tomu, kdo se nahne až příliš přes okraj. Pro něj byla hudba krbem prohřívajícím život; pro ně... hranicí zapálenou o Beltainu, jejíž síla spaluje i zem skrytou pod popelem. A to mu nahánělo strach.

Pravda, někteří z jeho žáků byli moudří. Ale žádný z nich v sobě neměl tu vášeň, která se rvala na světlo z Corvetheenových písní. Milovali své umění - avšak stejným způsobem jako sedlák půdu a kovář svou výheň. Všední, každodenní láskou, bez odhodlání zvednout se a následovat ji vstříc novým, nezvyklým dobrodružstvím. Nu, třeba tak to je má být. Dost možná Corvetheenovo srdce bylo narušené už předtím, než se mocí písně zničil, a on to pouze nedokázal rozpoznat... Cosi se v něm však té myšlence vzpouzelo. Ne proto, že by se ocitl v pozici nepřímého viníka tragédie svého nejlepšího žáka. Především mu tak mizela představa daru překonávajícího propasti nekonečna, plamene strhujícího až kamsi za jejich hranice, výš a dál než se Tuatha De Danaan obvykle odhodlávají pohlédnout.

Často se toulal krajinou, s myslí až po okraj naplněnou podobnými úvahami.

A jednoho dne jej z nich vyrušila hudba. Jemný hlas flétny zpívající o slunci, co vyjde vždycky znova. O konci zimy, o zlatém létě pronikajícím do krajin, v nichž vládl jen sníh a mráz. Ani zdaleka to nebylo dokonalé. Ale nechyběl chvějivý podtón pronikající až do hloubky duše. Pro neznámého znamenaly písně víc než život; plynule se proplétaly jeho sněním a tvořily složitý vzorec pavučiny ze stříbra a drahokamů rosy.

V Zeleném Harfeníkovi zatrnulo. Snad... ruka osudu? ... Zaklonil hlavu. Nebe bylo modré, bez mráčku, a přesto v sobě neslo cosi z podvečera, v němž se setkal s Corvetheenem. Nevěřil na náhody a nedal na znamení; přesto jako by mu něco naznačovalo cestu a dávalo - co vlastně?

Možnost pohlédnout na Tuatha De Danaan hlouběji než se kdy odvážil.

Možnost odpovědi na otázky, které se sám bál vyslovit.

Možnost napravit příběh, co se rozběhl kamsi do temnot a dávno mu zmizel z očí.

Vydal se po stopách melodie. Zavedla jej až k hustému lískovému houští skrývajícího Fionnův pramen. U potůčku, ztěžka se vydérajícího zpod křoviska seděl mladý muž v temně modrém plášti. Světlé vlasy mu spadaly do čela a zakrývaly tvář; přesto však ani na okamžik nepochyboval o jeho příslušnosti k Daninu lidu. Harfeníkův příchod ani nepostřehl, svou plnou pozornost totiž věnoval hře a posluchačům. U nohou se mu usadily tři veverky, jedna šedivá a dvě zrzavé, které překonaly vrozenou plachost a nyní okouzleně naslouchaly. Cosi v něm na to bylo patřičně hrdé. Ale zároveň... zároveň si uvědomoval, že z pohledu barda jde o obyčejnou klukovinu, výbuch nadšení ze života a krásy počátku srpna... Nic víc. Nic míň. A celou svou bytostí by chtěl víc; poznat moc skrytou za jednotlivými tóny, dokázat se jí dotknout, proniknout skrz ni až k podstatě života a lásky...

"Nu, jestli o to máš opravdu zájem..." pomyslel si Zelený Harfeník s napůl skrytým úsměvem. "Stejně tě nemohu odmítnout, když už jsi došel až sem." Počkal, až neznámý dokončí píseň a jako by se vynořil z okolní krajiny.

"Hraješ hezky, mladý muži," poznamenal tiše. "Ale myslím, že jsi sem přišel, aby sis osvojil hru na něco jiného než na faedan," tak trochu si vychutnával úžas neznámého, jemuž pomalu začínalo docházet, s kým má tu čest.

Konec konců - vždyť cíl jeho pouti se mu náhle přiblížil na dotek. Nebo alespoň na tak blízko, jak je to jen možné. Napůl nevěřícně pozoroval zlatovlasou postavu v temně zeleném plášti a se stříbrostrunnou harfou v ruce.

"Pane...?" oslovil jej,jako by se bál, že se náhle probudí a tohle vše zůstane pouhým krásným snem. Ale místo rozplývání se jeho silueta stala snad ještě konkrétnější.

"Pochopil jsem, že se mě snažíš najít..." zasmál se tiše. "A myslím, že bych tě měl přijmout za svého žáka. Což takhle se mi představit?"

Za očima mladíka z rodu Tuatha De Danaan zaplanuly nazelenalé jiskřičky.

"Arandil, pane," zdvořile se uklonil. A v tu chvíli Zelený harfeník pochopil, v čem mohla být chyba.

"Pak tě tedy přijímám za žáka... Arandile," řekl téměř bezděčně, a přesto v něm při ozvěně vlastních slov zamrazilo.

Asi podobně, jako když na sněhovou pláň dopadnou první paprsky úsvitu.

---