Jednáctá.Komerční

-Nálada. Stává se ze mě daltonik. Červená a zelená se rázem mění v šedý stín. Obraz je mírně deformovaný, srážka s volem zabolí. Hlavou probíhá slogan  z reklamy na astigmatismus. – ach, jo, s panem Full pak nabývá ve významu. Tisíckrát jsem začala psát deník, pár řádků. Tak Všechno co umím - slova. Jsem větší, v duchu dobré víry – chraňte naše lesy, šetřím papír pro byrokratické umění. Bohové jsou ve frontě, který je ten šílený, konkurz ještě probíhá. Horko, a zima, minulé, budoucí a přítomné prožitky se prolínají jako letní míchaný salát k nedělnímu obědu. Hosté už odešli, zůstaly zbytky pro psa. Byl zřejmě bez chuti, došla sůl, král se stal pyšným. Musí si na to přijít sám. Slunce vnímám jako předávkování vitamínem C v převleku osvěžujících bonbónů proti rozmrzelosti. -Koukej co pro tebe mám… Všechna slova opsaná v kruhu jsou tak skutečná až začínám pochybovat o tom, že byla napsána podle skutečných událostí, kde jakákoliv podobnost je naprosto náhodná a tudíž vyloučená. Všechno je jen náhoda, jednou si dole, jednou nahoře. Dole je to jistější. Pozitiva jsou na konci divadelního představení popřena černobýlími negativy pořízenými ze zákulisí skutečného života herců. Diváci jen mírně zklamáni, vždyť šlo jen o zachování vlastní identity. Snaha nadchnout náruživého diváka, který si za to zaplatil. Rovnice normality by uzemnila i génia s kudrnatými kadeřemi v podobě hlávkového salátu, Albert by si musel lehnout pod jabloň místo Newtona, aby jablko padlo daleko od stromu, by se i protipóly přitahovaly. Stojím na kraji křižovatky a čekám až uslyším skřípění brzd nebo snad  něco velkého. Na zádech mám vylepeno – hledám azyl, kéž bych potkala samaritána z armády spásy, zn. umyju nádobí a vyvenčím psa. Zkouším poslední pokus, potácím se podél potoka, cestou míjím kříž, Marie tam není Josef se fláká někde v baru. Hledám volnou vrbu. U jedné vidím ztracený kolíček  a hned je jasné, že se v Itálii rozjíždí nová móda, kdo nenosí růžové uši, pracuje proti nám. Vrbu jsem nakonec našla, pravda, byla však na můj vkus až příliš vykotlaná, o stáří nejde, na to, aby se to do ní všechno vešlo. Liška, kdyby nebyla závislá na dubu, mohla by si z ní udělat dobrou ledničku pro svůj šunkový masokombinát. Cestou někam se ke mně přidal prašivej pes, který mě asi dlouho hledal. Tak jsem šli dva. O královském dělení nemohla být řeč. Kromě toho že jsme šli jsme neměli zhola nic. V dálce jsme pak uviděli světýlko. Perníková chalupa. Přestože jsme tušili, že naše životy skončí v rukou ošklivé babice, vyplenili jsme celou střechu. Na lopatu jsme nečekali a rovnou jsme babku poučili o tom, jak se na ni sedá. Perník se pomalu rozkládal v žilách a navodil mírně euforickou náladu, ta nás dovedla do hospody u Boučků. V sudu ležel soused Brouček a zřejmě se mu zdálo něco o louce plné perel, neboť jeho ústa byla krajně rozvalená do široka. Byla noc a tak jsme usnuli taky. Každý  si zřejmě  něco přál. Zn. svatojánským směrem