Nejkrásnější dárek

Pohádku jsem začala psát teprve včera, takže mám jenom 4 strany této pohádky. Z textu nejde přečíst, o čem pohádka vůbec je, ale postupem času se to dovíte. Mnoho vám napoví i název pohádky:)

Hanička je jako každé malé dítě, má ráda sladkosti i zvířata. Za několik dní jí bude 6 let, takže se svých narozenin nemůže ani dočkat. Hanička chodí ještě do školky, ale za několik měsíců ní bude školačka! Doma chová morčátko Julinku, které má moc ráda a ráda o něj pečuje. Julinka se ale moc nezamlouvá její mamince, protože je Julinka dosti chlupatá a mamince se morčata moc nelíbí. Taky jí přijde, že Julinka by někdy potřebovala vykoupat. Hanička maminku dlouho přemlouvala, proto jí to maminka dovolila, i když nebyla moc ráda. Nakonec si ale maminka řekla, že Hanička bude mít aspoň kamaráda, jelikož se rodinka Nových před několika dny stěhovala z hlučného města do malé vesničky nedaleko Prahy. Všem ale připadá, že je tu to lepší než ve městě. Je tu naprostý klid, vesnička není vůbec znečištěna, takže se po ulicích neproflakují nějaké láhve, obaly atd… Navíc je tu krásná příroda, nedaleko vesničky je třeba i čistý rybník, kde plavou labutě i kachny. Haničce se tu líbí se všech nejvíce, i když si ještě nenašla žádné kamarády, ale brzy se jí to určitě podaří a bude se svými kamarády trávit svůj volný čas. „Mami, budu větší, až budu mít narozeniny?“zeptala se Hanička, která ležela v malé postýlce s polštářkem a peřinou s koňmi, jelikož Haničky neoblíbenější zvíře je právě, že kůň. „Ne, Haničko, rosteš po celý rok,“zasmála se sympatická maminka a dala Haničce pusu na čelo. Ještě než odešla z pokojíku, řekla Haničce:“Dobrou noc, krásně se vyspi“. Hanička se usmála a z jejích úst šli vidět krásně bílé zoubky. Maminka ještě zhasla lampu a odešla z pokojíku. Hanička zavřela víčka a hned usnula. Po hodině se ale vzbudila, jelikož uslyšela maminky hlas. Hanička odkryla peřinu a nazula si papuče. Pomalu šla ke dveřím, které tiše otevřela a koukla se do předsíně. Uviděla tam maminku a tatínka, že něco řeší. Maminky tvář byla vždy jasná jako hvězda, ale teď není. Je spíše smutná, než jasná. Haničce zajímalo, co maminku trápí, proto si řekla, že si poslechne rozhovor svých rodičů. Dobře ale věděla, že se toto nedělá, ale zvědavost ji přemohla. Nastražila uši a začala poslouchat. „Dobře víš, že nemáme peníze, jsme finančně na dně,“řekla maminka tátovi. „Tak co tedy koupíme Haničce na narozeniny? Přece jí něco musíme koupit, jinak by byla nešťastná,“řekl se sklopenou hlavou tatínek. „Budeme muset Haničce koupit něco pěkného, ale aby to stálo málo peněz,“prohlásila maminka a sklopila ruce. Touto větou rozhovor skončil. Maminka se odebrala zpátky do kuchyně a tatínek šel vyřizovat něco do práce. Hanička zavřela dveře a se smutnýma očima si šla lehnout do postýlky. Toto Hanička netušila, že její rodinka má finanční problémy, navíc je ještě dozvěděla, že na narozeniny dostane leda tak boty z bazaru. To Haničku zamrzelo, vždy na narozeniny dostala spoustu dárků, ale tyhle, budou určitě ty nejhorší narozeniny. Hanička opět zavřela oči a usnula. Ráno nemusela Hanička vstávat do školky, jelikož má týdenní prázdniny. Ve škole se totiž malují stěny, proto se školka rozhodla, že děti zůstanou celý víkend doma. Hanička zrovna tento týden bude mít narozeniny, a to ve středu, takže je dobré, když bude mít prázdniny. Haničku vzbudil v 8 hodin maminčin krásný hlas. Když Hanička otevřela oči, uviděla maminku, že se opět krásně směje a její modré oči září. Hanička ale ví, že někde v hloubi duše maminku něco trápí. A to něco, jsou peníze. Hanička ale předpokládá, že se od rodičů nedoví, že mají málo peněz. „Haní, vstávej, dnes půjdeš semnou do obchodu!“ volala na mně máma. „A proč?“zeptala se Hanička. „Dnes bude veliký nákup, budu muset koupit nákup i babičce, která je nemocná,“odpověděla maminka. Haničky babička bydlí kousek od vesničky, takže by tam došli i pěšky. Hanička líně vstala a šla si ke skříni. „Oblečení jsem ti tady už nachystala,“řekla maminka a ukázala na stůl, kde už leželo připravené oblečení. Hanička se usmála a šla si pro to. „Ukaž, já ti pomůžu,“řekla maminka a oblékla Haničce mikinu. „Ták, a je to!“řekla šťastně maminka a šla s Haničkou do kuchyně. Tam si vzala ze židle kabelu a šla směrem ke dveřím. „Jdeš, Haní?“zeptala se maminka, když uviděla, že Hanička pořád stojí u stěny a nad něčím přemýšlí.

---