Úředník, Žiraf a Žárovka

Jednoho dne v kanceláři,

Úředníka přepad splín,

slunko do okna mu paří,

„já se asi unudím“,

a jak tak sedí v robotě,

i poddává se dřímotě,

vtom mu výhled slunečný,

zastře Žiraf skutečný,

i svou hlavu s úsměvem,

vsune do okna byra,

„Tak se trochu zasmějem!“

vyloží na římsu bíra.

Úředník však suše odvětí,

„V pracovní době nepiji,“

dál lelkuje vzápětí,

čas lhostejně zabíjí,

Žiraf se však nechce vzdát,

další návrh nabídne,

vsadil by se velmi rád,

na stole Žárovku zahlídne.

„To je ale dneska nuda“

prohlásí Žiraf kousavě,

to už Úředník vzteklý do ruda,

vykřikuje káravě,

„Tak mě rozptyl chytráku,

v tomhle všivém baráku!“

Tudíž Žiraf potěšen,

předloží mu sázku,

„Úředníku přistup sem,

získáš slečen lásku,

když vyhraješ pravím ti,

nebudeš se nuditi.“

Žiraf vyzval Úředníka,

ať Žárovku vezme si,

a naprosto bez rizika,

nacpe si ji do pusy.

A náš milý ouřada,

Žárovku hned popadá,

nedbá jejích dobrých rad,

že přec není žádný had,

co se nijak nepředře,

když svou čelist otevře.

Tak ten nudný byrokrat,

nechal se vyhecovat,

Žárovka šla snadno tam,

zpět však, to vám povídám,

nepohla se ani o fous,

leda by ji býval rozkous.

Žiraf smíchy téměř puká,

zatímco Úředníkova muka,

znemožní mu vydat hlásku,

odpovědět na otázku,

proč Žárovky varování,

neposlechl bez reptání.

Proto lidé radši dbejte,

moudré rady ostatních,

a pivo si spíše dejte,

sázet se je přeci hřích,

činy je dobré promyslet,

neb ne vše lze vrátit zpět.