Zlaté prasátko

            To, co se vám chystám povědět, je podivné. Pravděpodobně mi neuvěříte, ale na tom nezáleží. Věřte nebo ne, hlavně nezkoušejte, co já. To je cílem mého vyprávění, jedině pak budu mít čisté svědomí a budu moci odejít v pokoji.

            Začátek je třeba hledat v květnu roku 1992. Kvůli své seminární práci o počátcích křesťanství jsem procházel staré prameny ještě z Římské říše. Byla to zdlouhavá práce, která se naštěstí už blížila ke konci.

Hodně jsem se zaměřoval na pohanské svátky, které byly nahrazeny křesťanskými. Vrtalo mi hlavou, proč se vánoce slaví 24. prosince, když nahrazují slunovrat, který je 21. Je možné, že jde o prostou numerologii, číslo 24 je dvojnásobek počtu apoštolů. To se zdálo jako možné vysvětlení, přesto jsem bádal dál, abych zjistil, kdy se slavily první vánoce.

Mé hledání bylo korunováno úspěchem. Na můj dotaz ohledně vánoc odpověděl berlínský archiv a já neváhal a vydal se tam. Na místě jsem nalezl to, co jsem v té době považoval za poklad, ačkoliv z dnešního hlediska to byl spíš anthraxový prášek.

Byl to římský císařský edikt, vydaný nedlouho poté, co se křesťanství stalo oficiálním náboženstvím. Celý jeho text sem přepisovat nebudu, vyberu pouze tu důležitou pasáž.

Počátkem letošního roku bude narození Spasitele oslaveno tři dny a tři noci po zimním slunovratu. Jeho slavení jako dříve o zimním slunovratu je zakázáno a bude trestáno podle zákona.

Po přečtení tohohle mi to vrtalo hlavou ještě víc. Proč císař zakazoval slavit vánoce o slunovratu? Proč posunoval svátek o tři dny a vyhrožoval potrestání všem, kteří neposlechnou? Příliš mnoho otázek, ale edikt na ně nedokázal odpovědět. Proto jsem pátral dál, po všech zmínkách z toho roku i několika předchozích.

Bylo to už snazší, když jsem věděl, co hledám. Našel jsem dopis nějaké Řekyně, křesťanky, která si stěžovala na svého manžela sestře. Slavili narození Ježíše 21., zřejmě šlo o konvertity od pohanství. Manžel zmiňované Řekyně byl celý den nervózní, v noci se prý s křikem probudil, protože se mu zdála noční můra. Další den to nebylo o nic lepší a den ode dne se to zhoršovalo. Její manžel skoro nespal, pořád se otáčel, ačkoli za ním nikdo nebyl. Začal si mluvit sám pro sebe, třásly se mu ruce a dostával tiky do obličeje. Tím dopis končil.

Byla to jasná paranoia, o tom nebylo pochyb. Normálně by to nebylo nic zajímavého, ale kvůli tomu záhadnému ediktu to budilo neklid. Mohla to být náhoda, že její manžel podlehnul paranoie zrovna tehdy, ale taky to náhoda být nemusela. Jistý jsem si být nemohl, tedy dokud jsem nenašel další záznam. Tentokrát to byl lékař na Krétě a ve svých záznamech psal, že se mu po slunovratu objevilo několik případů těžké nespavosti. Postižení byli málomluvní, neklidní a v noci je budily noční můry. Dva z nich spáchali sebevraždu, tím záznamy skončily.

Od té chvíle jsem ostatní věci vypustil z hlavy a soustředil se jenom na hledání, rozhodnutý přijít na kloub téhle záhadě. Postupně jsem našel okolo dvaceti záznamů, popisujících podobnou událost. Příznaky byly všude stejné: Nejdřív neklid, noční můry, pak ohlížení přes rameno, samomluva, noční můry se zhoršovaly, tiky v obličeji, třas, z postiženého se pomalu stávala troska. Lékaři ani kněží si nevěděli rady. Plných deset případů z dvaceti popsaných končilo sebevraždou. Ostatní záznamy byly neúplné, dalo se však předpokládat, že se zabil i někdo z nich.

Kromě tohohle se daly najít i jiné společné věci. Všichni to byli křesťané, všichni slavili o slunovratu, nikdo z nich nebyl před oficiálním povolení křesťanství obviněn z nepovoleného vyznání. Dalšího společného znaku jsem si všiml až později. U čtrnácti případů bylo potvrzeno, že poctivě drželi od soumraku minulého dne půst. U zbývajících to nebylo vyvráceno. Někteří taky potvrdili moje tušení halucinací. Ačkoliv se jejich vize lišily, přesto bylo možné najít určité společné prvky. Jeden říkal, že viděl zářivou bestii, jiný Héliova koně, prostě všichni viděli nějaké zvíře, ze kterého tryskalo světlo.

Tato zjištění zasela do mojí mysli strach a neklid. Prohrabával jsem se dál a dál do toho tajemství a přitom se bál, bál jsem se toho, co najdu. Musím zmínit, že v té době už skončila škola, takže jsem měl dostatek času se věnovat svému výzkumu. Odhaloval jsem další a další křesťany, které postihla paranoia a zdálo se, že pro to všechno neexistuje žádné vysvětlení. Byl jsem vychován jako logicky uvažující člověk, ale měsíce studia tohoto děsivého jevu mou vůli oslabily.

Někdy v té době jsem si uvědomil, že celá ta věc přerůstá v posedlost. Bylo toho na mě moc a já to nutně potřeboval s někým probrat. Moje volba padla na jednoho mého blízkého přítele, dnes si to vyčítám.

Vybral jsem svého přítele Honzu, který studoval matfyz. Byl silně racionálně založený, od toho jsem si sliboval, že na celou záležitost vrhne nové světlo. Seznámil jsem ho s celým problémem, včetně historických pramenů a mých poznámek. Nedá se říct, že ho to nezaujalo. Začali jsme spolu probírat celý problém a já musím říct, že se mi ulevilo, když jsem si konečně mohl s někým promluvit.

Pokusil se zpochybnit pravost historických zdrojů, ale bylo jich příliš mnoho, aby to bylo možné. Uvažovali jsme o tom tedy jako o historické události a začali se zabývat možnými příčinami. Ze všeho nejdříve jsme si dali všechny dosavadní vědomosti dohromady. Po legalizaci křesťanství došlo k mnohonásobným konverzím ze strany pohanů, často nedobrovolným. Proto byly na pohanské svátky určeny církevní, aby se pohanům zamezilo v jejich slavení. Ukázalo se ovšem, že některé křesťany postihla po zimním slunovratu paranoia, mnoho z nich, možná všichni, spáchali sebevraždu. Císař nařídil posunout slavení vánoc o tři dny, což, jak se zdá, šíření paranoie zastavilo.

Vznášeli jsme a zase vyvraceli různé teorie. Opustili jsme teorii nemoci, protože na to byly ověřené případy příliš vzdáleny. Honza navrhoval, že by mohlo jít o duševní poruchu způsobenou odklonem od duševních jistot starého náboženství. Došlo k tomu jenom u slabých jedinců, to by vysvětlovalo ojedinělost celého jevu. Vypadalo to, že by tato teorie mohla být určitým vysvětlením, ačkoli jsme oba cítili, že docela nesedí. Ověřili jsme, jestli se podobné případy neobjevily i u ostatních svátků, ale nic takového jsem nenašli. Navíc, posunutí svátku by přece v takové situaci nic nevyřešilo.

Zatímco jsme toto ověřovali, blížil se zimní slunovrat. Když to přicházelo, byl jsem čím dál tím víc zneklidněný. Často jsem si uvědomil, že v duchu počítám, kolik zbývá do slunovratu a každé ráno jsem se otřásl, že je to zase o den méně. Jednou jsem si o tom promluvil s Honzou.

„Ale příteli,“ zasmál se, když jsem se mu svěřil, „tvůj strach je naprosto nesmyslný. Události, o nichž se dozvídáme se udály před patnácti sty lety a jistě se pro ně nachází logické vysvětlení.“

„Jak to, že jsme nic nedokázali najít?“ Zeptal jsem se.

„Nemáme prostě dost informací, to je všechno. Mimochodem, až přijde slunovrat, hodlám tě přesvědčit, že jde jenom o historii.“

Tohle mi klidu vůbec nepřidalo. Honza se pořád snažil a přesvědčoval mě, že musí být nějaké vysvětlení, které neodporuje zdravému rozumu. Nakonec jsem tomu začal sám věřit. Neustále tady ale bylo to podivné tušení, že řešení leží na dosah ruky, ale i přesto mi pořád uniká. Myslím, že podobný pocit znáte. Tohle bylo ale mnohem horší, vrtalo mi to hlavou 24 hodin denně. A slunovrat se blížil.

Honza se nezdál přibližováním osudného dne vůbec zneklidněn. Naopak se mi svěřil, že se těší. Snad díky tomuhle jeho entusiasmu jsem se nechal přesvědčit, abych s ním oslavil slunovrat jako vánoce. Jaká hloupost.

Když už jsme byli zabráni do plánování naší oslavy, přišla nám odpověď na jednu z našich mnoha žádostí ohledně naší věci. Byla to kopie unikátní věci, výpovědi postiženého. Jak jsme zjistili, byl to římský voják. Jeho výpověď nebyla dlouhá, proto ji okopíruji celou.

Nespal jsem už tři noci, pokaždé, když zavřu oči, tak to vidím. Nevím už, co si počít. Teď už mám strach i ve dne, jako bych to měl pořád za zády. Musím se ohlížet, abych se ujistil že tam není. Teď už to nepomáhá, jako bych teď za sebou viděl tetelení vzduchu. Bojím se, nevím co bude. Prokletý druid! Prokletá audience!

Tohle nám udalo nový směr pátrání. Začali jsem prohledávat archívy kvůli zmínkám o audienci nějakého druida, předpokládali jsme, že šlo o ojedinělou událost. Bohužel slunovrat se blížil. Hozna mě přesvědčil, abychom náš pokus provedli. Nechtělo se mu čekat další rok a zkoumání audience může počkat, jak říkal. Nakonec jsem souhlasil.

Tak tedy přišel náš slunovrat. Pokusili jsme se ho strávit v tak křesťanském duchu, jak to jenom šlo. Protože vyšel na neděli, šli jsme oba do kostela, pak jsme se zavřeli v prázdném Honzově bytě. Nepouštěli jsme televizi, ale každý sám jsme si otevřeli Bibli a snažili si číst. Samozřejmě jsme od soumraku minulého dne nic nejedli, abychom co nejvíce napodobili tehdejší situaci.

Musím se přiznat, že jsem nikdy nebyl křesťan, takže jsem, unavený hladem i vzrušením, začal nad Biblí pomalu poklimbávat. Plně mě probudil výkřik plný hrůzy, který zcela nepochybně pocházel od Honzy. Vymrštil jsem se a běžel k němu.

Seděl na křesle a byl bledý. Rychle dýchal a z jeho očí byla vidět iracionální hrůza. Říkal, že usnul a že si nic nepamatuje, jenom, že viděl něco děsivého. Cítil jsem, že je mou povinností přítele uklidnit. Přinesl jsem láhev vína a nalil jsem oběma.

Přiznám se, že jsme nezůstali u jedné. Když jsme si o tom povídali, přijali jsme oba tvrzení, že muselo jít představeny vyvolané naším dlouhým hledáním. Nebylo by divu, vždyť jsme tomu věnovali spoustu času. O tři hodiny později jsme se rozešli spát, bytostně přesvědčení o nesmyslnost celé záležitosti.

Sotva jsem lehnul, tak jsem usnul. A hned jsem ho viděl. Vypadalo to trochu jako kanec, děsivě veliký, porostlý a s hrozivými kly. Chrochtal a připravoval se k útoku. Nejděsivější bylo však to světlo. Bylo žluté, jako sluneční, sálalo zevnitř toho zvířete. S řevem jsme se probudil.

Všechno logické vysvětlování se náhle sesypalo jako domeček z karet. Bylo to tady, přesně to, co se stalo i Římanům. Až do rána jsme nespali. Dělali jsme si navzájem společnost a snažili se o tom nemluvit. Snad, snad tohle všechno přestane, snad se přece jenom najde vysvětlení. Dokud dýchám, doufám.

K ránu ještě jednou Honza usnul a ihned se s řevem probudil. Nevyspalí, vyděšení jsme se pokusili nastalou situaci řešit. Zavolal jsem  psychiatrovi a dohodnul si s ním schůzku. Zprvu nechtěl, ale uvěřil mému naléhání a svolil na odpoledne. Všechno jsem mu vysvětlil, on to odkýval a oznámil mi, že si potřebuji odpočinout. Předepsal mi nějaké prášky na spaní. Nevzal jsem si je. Nechtěl jsem spát ještě víc.

Když jsem přijel, byl na tom Honza mnohem hůř. Seděl na zemi v rohu zády ke stěně a odmítal se hnout z místa. Klepaly se mu ruce a jeho řeč ztrácela smysl. Celý den jsem strávil s ním. Jednak jsem se cítil k němu poután přátelstvím, pak taky jsem věděl, že v tomhle stavu nemůžu mezi lidi a obzvlášť ne ke svojí rodině.

Musím říct, že během dne se zhoršil i můj stav. Zjistil jsem, že se bezděčně otáčím a sedím vždy zády těsně ke stěně. Dopoval jsem se kafem a snažil se něco vymyslet. Honza mi ještě trochu pomáhal, ale jak přicházela noc, stále méně mluvil a více se třásl. Na nic jsem nepřišel.

Když se snesla noc, bylo to ještě horší. Nepomáhala ani zapnutá televize. Dvakrát jsem usnul a s řevem se probudil. Honza asi třikrát, nevím. Nespali jsme ani chvilku. Byl jsem pořád vyděšenější. Už jsem byl přesvědčený, že vidím tu bestii i když bdím. Ruce se mi nekontrolovatelně třásly, brečel jsem jako malé dítě.

Ráno jsem do Honzy vpravil nějaké kafe a nevyspale sledoval televizi. Právě tam byla nějaká pohádka a někdo dítěti řekl: Když budeš držet půst, uvidíš zlaté prasátko.“ V tom okamžiku mi to všechno docvakla. Začal jsem se smát jako šílenec. Krutý, krutý vtip! Když budeš držet půst ve správný den, skutečně uvidíš zlaté prasátko, pokud tak tomu chceš říkat. Jak krutě si s námi někdy dějiny hrají.

V tom okamžiku mi přišlo všechno zbytečné. Chtěl jsem najít východisko, ale žádné jsem neviděl. Náhodou jsem hmátnul do kapsy našel recept na prášky na spaní. Ani nevím proč jsem se oblékl a vyšel ven. Tentokrát už jsem ho za sebou zřetelně viděl, zaséval do mě hrůzu a já po ulici utíkal jako blázen. Byl ale pořád za mnou. Nakonec jsem se do lékárny doplížil zády k zdi, což mě alespoň trochu uklidňovalo.

Stejným způsobem jsem se i vrátil. Dveře jsem odemknul a zarazil se. Vevnitř byl strašlivý binec. Dvě okna byla rozbitá, televize v sobě měla díru, nábytek byl převracený. Když jsem se pořádně podíval, uviděl jsem na zemi několik vystřelených nábojnic. Běžel jsem do vedlejšího pokoje.

Honza tam ležel na zemi, pistoli svíral křečovitě v ruce a v hlavě měl díru po kulce. Před ním bylo na zemi načmáráno: „Všechno má logické vysvětlení.“ Ve druhé ruce měl list papíru. Opatrně jsem ho vzal a četl. Byla to odpověď na náš dotaz ohledně audience.

A když se den již velmi nachýlil, vstoupil do komnaty císařské muž oblečený po způsobu Keltů. Nikdo nevěděl, jak se dostal dovnitř, přes toliko stráží. Císař, ohromen, chtěl vydat rozkaz pretoriánům, by drzouna zatkli, ale Druid promluvil dříve: „Císaři, co to děláš? Vzal si nám zemi, vzal si nám svobodu, vzal si nám naše děti a teď nám nutíš za boha žebráka na kříži? Chceš nám vzít naše slavnosti? Poslyš, císaři, uvaluji kletbu. Dokud budete slavit svůj falešný svátek, budou vás vyhledávat služebníci boha Tutatise a nedají vám klidu. Nikdy nebudete moci říct, koho příště vyberou. A koho vyberou, tomu nedají pokoj, dokud ho neuštvou. Pak už se ale císař vzpamatoval a rozkázal pretoriánům, kteří troufalého Druida ihned ztrestali mečem.