Dovolení lidé vol. III

Na zastávkách umíraly lítací sny

ráno zběsile dejchalo svátečností
jako vánoční kapr
pod nožem umazaným džemem
/sladký konec/
a chodci prořízli mléčný bar zamlžených ulic,
chvátají naplnit busy a vlaky
- rakve všedností
pachy prvních kafí a ospalých polibků
po deseti letech unavených manželství
a vyrobenými vůněmi past a pastí
v jinak upocených podpaždích
- kryty hniloby pracovních postupů

a kámoš řikal, že ženský taky smrděj,
ale přitom je nešťastnej,
protože si kvůli němu už jedna stoupla na špičky,
aby se podívala do smyčky
smysluplnějšího nebytí
a oběma se nám líbí jedna, co prodává
nádherný úsměvy za dobrý slovo,
já majitel nejlepších slov maloměsta
/hovno, kurva, duše/
se jí zase bojím podívat do světel,
/lovec, šelma, obětina/
asi aby nepoznala, že jsem těhotný
starcem, dítětem

a svět se stal bojištěm
hodokvasem
pohřebištěm
/podomních dealerů svých iluzí o štěstí/
stánkaři vybalili kolkovaný příslib konce
pro všechny, co si nechtěj, neuměj stoupat na špičky,
aby se rozhlídli a vyděsili...
to ráno,
kdy na zástávkách umíraly lítací sny

---