Letmá setkání a jejich kouzlo

Denně potkáváme desítky lidí. Více či méně známých, popřípadě (a ne zřídka) naprosto neznámých. Chtěla bych se nyní věnovat právě těm neznámým. Většinu z nich mineme, některé si prohlédneme podrobněji, ale brzy nám z paměti jaksi „vyšumí“. Pár z těch neznámých na nás ale zapůsobí tak, že na ně nezapomeneme, snad ani kdybychom chtěli.

Potkáte je prakticky kdekoliv – ve škole, na pohovoru ve frontě nebo na nádraží... jak říkám, kdekoliv. Nejdřív si jich téměř nevšimnete, pak připustíte, že jste si jich všimli, ale říkáte si, že na nich přeci stejně není nic zajímavého. Jenže něco vás pořád nutí dívat se víc a víc... až si nakonec chtě-nechtě uvědomíte, že je vlastně zkoumáte a při tom přemýšlíte, proč vlastně.. přitahují vás, pomyslně omotávají kolem prstu až jste zcela lapeni v jejich moci. Ne nepodobní můře v pavoučí síti.

Na rozdíl od můry, jejíž osud už je zpečetěný a nezvratný, vy toto setkání přežijete. A nejen to, změní vás a ještě dlouho o něm budete přemýšlet. Někdy z těch letmých setkání odcházíte o něco bohatší, jindy zase s pocitem, že vám něco chybí... Tak jako tak se máte čím zaobírat..

Letmá setkání mají své kouzlo. Snad právě proto, že jsou letmá a jedinečná. Zcela nepochybně však pro lidi, kteří v nich figurují. To oni mají v sobě cosi podmanivého a kouzelného. Někdy je to v pohledu, někdy v chování a jindy zase ve způsobu, jakým mluví, usmějí se, přikývnou či pozvednou obočí.

Netuším, zdali jsou tito lidé tak vzácní, nebo k nim nejsme jen dostatečně vnímaví skrze dnešní uspěchanou dobu, ale to je téma na jiné zamyšlení. Toto bych chtěla věnovat tmavým modrošedým očím, které první březnový pátek odnesli z vlaku kus mě, ale zároveň mi tam nechali něco jiného...

Díky