Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte se...
13. 03. 2008
0
0
439
Autor
kawalska
...zběsilá honička se smrtí, každý ve svém autě snů, kov na kovu, plech skřípe o plech a psychedelická hudba plná pozounů a trumpet vnáší si do toho jen tu svou radost ze zabíjení, neviňátka umírají v řevu toho ticha kolem a přesto nikdo neslyší je křičet bolestí a strachem ze života, neviňátka v celibátu drží si svou duši, aby jim neutekla k hoře nepravostí, je jich tu kolem habaděj, asi máme nějaké vulkanické období, nějaké nové prvohory či třetihory či co, kolem samá pohoří a žádná rovinka, po které by si člověk s chutí vyjel na nedělní výlet s rodinkou, a tak se spokojí jen s televizí a pojídáním přesolených a přesmažených lupínků z brambor a už ho nezajímá, že uzavřel se před světem a že bližní jeho mají o něj strach- co kdyby umřel a místo něj nastěhoval se sem někdo citlivý? měl by duši, za oknem květinu se zlatými květy, Sudkovy fotografie a knihu od Józefa Augustýna na poličce nad postelí, večer by se modlil za druhé a ráno dlouho spal, protože chodit brzy do práce se nevyplácí, mohlo by tě srazit auto cizí, přestože tvoje duše není připravena žít tam vysoko v horách, jako poustevník čekat na misku kobylek poránu a misku kobylek navečer, jako stařena vetchá sbírat suché klestí na oheň, láska sama od sebe rozhoří se sice, ale pak musíš pečlivě přikládat polínka a suchý mech, je-li dřevo mokré, aby ti nezhasl ten oheň v tobě, oheň v lidech a zvířatech, oheň v rostlinách a kamenech, oheň ve vodě- ano, i voda hoří, naliješ-li na ní hořlavinu a zapálíš ji sirkou, kterou deset černých otroků vyrobilo z odříznutého nehtu na tvém malíčku, i voda hoří, má-li svůj den (a těch není mnoho), den, kdy dívka s prsy nalitými mlékem zazvoní u tvých dveří a porodí mesiáše do náručí tvého a ty, polekán tím vším, vezmeš ho za svého a budeš ho vychovávat, stane se z něj počítačový programátor či hacker, politik či povaleč ve vinném sklípku u salesiánů, a bude kázat na náměstí s bedýnkou od pomerančů pod nohama, bude kázat o rovných cestách pro rodinné vozy, bude kázat o klidu druhohor, bude kázat a žít dle svých možností a to mu vynese ortel smrti, položí ho to na lehátko ve tvaru kříže (všimli jste si? historie se nám opakuje a náhoda v tom není žádná, náhoda si vzala dovolenou na tento týden a je u moře, v pruhovaných plavkách opaluje se na pláži, krém s faktorem třináct rozetřený po celém těle, aby se nespálila, mrška jedna). Upevní ho to koženými popruhy a do žil vstříkne smrtící injekci a ty se na to budeš dívat, plakat a naříkat nad ním i nad sebou, protože víš, že ke spasení ještě máš daleko a ani jantarový růženec tvé babičky nepomůže ti se postit a kát ze svých hříchů, budeš se být v prsa a bolestí padat na kolena, tlouci čelem o zem a křičet, že není to správné, ale co bude ti to platné? až jeho tělo zetlí v hrobě- a žádné zmrtvýchvstání konat se nebude, na upíry nemrtvé už nikdo tu nevěří, stejně jako na pohádku o princi Ladislavovi na bílém koni, který jediný rozhřešení mohl by ti dát, ale už je pozdě, už nikdo nespasí tvou duši černou, tahle iluze vyčpěla už dávno a není nic, nic, co by to navrátilo zpátky a tak ti nezbývá než nasednout a jet! jet! jet cestou necestou tím pohořím a doufat, že nikdo nesrazí tě přes krajnici až pojede kolem s úplně stejným mračnem myšlenek v hlavě, s chutí zvítězit v tom závodě se smrtí, žít ten věčný život, získat nesmrtelnost duše i těla, chtít to všechno s vědomím neúspěchu a marnosti, zastrčeném kdesi hluboko v mysli, ale přesto přítomným. Protože každý z nás to v hloubi duše ví, že nemůžeme uspět, že je to jen náš sen, život je jiný, jako obilné klasy klíčí vzhůru a pokud neudolá je umělá hnojiva, genetické manipulace, plísně a suchá hniloba, bakterie a broučci roztodivní, pak vyrostou, dozrají a vypadají na zem v mnohem větším množství, a když myška hrabalka s bílým bříškem neodnese je do hnízda svého, aby nakrmila jimi mladé svoje, myšátka holá a růžová, pak vyklíčí znova a bude to jak reinkarnace duší lidských, jak bramborová placka s tisícem semínek sezamových, co nenasytí ani jednoho, natož tisíc několik, jak ryba uzená, co zadusíš se kostí její z hřbetu voňavého a ani lékaři všemocní nepomohou, ani pastilky proti kašli nepomohou, ani zelí a suchý chleba jíst nepomůže ti, bude to chtít jízdy navíc- abys dostal řidičák dospělosti, musíš se víc snažit, pečlivěji řídit na úbočích horských a nenechat se srazit, za žádnou cenu ne, ani za život tvůj prostý, který žiješ, jak nejlépe umíš, i když to moc nejde, utápíš se ve vodách beznaděje, lásky tě opouštějí, náhle a nečekaně dají ti své sbohem a ty ani nevíš, jak stalo se to, jak se z té šlamastiky dostat zpátky na vzduch čistý, přesto se nevzdáváš! ještě jeden pokus! ještě jednou moci to zkusit! snad bych to dokázal lépe než prve, myslíš si a jedeš, nekoukáš nalevo a nekoukáš napravo, srdce ti tvrdne a ani to nevnímáš, měníš se na zkušeného řidiče, tvrdé lokty pomáhají ti najít si cestu životem a ti ostatní? co je mi po nich, říkáš si s klidným srdcem, co už vlastně ani není srdce ale zkornatělý systém cév zacpaných cholesterolem- to máš z těch brambůrků, říkají sousedi a bojí se podívat se do sebe, vědouce, že našli by tam to samé, ten stejný systém kolonistů staré říše, tu stejnou zlobu kořalky pálivé, co prolila se hrdlem indiánů nebohých, umřeli pro nenasytnost našich duší, ale bůh nenechal to bez odplaty a tak mormoni dnes v Salt Lake City hostí celý svět svým bohatstvím, sýpky obilné uzavřeny před holátky a tak myška těhotná chodí dům od domu žebrat o skývu chleba, robátka hemží se jí viditelně v břiše, kopají a kňučí hlady, ale nikdo nedá hrstku vloček, jen pošlou kocoura s roztrženým uchem a chromou tlapkou, aby chytil ji a o život připravil a to je pro ně spravedlnost, to je LÁSKA BOŽÍ; je to prozření čtvrtečních dnů, kdy nezbývají peníze do konce týdne a přitom výlet do Litoměřic nelze odvolat, je to už předem dané, nejdřív sex a potom cit a duše pláče nad tvým hříchem, ale pozdě říkat je, že z lásky bylo to- ne, to nebylo z lásky, bylo to ze zoufalství nad samotou, nad životem v tomto autě, v tomto místě bez mantinelů na obou stranách- chceš to? ptá se ten nahoře a ďábel říká ANO, zve tě k sobě, do ráje polštářků s pistáciovou příchutí, do ráje paprikového snacku, do ráje cheeseburgeru u McDonalds, do ráje světa a tichý hlas v nás, co odedávna říkal nám o kráse, lásce a pláči, není už slyšet více a proto nevěř v zázrak žádný, láska je už jen přeludem nočním a bolest, to je to, co trvá i když my už tu nebudeme, trvá po věky věků a ani anděl Ginsbergův nedokáže napravit to, dá ti jen rozhřešení smrti a pošle tě dál, jako když na poště razítkují dopisy, tělo tvé bělostné září temnou nocí a já nesmím se ho dotknout, ne, nejde to, pošpinila bych prsty svými ducha tvého, a tak se jen dívám na tu krásu, myšlenky v noci nemají se kam schovat, tak bloudí po křivkách tvých a snaží se zapamatovat si je, aby později, až bude čas a místo k snění vhodné, našli vzpomínku v sobě a ztvárnily tě po paměti, a pak, možná, bude možno dotýkat se tvého těla beze studu a bez následků, i když následky ponese si každý a ta dívka, která z toho vzejde, stvoří svět ne v šesti, ale v jedenácti dnech, nebude totiž nikam spěchat a uspěje, ano, já v to věřím, pevně věřím, že povede se jí to, protože pak, pak bude vše jinačí, ne lepší a ne horší, jen jinačí, čistší bude všechno a v té době myška hnědá porodí svá robátka do hnízda z kousků šatu tvého a každé mládě bude jiné, každé z nich stane se bohem novým a vládnout bude každé v jiný den a přesto spolu jako jedno tělo a lidé uvidí, že je to dobré a nechají to tak, začnou chovat myšky v úctě, jedna v každé domácnosti bude, budou se jí klanět a prosit za druhé až celý činžovní dům změní nájemníky a už nebude třeba aut, budeme chodit pěšky mezi domy a usmívat se jeden na druhého budeme, nevinní v pokroku vědy a techniky, která nezná dopravních prostředků a tak vrátíme se zase na začátek- a to bude náš konec, ale (také to znáte? vždycky vloudí se nám do života nějaké to ale: miluju tě, ale... vzal bych si tě, ale... opravil bych ten kapající kohoutek, ale...) a tak se podřídíme zaběhlému řádu věcí a náš monolog bude znít takto: a pak bude to náš konec, ale myšky, i když bozi, dožívají se nízkého věku a co bude po nich? Snad parostroj či rovnou spalovací motor? Je to pravděpodobné, že, ale...