NAIRA část 8. :První setkání s ,,nimi":

První setkání s ,,nimi".

 

    ,,Uklidni se Raile!" Tom ho držel za rameno, ,,Vezmeme to tudy. Pojď za mnou."

    ,,Dobře. Dám na tebe. Doufám, že to tu znáš líp…“ rezignoval Rail.

    Pomalu slézali skálu. Vzali to lesem. Obloukem pomalu a opatrně slézali opravdu prudkým svahem. Zdálo se to nekonečné. Hlavně Railovi. Bál se, že ji nenajdou včas. A vůbec si nehodlal připustit, že by snad nebyla naživu.

 

    Tom hledal nejlepší cestu, Rail se ho snažil držet a Zei jim byl v patách a kryl jim záda. Najednou Tom vymrštil ruku na znamení, které Rail moc dobře znal, sám ho mockrát použil. Okamžitě se všichni tři skrčili a snažili se sotva dýchat.

     Proboha co to je? Pomyslel si v duchu Rail. To jsou divná zvířata, nebo snad…

    Byli od nich příliš daleko, těžko je bylo rozpoznat. Že by to snad byli ti obávaní tvorové, o kterých Naira... Bože, Naira! Je tam někde dole a on jí nemůže pomoct. To je strašný pocit. Nechce to zažívat znovu. Opravdu ne...

 

    ,,Raile!" uslyšel Tomův hlas, ,,Raile prober se, no tak! Co je s tebou?

    ,,Co?" Rail byl tak zabrán do svých myšlenek, že skoro nevnímal.

    ,,Už jsou pryč!"

    ,,Vážně?"

    ,,Jsou pryč. Co je s tebou? Aha, promiň. Promiň mi to. Už mi to došlo," podívali se mlčky na sebe…

    ,,Jdeme dál!" zavelel Tom, aby ukončil tuto situaci, ,,Zei, jo tady jsi, jdeme, ještě není vše ztraceno. Najdeme ji!" troufal si prohlásit, ale sám nevěděl, jestli tomu věří.

 

                                          -----------------------------------------------------

 

    Naira, po té co si ošetřila rány, se snažila rozkoukat, kde že to vlastně je? A ještě by se měla poohlídnout po zásobách jídla. To nejdůležitější měla. Lékárničku, balíček pro přežití – tak na dva, možná tři dny, včetně vody a zápalek a dalších drobností… Ale elektronika, její záznamy… vše pryč. Možná někde na skále? Pomalu se podívala vzhůru.

    Očima sledovala paprsky slunce od místa na zemi v písku, před ní kde zrovna stála; nebo se snažila stát, vzhledem k jejím právě ošetřeným zraněním; tam kde už nemohli dál, vzhůru, přes balvany a listím bohaté stromy, jako by v mírném oparu zužujíc se až někam, kam nešlo dohlédnout. Až se jí z toho zatočila hlava. To není možné. Tomu nemůže uvěřit. Ta příšerná výška. Jak to mohla přežít? Sotva na to pomyslela a pohlédla na své tělo, stačilo jen na ruce, samý šrám a co teprve nohy, ještě se jí ani nezahojila nedávná rána… A co teprve…

      Škubla sebou! Co to je?!  Vyděsili divné zvuky… Co to může být?  Skrčila se do nejbližšího křoviska. Snažila se být co nejtišeji. Šelma. Pak další. A pak celá rodinka. Vzpomněla si. Jo, viděla je tenkrát, jak se šli napít k řece. Jestli je to ovšem stejná skupinka. To teď není důležité. Jsou ale šelmy. Rail měl tehdy strach, jestli je nespatřili. Co teď? Musí jen doufat, že ji neucítí. Ještě couvla, co to šlo, aniž by na sebe upozornila. Zapomněla ale v tu chvíli na svá zranění a měla co dělat, aby se neprozradila. Se zaťatými zuby, přikrčená za mohutnějším stromem, čekala, jak se situace vyvine. Jen slzy jí bolestí stékaly neslyšně po tváři. Musíš to vydržet! Jde ti o život! Přikazovala jsi. Soustřeď se na něco jiného! Přemýšlej, co máš před sebou? Učinila automatický pohyb pro kameru, ale ani ho nedokončila. Kamera není, ani vysílačka. Počkat, vysílačka? Ta běžná taky nic… Ale ta nouzová...jo, kde to mám...tady ! No nevypadá, že bude fungovat. ,, Zkus to!" Zase mluvíš nahlas? To není zrovna dobrá situace. Opravdu není!!

    Takže to chce klid. Zkusí Railův kód. Jo tak nějak, musí to být ono… Naťukala, zadala opakování krátké zprávy, protože si vzpomněla, že tento přístroj prý funguje nejlíp na co nejkratší zprávy. Už neví v jakém ročníku, či na jaké přednášce to slyšela. Takže: Žiju, čekám na tebe!

    Tak, víc pro tuto chvíli udělat nemůžeš. Přesvědčovala sama sebe. Soustřeď se na to se děje kolem.

 

    Skupinka šelem se chovala docela přirozeně. Vůdčí samec obhlížel okolí a pak za ním samice, neméně ostražitá a mláďata, kolik jich bylo? Těžko spočítat. Asi pět. Ale zbývá otázka, co je to za druh? Připomínají tygry, ale jejich zbarvení je spíš leopardí. Nebo snad kombinace? To by nebylo až tak důležité… Prostě tmavší skvrny přecházely někde v pruhy, postava těla klasická kočkovitá šelma, mohutností blíž tygrům, když zvážíme neúplné záznamy z minulosti…

 

    ,,Ježíši, co se děje?!" Naira se úlekem vymrštila od stromu do mechu a kořenů a přála se být v duchu neviditelná! Na kapsli s ochranným štítem může zapomenout. Aspoň žádnou zatím nenašla. Proboha co tak hrozného vyděsilo i ty šelmy? Možná mají nepřátele, ale…

    Opatrně, neslyšně se snažila pohnout, aby viděla aspoň něco. Čeho se můžou bát i šelmy, jako tyhle… Vytřeštila oči! Co to je! Snad ne.?  Jsou příliš daleko. Nevidí pořádně. Nemá skoro žádnou techniku. A jde jí o život. Výborná situace…!!!

    Po chvíli se uklidnila. Snažila se něco rozpoznat, ale byli opravdu daleko. Pro ni možná dobře, že byli tak daleko. Nemusela by to přežít.

 

    Pořád se cítila ohroženě. Neměla z nich, z těch divných tvorů vůbec dobrý pocit. Měla je snad původně vystopovat, s pomocí Raila a snad studovat… Zatím je, ale sotva zahlédla a měla pocit, že bližší setkání by nepřežila. Ostatně, nikdo z pověřených se zatím nevrátil. Prý byli neschopní a měli málo informací a chabé vybavení… a vůbec… přesvědčovali ji všelijak. Měla pocit, že neměli zatím nikoho lepšího a s utečencem, který to venku zná… Blbost! Nevěděli jak ji donutit. Kdyby ji to tak nelákalo, tak by do toho nešla. Nejspíš to tak bylo i u ostatních. A vlastně… Možná všichni co šli ven neumřeli. Proč by vlastně museli… Ale teď by se měla soustředit na momentální situaci. Hlavně měla strach, když viděla, jak utíkali ty velké kočky. To ji vyděsilo snad nejvíc.

 

    Nemůže tady zůstat. Musí něco vymyslet. Podívala se na mini vysílač v hodinkách, nic, bez odpovědi. Musí se někam schovat, nebo najít nějaké věci, další z batohů… Najednou jí blesklo!, vždyť jsem ozbrojená… Ani si to neuvědomila. Teď však byla vděčná, že ji k tomu donutil. Jak se tak rozhlížela po okolí, zrak jí spočinul na nedaleké jeskyni. Jo, to zvládne. Podívá se tam. Ještě batoh…

    Jo, je uvnitř. Dobelhala se do jeskyně s posledních sil. Snažila se tiše zaposlouchat, jestli ji nečeká nějaké další překvapení. Zdá se, že je tu mrtvo. Usedla a chystala se vybalit malý spacák, který byl naštěstí v základní výbavě batohu, který našla.

    Najednou uslyšela jakoby zakňourání. Otočila se za zvukem, trnouc, co z něho vzejde…

Zhluboka si oddychla. Kotě!  Trochu přerostlé, ale je to jen kotě. Počkat, neraduj se. Kde je mládě, tam se brzy vrátí matka. Sakra to si nevybrala zrovna dobře! Co teď. Sotva může dál… Zoufalá Naira sedíc v jeskyni, zády opřená o její stěnu, si ani neuvědomila, že se k ní, kotě' přiblížilo a trhla sebou až se o ni začalo otírat.  Ucítila jeho mokrý čumák a šimrající vousy. Začalo ji olizovat menší rány, jež nestihla ovázat. Zprvu ani nehlesla. Po chvíli ji došlo, že nebezpečí snad nehrozí. Aspoň zatím… Byla příliš vyčerpaná, než aby něco vymýšlela dál. Pojedla něco málo ze zásob, rozdělila se s kotětem. K jejímu úžasu žralo doslova z ruky. Zachumlala se do spacáku a díky lékům za chvíli usnula.  Ani si nevšimla, že se kotě přitulilo k ní. No trošku přerostlé kotě. Vlastně šelma…

 

                                            ---------------------------------------------------

 

    ,,Začíná se stmívat. Raile, posloucháš mně!"  Tom se snažil upoutat Railovu pozornost, ,,Měli bychom se vrátit do tábora. Jinak skončíme špatně všichni! No tak! Nesledujeme tě už hodnou dobu jen tak, pro nic za nic. Taky chceme přežít. Slibuji, že vyrazíme  hned ráno za svítání a vezmeme, co potřebujeme. jestli je jen z poloviny tak chytrá jak říkáš, jednu noc si poradí a spousta vaší výbavy skončila taky dole. Jestli žije, tak si poradí…“

    ,,Dobře. Jdeme do tábora," rezignoval Rail.

 

    ,,Co to bylo?" jal se vyzvídat Rail.

    ,,Radši se neptej," rozmrzele opáčil Tom.

    ,,Zei, povíš mi něco ty?" Rail byl neoblomný.

    ,,Mně se neptej," odvrátil hlavu Zei a zrychlil krok.

    ,,No tak. Musím aspoň trochu vědět, o co tu jde! Tome! Můžeš být tak laskav a řekneš mi aspoň něco! Cokoli! Nechci umřít, aniž bych věděl proč, nebo co mně vlastně zabije!!“ Rail začínal zuřit.

    ,,Dobře, dobře, ale my toho stejně moc nevíme. Jen, že je jich víc a víc a že se ztrácejí lidi od nás a utíkají před nimi i zvířata, teda některá, no a že se jich bojíme, aniž víme proč… Ale, zatím je nikdo blíž nespatřil. Nevím co bych víc řekl…“ Tom povzdychl, ,,Fakt nevím. Stačí?

 

     Uklidníš se? Zatím?! Opravdu víc informací nemám. Já ne!" A už mlčky si razil cestu, občas se jen rozhlédnul, jestli jdou správným směrem. 

    Konečně spatřili tábor. Byla už skoro tma. Dorazili tak akorát. Tom si v duchu oddychnul.

Nemyslel, že se to tak zkomplikuje. Počítal s různými možnostmi, ale ne že ztratí Nairu dřív než ji pozná a vůbec než když ji dovede aspoň do jejich provizorního tábora, pak do jejich obydlí letního, natož zimního, stálého… Tolik pro ně udělala. Ani o tom možná neví. Určitě neví o všem. Bůh ví co jí vlastně Rail řekl. Jak ho zná, tak minimum. Možná to nejdůležitější a možná ani to ne…

---