Bitva o Terenon city 2

            Den začal 05:35 a to dělostřeleckou palbou. Z mělkého spánku mě probudil hromový hluk. Země se třásla a já jednou spadnul, než se mi podařilo vstát. Zbytek mojí smečky byl se mnou v jednom z mála kompletních domů a byli jsme tak aspoň trochu krytí.

            „Kdo je na hlídce?!“ musel jsem křičet, protože přes výbuchy granátů nebylo slyšet.

            Odpověděl mi beta Trevor: „Greg, je padesát metrů odsud na jih!“

            „Gregu, tady je alfa 5, jak to tam vypadá?“

            Trvalo několik dlouhých minut, než jsem se dočkal odpovědi jiné, než hvízdání následované výbuchem.Psi kolem se zvedali, brali si výzbroj a připravovali se na akci. Pořád jsem byl trochu roztřesený, protože jsem měl sen. Mířil jsem na hlavu tomu ubožákovi a právě, když dopadl první granát, vyšla ta osudová rána a mě ohodil jeho mozek.

            „Alfo 5, tady Greg.“ ve vysílačce se ozývaly výbuchy a nebylo mu rozumět všechno. „Pod svahem se formujou obrněná vozidla a nějaká pěchota. Odhaduj...“ zpráva byla utnuta uprostřed slova.

            „Gregu? Gregu! Do hajzlu! Alfo 1, co máme dělat?“

            Všechny smečky bombardovaly síť voláním o rozkazy, ale Alfa 1 se neozýval. Přebral jsem iniciativu: „Orle, tady alfa 5, máte signál alfy 1?“

            Velení odpovědělo po krátké pauze: „Proč nejste na šifrovaném kanále?“

            Ruply mi nervy. Jsme tu pod těžkou palbou, dost možná bez velení a ty střeva nahoře zajímá jestli to uslyší nepřítel. „Protože nemám čas to šifrovat. Nepřítel nás bombarduje těžkým dělostřelectvem a alfa 1 neodpovídá. Máte jeho signál? Je naživu?“

            Hlas shůry, respektive z vlajkové lodi Jupiter, zněl naštvaně: „Alfo 5 okamžitě přepněte na šifrovaný kanál nebo zmáčknu vaše červené tlačítko!“

            Největší hrozba, se kterou se každý pes, který žije dost dlouho, potká. Stačí otočit jediným spínačem a mikronálož v mém mozku mě rychle a spolehlivě zlikviduje. Přepnul jsem na šifrovaný kanál. Trvalo několik minut než počítač nahrál program, který na sto procent zajistí, že nepřítel zachytí jenom nesrozumitelné bláboly. Mezitím jsem musel poslouchat dopadající granáty a volání psů o pomoc. Konečně bylo hotovo.

            „Jupitere, tady je alfa 5. Máte signál alfy 1?“

            „Je mrtvý, úkryt jeho smečky nejspíš zasáhl granát. Tímto dostáváte velení.“ klidně a s náznakem uspokojení z projevu své dominance mě povýšil na velitele všech psů v poli. Chtěl jsem mu vynadat za zbytečné zdržování, které mohlo stát život několik psů. Plivnout do obličeje tomu nabubřelému idiotovi u počítače kdesi vysoko v Jupiteru. Ale nic bych nedokázal, jenom bych se nechal zbytečně odstřelit. Musel jsem se soustředit na současnou situaci.

            „Tady alfa 5 všem smečkám. Přebírám velení z autorizace Orla. Všechny hlídky, hlaste situaci.“

            Zprávy byly přerušovány výbuchy, ale nakonec jsem měl přehled. Na jižní, východní a západní straně se formovaly tanky a lehké obrněné bojové transportéry. V útoku je měla podpořit pěchota, jenom co skončí bombardování. Severní strana byla čistá, nejspíš díky tomu, že byla v dostřelu protitankových zbraní 28. zakopané v Terenon city.

            Rozdělil jsem smečky do tří skupin, každou proti jedné skupině nepřátel. Začali jsme se pomalu přesouvat, přebíhali jsme mezi troskami a explozemi granátů. Musely bouchnout dost blízko, aby střepiny prošly naším pancířem. Mezitím jsem kontaktoval velení na šifrovaném kanálu: „Orle, máme tady tankové jednotky. Potřebujeme stíhačky s protitankovými střelami.“

            Najednou bylo ticho. Po hodině střelby jsme málem zapomněli, jaké je. Možná by mě mělo uklidnit, ale rozbušilo se mi srdce a zalapal jsem po dechu.

            „Orle, pospěšte si! Potřebujeme leteckou podporu a rychle!“

            Nevnímal jsem odpověď, protože hlídky na všech třech stanovištích hlásily: Nepřítel se dává do pohybu.

            Dorazili jsme na pozici. Pod kopcem, plným kráterů a pokrytým převrácenou zeminou, proti nám jelo 20 tanků a nějakých 30 transportérů. Žaludek se mi sevřel strachy, ale soustředil jsem se na svůj úkol.

            „Tak chlapi, přišel čas na protipancéřové rakety!“ oznámil jsem v předstírané bezstarostnosti.

            Sáhnul jsem do svých zásob a vzal jednu ze tří 40mm raket. Taktický odpalovač, který měl každý pes pod puškou, mohl střílet klasické tříštivé, výbušné nebo kouřové granáty. Kromě toho z něj šly odpalovat protitankové rakety s kumulativní náloží schopnou prorazit jakýkoliv známý pancíř, při dobrém zásahu samozřejmě.

            Zadal jsem souřadnice pro orbitální palbu. Bohužel nebyla dost přesná na to, aby mohla ublížit tankům. Ale na pěchotu stačí, takže je aspoň zpomalí. Prakticky ve stejnou chvíli, kdy začaly dopadat bomby, zahájily tanky palbu z děl.

            Pět psů asi dvacet metrů napravo od mojí pozice mělo smůlu a roztrhal je přímý zásah. Kulomety a lehká děla ostřelovaly horizont kopce a nutily nás držet se v krytu.

            Cítil jsem ten strach a bezmoc, která teď byla v každém psovi. Dokud se tanky nedostanou na 200 metrů nemůžeme udělat vůbec nic.

            „Držte se chlapi!“ křičel jsem na svoje svěřence, „Nestřílejte a zůstaňte v krytu!“

            „Alfo 5 nemáme šanci! Je jich moc, ty tanky nezvládneme!“ to byl alfa 8, z levého křídla.

            Odpověděl jsem mu na privátním kanálu: „Dej se okamžitě dohromady! Dělej co musíš a modli se, aby tady byla letecká podpora co nejdřív!“

            „Převalí se přes nás jako tsunami!“

            Zpanikařil, tlak už byl prostě moc silný. Nemohl jsem si dovolit ohrozit kvůli němu celou jednu smečku. „Beto 81, odteď si alfa a vedeš smečku!“

            Náhlá exploze mě odhodila metr zpátky. Ležel jsem na zádech a těžce oddechoval. Sledoval jsem jakoby zpomaleně psy kolem. Stříleli přes zbytky zídky a z ruin domů. Postupně se mi navracel sluch, nejdřív hvízdání kulek. Pak výbuch, jak tank přestřelil naši pozici a projektil explodoval asi 20 metrů za námi.

Nakonec přišel hlas George: „Alfo! Alfo! Co máme dělat? Máme těžké ztráty a Trevor je mrtvý“

Napůl jsem vykašlal: „Střílejte v salvách, tři rakety najednou na jeden cíl.“

Beta kývnul a vydal rozkazy. Vyhrabal jsem se na nohy a dopotácel jsem se k naší linii. Nebyl jsem vážně zraněný, jenom pár oděrek a možná menší otřes mozku, ale stačí si stříknout do krve stimulanty a za pár minut o tom nebudu vědět.

Z naší linie vylétly tři rakety. Jedna trefila pravý pás a tank se zaseknul na místě a otočil se k nám levým bokem. Druhá úplně minula a explodovala daleko za cílem. Poslední raketa trefila zadek tanku a prorazila zásoby paliva. Vozidlo hořelo a posádka se zoufale snažila dostat ven. Jenom jednomu se to podařilo, nejspíš s těžkými popáleninami, než tank vybouchnul a jeho věž vylétla jako neřízená střela směrem k nebi.

Stříleli jsme, vyřazovali jeden tank za druhým. Munice se rychle tenčila a nepřátelská palba nás kosila jako trávu. Nemohl jsem dělat nic, jenom je držet na pozicích a modlit se. Ztráty byly těžké, myslel jsem, že nadešla má poslední hodinka. A v tu chvíli se jako kavalerie ozvaly sonické třesky, když stíhačky vstupovaly do atmosféry přímo nad námi.

„Alfo 5, tady je Strider. Během minuty jsme u vás. Čekáme na cíle.“

Sítí se ozýval radostný křik všech psů, zatímco já jsem jim předával zprávu: „Ani nevíte, jak rád vás slyším. Útočte na všechny obrněné jednotky v okolí kóty. Zaměřujte nejdřív na tanky.“

„Rozumím Alfo 5. Strider všem pilotům, zrušte formaci a palte podle libosti. Tanky jsou primární cíl.“

Ohnivé prsty začaly dopadat z nebe do tankových jednotek a zanechávaly za sebou jenom vraky. Pro hlavice HEAT nepředstavoval pancíř větší překážku než tričko pro nůž. Bylo to zrůdně krásné, když umírali nepřátelé, i když to byla pořád ta samá smrt.

Brzy byl svah kopce pokryt vraky. Několik vozidel přežilo. Ty mobilní se pokoušely postupovat, ale zastavovali jsme je posledními raketami z taktických odpalovačů. Přežilo jenom asi 8 tanků, jejichž posádka měla dost rozumu k tomu, aby vozidlo se otočila a prchala plnou rychlostí.

„Tady Strider, dochází nám munice a palivo, žádáme o povolení návratu na základnu.“

„Alfa 5 Striderovi. Už vás nepotřebujeme, díky za pomoc.“

Stíhačky přestaly kroužit kolem a nabraly směr vzhůru. My měli pořád práci, pěchota, která podporovala tanky, se kryla za vraky, a odmítala ustoupit. Orbitální bombardování jim znemožňovalo dostat se vpřed, ale přesto se drželi na pozicích. V přestřelce prohrávali. Psi vynikali přesnější střelbou, lepší výzbrojí a na takovou dálku bylo obtížné prorazit brnění z uhlíkového kompozitu s keramickým plátováním.

Uvědomil jsem si, jakou propagandou a vymýváním mozků museli projít. Během pěti let do nich určitě cpali kecy o tom, jak úžasné je zemřít pro Alianci. Hovada v bílých pláštích a důstojníci pro ně museli být jako rodiče a děti instinktivně rodičům důvěřují. Tyhle klony byly jako Hitlerjugend, možná horší.

Když jsme už nebyli v přímém ohrožení, všiml jsem si, co se dělo asi na polovině svahu. Pěchota se tam zakopávala do provizorních pozic, leželi na břiše a pracovali tak rychle, jak jenom mohli. Bylo možné, že celý ten útok byl vlastně klamný?

Nařídil jsem přesnou palbu. Nepřítel nám ale neposkytnul ten luxus a jejich dělostřelectvo skrylo pěchotu za kouřovou clonou. Přepnul jsem na infravizi, ale s napůl vykopanými úkryty a na takovou dálku už byly jejich siluety příliš nevýrazné. Mohli jsme jenom naslepo plýtvat municí a sledovat, jak si nepřítel buduje kryty a kulometná postavení. Nějak takhle se musí cítit odsouzený, když mu kat dává smyčku na krk.

            „Máme tady hlášení těžkých ztrát. Cyberdogs dostali pořádně zabrat.“ Schmitzer si prohlížel zprávy z bojů. Byl klidný, 28. byla perfektně zakopaná ve městě a posílila ji 72. Jakmile klony zaútočí, promění 4 kilometry mezi nimi a Psím kopcem, jak se mu začalo říkat ve štábu, v pole smrti.

            „Měli bychom začít zvažovat evakuaci.“ admirál Utche obcházel mapu a sledoval Psí kopec ze všech stran.

            „Nedoporučuji.“ plukovní plán okamžitě zamítnul. „Čím déle kopec udržíme, tím lépe.“

            „Když je nedostaneme ven teď tak už se nám to nejspíš nepodaří.nikdy. Nepřítel se zakopal na svahu a brzo nebudou naši muži schopní udržet přistávací zónu.“

            Plukovník Bridges se usmál. „Počítám se 100% ztrátami. Jsou to kriminálníci pane. Nemá smysl pro ně riskovat piloty a pokud smrt těch psů může posloužit vyššímu účelu, tak ať se tak stane.“

            Utche byl sice jeho nadřízený, ale neodvážil se nařídit evakuaci. Kdyby operace náhodou nevyšla, svedli by to na něj. A byla příliš důležitá, než aby zbytečně riskoval. Podíval se na mapu a pomyslel na ty muže tam na kopci. Nebylo pochyb, že si zemřít zasloužili. Ale pořád to byli vojáci a obětovali pro Federaci víc, než kdokoliv jiný. Měli právo na to, aby je z toho pekla vytáhli.

           „Dneska v noci jim dovezeme zásoby a munici.“ Řekl nakonec. To bylo všechno, co pro ně mohl udělat.

            Nocí se ozvala střelba. Nejdřív jsem jí nevěnoval pozornost, protože jsem poslal tři smečky pokusit se vyčistit alianční zákopy. Nedával jsem jim mnoho šancí, ale zkusit jsme to museli. Pasivní čekání se rovnalo smrti.

            Pak jsem si uvědomil, že střelba je jednak příliš blízko a taky se ozývá ze špatné strany, ze severu. Nařídil jsem všem smečkám, aby se hlásily. Některé hlídkovaly podél perimetru, další pokládaly všechny naše nálože a miny do vesnice, aby zpomalily nepřátelský postup, jakmile prorazí naši obranu. Zbytek byl připravený přijmout zásoby, které nám Orel během noci slíbil.

            Smečka 8 se neohlásila, hlídali severní perimetr. Poslal jsem to dvě nejbližší smečky prošetřit. Najednou se vesnicí ozval další výstřel. Tentokrát to nebyla útočná puška, ale něco většího. Prakticky okamžitě se ve vysílačce ozvalo:

            „Tady beta 101, střílí po nás sniper. Alfa to koupil, je po něm.“

            „Opětujte palbu. Všem smečkám, bojový poplach. Máme tady snipera!“

            Běželi jsme k místu, kde smečka 10 zuřivě kropila palbou úkryt střelce, když se ozvalo: „Smečka 12 je bez alfy! Sniper nám sundal velitele!“

            Zastavil jsem a podle mapky jsem se snažil koordinovat smečky tak, aby komando obklíčily. Nepřítel se ale pohyboval rychle. Sundal Alfu ze smečky 2 a proklouznul stahující se smyčkou. Psi ze dvojky je aspoň zahlédli, takže jsme věděli, že je jich 6 s jedním sniperem.

            Nechápal jsem, jak můžou pokaždé vyhmátnout alfu. Neměli jsme označení hodnosti, vyzbrojení jsme byli stejně jako zbytek smečky a rozkazy jsme dávali rádiem. Neexistoval způsob, jak by sniper mohl sundat pokaždé na první zásah alfu.

            Doběhli jsme na konec krátké uličky a málem se srazili se smečkou 3. Nepřítel zase vyklouznul. Rozčíleně jsem kopnul do kamene a alfa 3 zaklel. Náhle mu hlava explodovala v krvavé lázni a dekapitované tělo až směšně pomalu padalo k zemi, jakoby se odmítalo vzdát života.

            Padli jsme k zemi a zahájili palbu. Protože jsme nevěděli, kde jsou, bylo to spíš náhodné kropení. Sniper tam někde byl a já věděl, že jsem další na řadě. Jeho zbraň byla evidentně 12,7mm puška, která se používala na likvidaci kulometných hnízd a lehce obrněných vozidel.. Žádná z těch zdí taky kolem projektil nezastaví.

            „Tady je pes Boris. Všechny alfy okamžitě vypněte zaměřovací počítače. Hned!“

            Znělo to naléhavě. I když neudal důvod, vypnul jsem ho. Pro jistotu jsem se posunul doprava a pak se ozvala rána jako z děla. Kulka proletěla stěnou, za kterou jsem se před několika vteřinami kryl a zaryla se do země a vyhodila kolem sebe hlínu.

            Minul, nevím proč ale nedokázal se zaměřit. Komando začalo od nás ustupovat, ale smečkám 7 a 25 se jim podařilo nadběhnout. Sniper sundal dva obyčejné psy, ale už nedokázal identifikovat alfu. Nevím jak, ale Boris nás nejspíš zachránil.

            Komando bylo konečně obklíčeno ze všech stran. Byli připravení bojovat do posledního muže a nejspíš by nás pár zabili, ale já jim to potěšení nehodlal poskytnout. Zakřičel jsem:

            „Rozstřílejte to granáty! Zabte ty zkurvysyny!“

            Exploze za explozí otřásala zemí, když každý pes z taktického odpalovače střílel na budovu HE granáty. Stavba se pomalu bortila. Brzy se proměnila v hromadu kamení a hrob zákeřného komanda.

            „Zastavte palbu!“ a poslal jsem dvě smečky prověřit, že komando to má za sebou. „Borisi, hni sebou k přistávací zóně, musíme si promluvit.“

            Seděli jsme na rohu budovy a sledovali, jak přistávají čluny a psi vykládají bedny. Je v nich munice, granáty, rakety, miny i nálože. Dřív nám dojdou vojáci než munice, aspoň jedna pozitivní věc. Náš útok na zákopy byl totiž odražen.

            „Tak povídej, Borisi?“

            „No, zaměřovací počítač alfy komunikuje s celou smečkou, předává jim informace o primárním cíli, zaměření podpůrné palby a cílech umlčovací palby. Tahle komunikace probíhá na v krátkovlném EM spektru a s vhodným detektorem se dá odhalit.“

            „Jak tohle sakra víš?“

            „Četl jsem výzkum, který tuhle eventualitu prozkoumával.“

            „V životě jsem o ničem takovém neslyšel a to jsem u divize dva roky.“ Zavrtěl jsem hlavou.

            „To jste ani nemohl. Bylo to přísně tajné.“ Podíval se na můj tázavý obličej a pokračoval: „Na začátku, kdy Cyberdogs byli jenom projekt, požádal plukovník Bridges, který vedl výzkumnou skupinu, vojáky ve speciálních jednotkách a agenty zpravodajské služby o dobrovolníky.“

            „To nemyslíš vážně. Ty jsi dobrovolník?!“ Kývnul. Rozesmál jsem, tohle byl naprostý unikát. Dobrovolník v sebevražedné jednotce.

            „Když přišli na to, jak šílené vedlejší efekty ty implantáty mají, vypadalo to, že celý projekt zruší. Pak plukovníka napadlo zařazovat do jednotky odsouzence na smrt a dál už to znáte.“

            Vedlejší efekty, tikající časovaná bomba v nás všech. Implantáty do lidského těla nepatřily a ničily imunitní systém. Museli jsme neustále brát antibiotika a antivirové léky, jinak by nás do měsíce skolily infekce. Počítač v mozku se občas porouchal a začal vysílat zmatené signály. Projevilo se to jako těžký případ epilepsie. Pokazit se toho mohlo hodně. Pes měl šanci žít průměrně 6 let.

            „A to vás prostě hodili do jednoho pytle s kriminálníky, jako jsme my?“

            „Myslím, že se báli. Neposkytli nám totiž úplné informace. Později jsem se od bývalého kolegy ze zpravodajské služby dozvěděl, že plukovník měl v rukou výsledky výzkumů a prognózy, které před podobnými vedlejšími účinky varovaly, ale zatajil je. Zařadil nás do sebevražedných jednotek, aby nás umlčel.“

            Byl to pro mě šok. Já si svůj trest zasloužil a stejně tak jeden každý obyčejný pes tady. Když jednoho z nás zasáhla kulka nebo roztrhal granát, bylo to jako když kat spustí elektrické křeslo. Ale Boris chtěl jenom sloužit své vlasti a jeho osud byl přitom stejný jako náš. Vesmír byl nespravedlivá kurva.

            „Nikdy se odsud nedostaneme.“ Řekl po chvilce ticha Boris. „Blíží se konec války a plukovník to ví. Bojí se vyšetřování a já jsem svědek. Nechá tady zařvat celou divizi, jenom aby se zbavil důkazů. Zemřete kvůli mě.“

             Mlčel jsem, nedokázal jsem na to nic říct. Společně jsme seděli a sledovali, jak ostatní připravují miny na zítra.

            „Pravé křídlo se hroutí! Co máme dělat?!“ alfa 18 křičel, protože se snažil přehlušit kulomety, bombardování, palbu z ručních zbraní a řev obrovské masy klonů. Kulometčíci byli ve výkopech a mnoha tisícihlavá horda postupovala a kryla se za vraky obrněných vozidel ze včerejšího útoku.

            „Nemám žádné zálohy, budete se muset udržet! Máte prioritu na orbitální podporu, víc toho pro vás nemůžu...“ nedokončil jsem větu, protože pět klonů vyběhlo přímo proti mému krytu a já se musel rychle zlikvidovat.

            Zapadnul jsem a přebil. Neměli jsme šanci, kulomety nás nutily držet se při zemi a pěchota se dostávala tak blízko, že nás mohli vzít ztečí.

            „Došly mi granáty! Potřebuju tady pomoct!“ zakřičel George. Vyrazil jsem přikrčený a odběhnul asi padesát metrů doprava. Už zdálky jsem viděl, jak je beta přibitý za zídkou soustředěnou palbou ze dvou kulometů a dva tucty klonů se k němu pomalu přibližují.

            Zakleknul jsem a hbitě, než si mě všimli kulometčíci, jsem tam vystřelil svůj poslední tříštivý granát. Pět mužů se změnilo v krvavou kaši a další čtyři sténali bolestí, zatímco se váleli po zemi. Rychle jsem přidal pár dávek z pušky a jenom jednomu klonu se podařilo uniknout, protože nabral kurs zpátky k nejbližšímu vraku.

            „Díky Paule.“ George na mě ukázal palec vzhůru. „Vypadá to zle.“

            „Ještě hůř, nemůžeme se už dlouho udržet.“ To už jsem přes zídku střílel tří ranné dávky po další skupině.

            „Co budeme dělat?“

            Než jsem stihl odpovědět, ozvalo se ze svahu mohutné: „NA ZTÉÉÉÉÉÉČ!“ a klony se na nás vrhly po celé délce linie v mohutném útoku. Na pár okamžiků mě paralyzoval strach, ale vzpamatoval jsem se.

            „Všem psům, použijte BS střely na můj rozkaz!“

            BS, neboli buckshot, byla ve velmi volném významu slova obyčejná brokovnice. Hromada olověných kuliček a za nimi prachová slož. Jediný rozdíl byl ten, že se nabíjela do 40mm taktického odpalovače, takže výsledný efekt připomínal spíše šrapnel z děla. BSka příšerně kopaly, moc na obyčejné vojáky, ale pes je udržel. Fasovali jsme jenom jednu na každou akci, protože víc ran by pravděpodobně roztrhalo taktický odpalovač.

            Dav mužů, deseti kopií pořád dokola a dokola, se hnal k nám a už jsem viděl i barvu jejich očí. Křičeli a předháněli se v tom, kdo se k nám dostane dřív. Zakopávali o mrtvoly svých bratří, ale bylo jim to úplně jedno. Začaly mě bombardovat nervózní zprávy ostatních psů, ale já čekal na ideální chvíli.

            „Pal!“ řekl jsem s ledovým klidem. Prakticky okamžitě se podél linie celého kopce ozvala hlasitá salva a olověné kuličky vyrazily vstříc postupující mase. Bylo nemožné minout.

Olovo si proráželo cestu masem kdekoli mu překáželo v letu a zanechávalo za sebou krvavou cestu. Útok klonů se proměnil v masakr. Krev, vnitřnosti a kousky těl se mísily s ubožáky, kteří byli jenom ranění a teď se snažili odplazit skrz zbytky svých kamarádů zpátky nebo jenom leželi a bezmocně sténali. Likvidovali jsme je přesnou palbou, takže z útoku brzo nezbylo vůbec nic, jen gigantická krvavá šmouha.

            Šok nám poskytl chvíli klidu. Viděl jsem, jak se formuje další vlna útoku. Bylo jedno, kolik klonů jsem zabili, stejně budou pořád chodit další. Situace byla beznadějná. Vyrazili a probojovávali se skrz naši obranu, stále blíž a blíž ke kopci.

            „Všem smečkám, ústup do vesnice! Opakuju, okamžitě ustupte!“ zakřičel jsem a hnal svoje psy před sebou. Čekal jsem příliš dlouho, nepřítel proniknul na pravé křídlo a začal boj muže proti muži. Každý pes vydal za dvacet klonů, ale nepřítel měl přesilu aspoň třicet ku jedné. Jednoho po druhém stáhly klony rytíře v černém polymeru k zemi a probodaly je bodáky.

            Aktivovali jsme miny a nálože a začal ústupový boj mezi troskami. Každou pozici jsme drželi tak dlouho, jak to jenom šlo a pak jsme utekli o kus zpět. Konečně padla tma a útok se zastavil. Ztratili jsme přistávací zónu, kopec byl víceméně pod nepřátelskou kontrolou a naše ztráty činily téměř sto procent. Ukrývali jsme se mezi troskami, bez kontaktu s ostatními skupinami, a modlili se, aby nás nevyhmátly alianční hlídky. Prohráli jsme.