Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Tak to vypadá, když zavřou zlo do klece a v lidské duši zbyde Zbytek. To je ona kostra obnažená?
Šedá. Jsem šedá klec. Klec. Spíš krychle. Krychle. Spíš v krychli. Spíš. Spíš asi. Jsem. Ano, jsem. Proč klec, když krychle? Zevnitř byly rýhy, ne...opaky rýh. Místo železných prutů klece, šedá, šedá, všude šedá, vystupovaly z povrchu vnitřního, šedě ocelového povrchu tyhle de-rýhy, ostré výstupky, klece prutů železných místo. Byl jsem, bylo jsem, byla jsem, byli jsem, byly jsem, bylo jsem plynem, vzduchem, existencí, něčím, čímkoli, prostě náplní interiéru té šedé krychlokrabice, jež byje jen zevnitř. Ty pruty jsou, ty ex-de-rýhy jsou ostré, řežou, tlačí do mé napnuté existence, řežou ji, krájejí, zbytek povrchu tlačí, drtí, presují mne jako celek všude tam, kde nejsem rozřezáványd. Šedá. Šedá bolest. Palčivá. Palčivá, hukotná. Bolest. Můj objem zůstává pořád stejný. Interiér se zmenšuje. Ale tak pomalu!! Nemám kudy křičet, jak vzlykat, jak prosit. Vřeskot. Šedá! Drcené nervy, které nejsou, nemám je. Jen bým, jsem. Moje V se snaží uniknout, tření o nelogičnost momentu produkuje teplo, horko. Šedá! Křičí? Vysokofrekvenční jekot. Chřivka křiku je přímá, vysoká jako minerální voda. Minerální. Minerální voda. Citrón. Citrónová minerální voda. S příchutí pomeranče. Neperlivá. Mám. Výbuch. Mám pocit, že stříkají i ušima. Stříkají i ušima.Ušima, ústou, očima i nosem. Zvracím krev s kousky ananasu. Krása. Ležím na prosluněném paloučku kdesi na Šuravě. Je tu tak krásně! Je! Prostě je! Krása....Sluníčko hřeje na beautiflné, překrásné, žluté, fialové, ba i růžové a bílé kvítky, kvítka! I mou kůži, můj přepovrch na hřeje sluníčko...Krása!! Zvracím krev s kousky ananasu. Soustředím se na zvracení, stahuji žaludkem a ani nevnímám, že jsem se pomočil, jen to teplo, které se rozšířilo po stehnech, příjemný tlak hovna na hýždích, jež se mi rozlezlo na hýždích, jako bych si lehnul na vlahou modelínu. Zalykám se, říhám, krkám, krokotám, stahy pokračují naprázdno, slabší a slabší. Cítím se příjemně. Všechno je venku. I vzpomínka na tlak, na bolest, na řežbu, na...na...na šedou. Mýtinka, malá loučka, tak šest na deset metrů, snad oválná, prosluněná, žádné kameny, ležel bych celou věčnost. Ananas vypadá čerstvě. Nařezaný. Dám si. Samozřejmě nikomu to neřeknu, naž se rozložím, roznožím, rozkoušuji, společnost by mi nikdy neodpustila pojídání vlastních pozvratek. No, je čerstvoulinký, čersvoulinatě nařezaný. Dám si. A pak zase všichni do klece.
Písmák