Recese

Víte, já na tohle moc nejsem. Neumím se tak nějak moc vyjadřovat. On byl David vždycky divnej, to je fakt, ale, jako, já fakt nevím, co přesně chcete slyšet? No, já se pokusím to nějak popsat.

Byl otloukánek už na základce, protože, víte, nosil brýle a  byl dost tlustej. Měl fakt docela slušnou nadváhu a to ostatní pobuřovalo. Však to znáte, tlustí vzbuzují v lidech nenávist, berou je jako méněcenné. Navíc, on měl ještě ten bonus teplokrevnosti. Prostě nenosil ponožky, jen boty. To si asi dovedete domyslet, co to bylo v šatně za pozdvižení, když si ty boty sundal před tělocvikem třeba. No, často to končilo tak, že je pak našel přivázané na plotě za hřištěm, to byla bojovka ostatních kluků. Vždycky se někdo našel, kdo je nenápadně propašoval přes celý areál až k bráně a tam je přivázal za tkaničky, dodnes to vidím. Přiznávám se, párkrát jsem se tomu smál, přesto myslím, že ve mně mohl vidět jediného kamaráda. Chodili jsme spolu ze školy a vykládali si, ne, vymýšleli si. Já to už tehdy věděl, že všechno, co mi povídá je lež, ale tak nějak jsem to chápal, potřeboval taky zaujmout a to jde s pomocí fantazie daleko lépe. Tak jsem ho v tom podporoval a stvořili jsme spolu nový svět, náš svět, kde jste mohli mít na zahradě třeba tank a jezdit si s ním po lese a střílet rusáky.

Bylo nám tak třináct, jestli si správně pamatuju, když jsem byl poprvé svědkem těch jeho stavů. Jeli jsme spolu na jarní tábor do Kružberku. Tam se jeden večer rozpovídal o své rodině, jak mu zastřelili tátu na křižovatce, když ho držel za ruku, prý byl policistou. Já věděl, že jsou to kecy a dnes taky vím, že svého otce nepoznal. Jeho táta opustil rodinu, ještě než se David narodil a založil si novou. Během toho vyprávění plakal a zároveň to prokládal hysterickým smíchem. Bylo to fakt děsivé, to se nedá zapomenout.

Pak opět ta škola. Myslím, že tohle prostě v člověku nechá stopy na celý život. Močili mu do bandasky s pitím. To byl rituál. Vždy po tělocviku, když jim nechtěl dát napít, mu do ní prostě nachcali. Nikdy nezapomenu, jak se snažil rychle se dostat z šaten do třídy jako první, aby zachránil svou bandasku. Mezi chleby, od mámy z domu, měl vždy nějaké ty mouchy, co kluci pochytali ve třídě.  Byl terčem mnoha recesí ze strany spolužáků a dodnes to všichni berou jako legraci. Dokonce ho jednou jen tak pro pobavení narvali do odpadkového koše. Bylo na to potřeba šest spolužáků, aby ho zvedli a pak mu hlavu narvali do koše pod umývadlem. Mnohokrát jsem stál na okraji s ním. Mnohokrát jsem byl ten, s prominutím, čurák, co se zastává toho smradlavého tlustoprda. Nevím, proč jsem to dělal, ani mi nikdy neřekl děkuji, nikdy ani slůvkem nenaznačil, že si je toho vědom. Copak jsem tehdy jen já věděl, že tohle už není žádná recese? Byla to šikana nejvyššího kalibru, ale celá třída se smála kouskům, které na něj vymýšleli kluci, co ho nenáviděli víc, než matiku. A nic neprasklo ani v ten osudný den, kdy prodal jednomu spolužákovi motýlka. Stříbrný nůž, co s ním můžete tak různě efektně pohazovat. Za pár hodin však spolužák prohlašoval, že chce peníze zpět, protože nůž je rozbitý. Pochopitelně rozbitý nebyl, ale to nikoho nezajímalo, šlo o to pobavit se na Davidův účet. Tehdy jsem se za něj opět  postavil a schytal jsem pár do nosu. Peníze však David nevrátil. Kéž by to raději udělal. Stáli jsme v řadě na oběd, když v tom přišlo pár spolužáků, chytili mě za ramena, abych se nemohl vysmýknout a jeden z nich přistoupil ze zadu k Davidovi a pak jsem uslyšel jeho sténání. Nechápu, jak mohli být všichni tak slepí. Nikdo nijak nereagoval, nikdo nic neudělal, prostě ho v tom nechali. Když mě pustili, všiml jsem si, jak se jednomu z kluků blýsknul v ruce ten motýlek, pak jsem pohlédl zpět na Davida, vidím to jako včera. Koukal zmateně kolem sebe, v ruce kapesník, který vylovil z kapsy a vzadu na zadku, měl tmavý zakrvácený flek. Bodli ho, jako by nic. Tenkrát se to vyřešilo jen dvojkami z chování. Chlapci tvrdili, že to byla jen legrace a museli se omluvit. David si to s sebou nesl, tam si myslím, že to jeho bláznovství začínalo bujit.

Naše cesty se na čas rozešly. Já nastoupil do školy v jiném městě a on šel na nějakou strojařinu, mám ten pocit. Moc jsme o tom nikdy nemluvili. Co vím, tak se dal do nějakého spolku milovníků zbraní a bojových umění. Se svou váhou toho moc neudýchal a tak raději skupoval všechny možné druhy nožů a pistolí a vždycky se mi chlubil, co sehnal za novinku. Nikdy jsem nepochopil, jak mohl zvládnout psychotesty, víte, on nejen, že byl podivín díky té šikaně, co prožil na škole, ale měl toho hodně už od přírody, jestli mi rozumíte. Zbrojní průkaz mu však dali. Zhodnotili, že není pro své okolí nebezpečný. Já tvrdím opak, ale to už je asi jedno.

K tomu postřelení nedošlo záměrně a to odpřísáhnu před bohem. Nejspíš věděl, co chce udělat už několik týdnů před tou akcí, nedomýšlel to však až do těchto mezí. Pozván sice byl, ale popravdě, nikdo neočekával, že by se skutečně dostavil. On mi ale řekl, že tam jde čistě z recese. To prostě nemohlo dopadnout jinak, než špatně. Já se do toho nemíchal, nebylo by to nic platné. Ozbrojený člověk si vesměs dělá co chce, spoléhá na to, že bouchačka vždycky vzbudí respekt.

Sešli jsme se všichni z bývalé třídy v hospůdce na náměstí v našem rodném městě. Ještě před tím jsem se ho ptal, jestli ji s sebou bude brát, tvrdil, že ne. Plkání o tom, kdo je na jaké škole a co chce v budoucnu dělat, přerušil Davidův příchod. Ve spolužactvu to vzbudilo veliké veselí, hlavně v jeho bývalých trýznitelích. Pár skleniček vzalo za své a začalo se vzpomínat. Všichni se znovu bavili na jeho účet, připadalo jim vtipné, co mu prováděli, ale já trnul v obavách a  teď víme, že právem. Na otázku, zda to dnes již bere jako klukovskou legraci odpověděl, že ano, jinak by je prý už  všechny dávno postřílel a pak by si prohnal kulku hlavou  na lavičce v parku, tohle je jeho způsob humoru. Ten nejčernější, jaký existuje. Kolem půlnoci mi oznámil, že si pro onoho propichovače zadku připravil neškodnou recesi. To už mi v žaludku hrála třetí věta té nejbouřlivější symfonie pod sluncem. Byl jsem ve střehu, připraven znemožnit mu zkazit si život. Nespouštěl jsem ho z očí a když se přiblížil k baru a vytasil vojenský nůž s pěkně ostrou čepelí, už jsem byl na nohou a spěchal za ním. Než jsem se tam dostal, ozval se výkřik a nůž byl v cíli. David se smál a hystericky křičel kolem, že je to jen recese, ať se všichni uklidní, vždyť už to prý zažili. Pak se to seběhlo velice rychle. Skočil jsem zezadu na Davida, abych mu zabránil v jakémkoli pokračování jeho povedené legrácky. Mezitím se přiřítili do té mely ostatní spolužáci a vznikl chumel rvoucích se těl. Výkřiky přihlížejících střídalo sténání spolužáka, který byl očividně v šoku s rukou na zadku. Snažil jsem se Davidovi vytrhnout nůž  z ruky, ale upadl jsem a než jsem se opět zorientoval, ozval se výstřel.

Ticho. Cítil jsem pach střelného prachu. Koukal jsem kolem sebe, oči vytřeštěné, totálně dezorientovaný. Pamatuju si, že jsem se pořád dokola ptal, jestli nikomu nic není, jestli není někdo postřelený, ale nikdo mi neodpovídal, všichni na mě jen poděšeně koukali. Pak jsem ucítil palčivou bolest v pravém rameni. Sáhl jsem si na ránu a cítil, jak ze mě vyprchává veškerá síla. Omdlel jsem se slovy: zavolejte sanitku. A to je tak všechno, co o tom vím, víc toho fakt povědět nemůžu. Probral jsem se další den v nemocnici.

Víte, on si opravdu byl jist tím, že je to legrační, když to tehdy ve škole přišlo legrační všem kolem něj. Nedivím se, protože jsem věděl, že to nemá v hlavě v pořádku, že nedokáže oddělit ten svět, který si, i s mou pomocí, tenkrát vytvořil. Já nevím, jestli tuhle epizodu pojmout jako hodně krutou recesi, ale věřte mi, že ať už David skončí jakkoli, on to tak chápal.