Smutná

      Jsem smutná
a chtěla bych se utěšit,
       vymýšlím si,
 jak každý mě má rád,
jsem s každým kamarád
      a můj život je,
        jak má být.

    Sedím a přemýšlím,
jestli jsem to nepřehnala.
    Nikdo mne nemá rád,
vlastně, už ani já sebe sama!
       Jak to jen udělat,
  aby to vypadalo akorát?
   Slevit ze svých zásad,
dělat jen to, co každý chce,
plakat, když to nikdo nevidí,
       zvesela se tvářit
       i když je mi zle?

Potom snad, zas ode mne,
začnou si peníze půjčovat,
  dělat, že mě mají rádi
a já budu dělat, jak se mám,
     že jsem oblíbená.

         Ale, co se stane,
až peníze budu požadovat zpět?
   To zase vrátí se ten svět
samoty a těžkých myšlenek?

Peníze už se ke mně nedostanou,
výmluvy jsou předem dány........
           "nejde to teď,
     možná až děti vyrostou,
          potom snad,".....
      ale to už tady nebudu
         a oni budou rádi,
  že nemusí se dluhy zabývat.

A já také, už nemusím se bát,
 že zase budu sama obědvat
       a představovat si,
 jak mě mají všichni rádi.

          Když usínám, 
   hřeje mě pomyšlení,
že pro své děti udělala jsem vše,
    co ode mne očekávaly.

Udělají ony něco pro mne?
          Toť otázka!?
    Jsem si jista, že ne!
I taková je láska k matce,
       a kdo zavinil to?

                 Já,
   když dala jsem jim vše,
"zřejmě to však bylo málo!"