1. Budu Ve Vás Žít Navěky

      Byl normální podzimní den. Venku lilo jako z konve, oblohu ozářila hromada zápasících blesků a zbylé listy, které ještě visely na stromech, odolávaly větru, který vanul téměř opuštěnou ulicí. Ulice Frankfurty Racia byla v normální sluneční dny plná dětského křiku a pomlouvajících sousedů. No tenhle den byl o hodně jiný od ostatních. Bylo pozdní odpoledne a hodiny v obýváku u Partelových   právě odbíjely pět hodin. V domě na přízemí nebylo nikoho. Pouze bílá kočka, která byla domácím miláčkem, seděla na topení a spokojeně předla. Byla ale jediná. Všichni ostatní byli o patro výš v pokoji právě umírající babičky, která za týden měla slavit sedmdesáté narozeniny.

      Nikdo z rodiny, ani z lékařů, netušil, co se tyhle vitální ženě přihodilo, když během jednoho týdne se změnila k nepoznání. Její věčný humor se změnil v bolestivé vzdychy a nesmyslná slova, která nedávala nikomu smysl. Orchestra Rosennová, jak se babička jmenovala za mlada, viděla něco, co nikdo, kdo stál u postele kolem ní.  Orchestra vykřikovala různá slova, která zněli jako zaklínadla a při tom pořád koukala na špinavý bílý vanoucí závěs, který byl v jejím pokoji už přes třicet let. Za ten čas ho okousalo několik molů a několik venkovních ptáků, kteří v něm zacítili vůni jídla, která v závěsu zatuchla z doby, kdy visel ještě v kuchyni. Orchestru k tomuhle závěsu vázalo hodně vzpomínek, proto se ho nechtěla zbavit. Říkala, že je to dárek od jejího dlouholetého přítele, kterého potkala v době války, když pracovala jako kuchařka. Vaření milovala až do doby, kdy nastoupila na vojenské základně, kde se její každodenní rutina zprotivila.  

      Její pohled byl tak důvěřivý. Mluvila k oknu, no ani malá holčička Bára, ani dospívající dívka Margarette a ani jejich rodiče Sára a Faustýn, vůbec nic neviděli. V dnešní odpoledne závěs vanul ještě víc, protože byla bouřka s nepříjemným větrem. I přes zavřené okno nikdo nedokázal tohle vanutí zastavit. Faustýn si myslel, že si jeho matka pod křečovitým pohybem závěsů představuje osobu, která vůbec neexistuje. Chtěl je alespoň sundat, ale Orchestra v tom momentě křičela ještě víc a tvrdila, ať ho nechá na pokoji. To byla jediná slova, která byla babičce rozumět. Malá Bára při pohledu na bláznivou, kdysi veselou babičku, hodně brečela, čím překřikovala babiččina zaklínadla. Její máma, Sára, se pokusila ji vzít z pokoje, ale Bára namítala. Chtěla poslední chvíle strávit s milovanou babičkou. No nejspíše to bylo tím, že pořád doufala, že se oklepe, a vstane plná energie a řekne jí, že má hezký, šibalský úsměv, jak to měla ve zvyku.  Sárin pokus selhal, protože se Bára vzpírala a téměř shodila vázu, která stála na starém dřevěném stolku vedle postele, kde ležela nemocná babička. Váza byla fialová, už od slunce vytahané barvy s černým nádechem.  Zdobili ji vyčnívající červené růže, které už věkem ztratily svůj tvar, a místo nich si tam nikdo nic nepředstavil. Tenhle obitý porcelán působil staře, jako celý pokoj. Margarette slavila před měsícem devatenáct let. Za celý svůj život neviděla babiččin pokoj v jiném stavu, než v tenhle smutný večer. V pokoji se jakoby zastavil čas. I nástěnné hodiny nad zaprášeným krbem už netikali. Místo toho z nich vycházel podivný zvuk, jako kdyby v něm žily duchové. Nikdo s rodiny ale takovým věcem nevěřil. Téma nadpřirozenosti byla rodině vzdálená. Obyvatelé domu číslo třináct na Ulici Frankfurta Racia věřili pouze na menší zázraky, které se občas přihodili lidem, které neznají a nejsou v jejich blízkosti. Když jim někdo řekl, že by mohli trošku fantazírovat, Faustýn odpověděl, že jsou pouze realisté.

      K takovému vnímání světa ho vychovala jeho matka, Orchestra. I když byla moc hodná, válka na ní zanechala následky. Lidé, kteří jí znali, tvrdili, že kdysi byla tak zlá, že jednou v záchvatu zlosti někoho téměř zabila. Na druhý den ale přišla jako vyměněná. Odešla z vojenské jídelny a odstěhovala se na klidné místo, kde jí nikdo neznal.  Nikdo ale nevěděl, co Orchestru ovlivnilo natolik, aby se během jednoho dne změnila.

      Atmosféra, která vládla u smrtelné postele, byla rychle zachvácená dusnem. Margarette se zvedla ze židle a šla pootevřít okno. Šla s ne moc rázným krokem a opatrně se k němu přiblížila. Bála se, aby nepohnula se závěsem natolik, aby babička dostala další záchvat. Povedlo se jí. Margarette byla známá svou opatrností. Nad vším přemýšlela. Dospělí ji obdivovali, no její vrstevníci jí nechápali. Neměla hodně přátel. Už od dětství. Bylo v ní něco tajemné. Možná proto, že nikdo do ní neviděl. Nedávala najevo své city, protože se cítila pak moc zranitelná. Měla za sebou už několik zkušeností, které způsobily, že se tak chovala. Kdysi se sblížila s jedním klukem natolik, že mu řekla i svá nejtajnější přání a on je pak zneužil. Vše ale zůstalo navěky zapsáno, a to v jejím srdci. Jizvy, které zůstanou navěky. Margarette Toma milovala a takové chování od něj nečekala.

      Margarette si usedla zpátky k rodičům a ke své sestře. Všem holkám ztékaly po tváři velké slzy, jenom Faustýn statečně seděl a čekal. Čekal, až vše skončí? Čekal, že se jeho máma uzdraví? Měl jí moc rád. Byla jeho jedinou rodinou. Tátu nepoznal, sourozence neměl. Byl jedináček, kterému máma dala všechnu lásku, co mohla dát. Zažili spolu krásné chvíle, které mu přišli tak běžné. Ale teď, když viděl svojí matku umírat, uvědomil si, co všechno mu dala. Sára věděla, že její manžel by brečel jak malé dítě, pokud by u něj nebyla jeho rodina, pro kterou měl být oporou. No Faustýn se v jednu chvíli neudržel a tiše na mámu promluvil: „Mami, vrať se! Potřebuji tě! Tak moc. Neumírej!“

      Bára se na to rozbrečela ještě víc a to už raději utekla do svého pokoje. Sára pohladila svého manžela a koukla na něj svým láskyplným pohledem a pak následovala svojí dceru. Nemohla jí přece nechat samotnou. V pokoji zůstala pouze Orchestra, jejíž duše bloudila po hnijícím pokoji, Margarette, která brečela, ale ne tak, aby to někdo viděl, a Faustýn, který pevně držel mámu za ruku.

      Orchestra měla na sobě tenkou zelenou noční košili se starodávní krajkou. Na rozdíl od ostatních věcí v pokoji byla nová. Dostala jí před rokem na Vánoce od nevěsty Sáry a od té doby jí nosila pořád. Její krk už několik let zdobil medailón, kterého původ Orchestra nikdy přesně neobjasnila. Nosila ho každý den celá léta. Nikdo neviděl její krk bez toho přívěšku. Medailón byl jako pouta, kterých se nešlo zbavit. Za ten čas bylo za potřebí ho nechat vyčistit od prachu, který se na něm usadil. Byl jako přesýpací hodiny, v níž každé zrníčko odpočítávalo čas. Prach byl ale časem, který Orchestra prožila. Byl časem, po který ho měla na krku. Faustýn jí několikrát nabídnul, že ho nechá vyčistit, ale vždy se zhrozila. Řekla, že by pak ztratil původní hodnotu. Hodnotu, kterou ten medailón měl, nikdy nevysvětlila. Vždy se z toho nějak vykroutila a za ta léta bylo všem jasné, že o tom mluvit nechtěla. Čeho se bála? Mělo to nějakou souvislost s tím, jak se kdysi změnila? Patřil ten medailón někomu, koho v záchvatu zuřivosti zabila? Nikoho až takové extrémy nenapadaly, protože babičku znali, a věděli, že má dobré srdce.

      Orchestra se ale snažila o to, aby medailón vypadal obstojně. Vždy, když bylo hezké sluneční odpoledne, sedla si na houpací křeslo, dýchala čerstvý vzduch a u toho si opatrně čistila vlhkým hadříkem vzácný poklad. Dokonce ho i otevřela, aby na chvíli odhalila fotku, která byla srdcem medailonu. Nikomu se nepovedlo zachytit tvář té osoby zblízka, protože po přiblížení ho Orchestra hned zavřela.

      Venku se stmívalo čím dál tím víc. Všichni psi, kteří na ulici byli, štěkali, až na jednoho. Jeho paní mu přinesla zbylé kuřecí kosti z večeře. Hodila je do mísy a vrátila se zpátky do domu, protože pršelo ještě víc, než předtím. Vítr foukal jako na Sibiři a byl silnější než tma, která vládla na ulici Frankfurta Racia. Lampy svítily míň, než bylo zvykem. Paní Matrová musela hned volat do elektrárny, proč ty lampy nesvítí. Tam jí ale řekli, že oni za to nezodpovídají, tak nazlobeně položila telefon. Taková věc ji dokázala vytočit, protože její výhled na ulici nebyl tak ideální, jak to bývá přes letní dny. Paní Matrová přeseděla hodiny za závěsem v kuchyni, odkud sledovala sousedy. Byla to místní znalkyně všech tajemství. A přece v tuhle noc j něco hrálo do karet. Byl úplněk a tak jemné měsíční světlo ozářilo celou ulici. Bohužel na ní ale nikdo nebyl. Vítr a déšť zahnali obyvatelé ulice do svých příbytků. Většina skončila u televize, která místy vypadávala.

      Jediné, co mohla paní Matrová sledovat, byl pes dusící se kostmi naproti na dvoře u sousedů. Kuřecí kosti čtyřnohému miláčku neudělaly dobře. Jeho pokus o nadechnutí po delší době uslyšela i samotná majitelka. Přiběhla psovi na pomoc a po pár vteřinách pes opět dýchal.

      Pani Matrová ustoupila od závěsu. Vřela jí polévka, kterou chystala na zítřejší odpoledne pro návštěvu. Od doby, co jí zemřel manžel, bydlí doma sama. Občas ji přijede navštívit neteř s manželem. Pani Matrová žádné děti neměla. Ne proto, že by nechtěla, ale proto, že nemohla. Polévka již byla ztišena a tak se paní mohla vrátit ke své obvyklé činnosti. Její pohled teď zamířil k Orchestrinu oknu. V jejím pokoji byla tma. Viděla jen vanoucí závěs. Pani Matrová neměla moc Orchestru ráda.  Nikdy jí nic neudělala, ale cítila z ní něco, co nemohla popsat. Nikdy se nepokoušela o spřátelení, ale vždy si tenhle úkol dávala jako předsevzetí do nového roku. Letos to bylo podesáté. Chtěla zjistit, co je na ní tak tajemné, aby se pak mohla pochlubit sousedkám. No netušila, že její předsevzetí se v nejbližších hodinách rozplyne stejně, jako tmavé oblaky nad městem, kde žila. V průběhu minuty se mračna ztratila a štěkot psů utichnul. Bylo to tak zvláštní. Paní Matrové naskočila husí kůže a musela od okna ustoupit. Šla si sednout do obýváku, zakryla se dekou a od únavy usnula.  

      Faustýn byl taky ospalý. Seděl u postele své matky a čekal, kdy se uzdraví. Margarette věděla, že tahle noc bude babiččina poslední. Spolu s mraky se rozplynula i Orchestřina neklidnost. Faustýn jí chytnul za ruku ještě víc.

      Do pokoje se vkradla zima. Margarette se opět zvedla, aby zavřela okno. Už byla u něj tak blízko, ale zastavilo jí něco, co už nečekala.

      „Nezavírej,“ promluvila babička slabým hláskem, na co Faustýn hned ožil. Políbil mámu na čelo a řekl jí, ať odpočívá, že jí bude líp. No Orchestra jakoby ho neslyšela, pokračovala dál: „Vím, že je tohle má poslední noc…“

      „To neříkej, mami!“ snažil sám sebe obelhat Faustýn, no zjevně to nezabralo.

      „Měla jsem vás moc ráda.“

      „My tebe taky, babičko,“ promluvila Margarette, které stékaly slzy po její světlé tváři. Paprsky měsíce ozářily kapky smutku natolik, že se jevily jako blyštící diamanty.

      „Holka zlatá,“ pokračovala babička, „když jsem byla ve tvém věku, dělala jsem tolik chyb. Přeju ti, ať jich máš co nejmíň. Mohou ti zničit život, tak jako…“

      „Mami, bude ti líp. Uvidíš,“ pokračoval Faustýn. Právě se otevřely dveře a vešla Sára, která k babičce ihned přistoupila a chytila jí za druhou ruku.

      „Měla jsem vás tak moc ráda…“

      „My to víme, Orchestro. Jsi našim sluncem. Nesmíš vyhasnout,“ se vzlyky řekla Sára a vytáhla si kapesník, aby si utřela slzy, které ji bránily vidět.

      „Za chvíli to přijde,“ řekla babička, i když poslední slovo přerušil bolestivý výkřik. „Za žádnou cenu nesundávejte můj medailón z krku. Moc vás prosím. Chrání mojí duši, aby šla správným směrem.“

      Nikdo nechápal proč, ale babiččino přání splní. Faustýn se pomalu probouzel do kruté reality.  Jeho máma umírá.

      Orchestřiny oči se rovněž naplnily kapkami pláče. Podívala se na Faustýna, Sáru, Margarette a Báru, která právě vešla do pokoje, pořádně se nadechla, jakoby to bylo naposled a tiše řekla: „Milovala jsem vás. Budu ve vás žít navěky!“

      Najednou Orchestřina ruka povolila a její srdce zmlklo. Navěky. Bára se rozplakala a Sára jí ihned vzala ven z pokoje. Faustýn se opřel o postel své nebohé matky a tiše brečel. Margarette se otočila k oknu, aby její táta neviděl její smutek. Paní Matrová právě zhasínala světlo, aby se v klidu vyspala. Psi začali opět štěkat a mračna se vrátila. Začalo silně pršet a foukat vítr.

      Jedna duše opustila ulici Frankfurta Racia a teď někde bloudí. Nikdo ale netušil, že Orchestřina poslední slova znamenají víc, než všechno, co za celý svůj život řekla. Její celoživotní tajemství bylo odkryto a nikým nepochopeno. No přijde den, kdy vše vyjde najevo, a ovlivní tak osud mnoha lidí.