Arandil Harfeník 7

další díl vaší oblíbené telenovely, tentokrát vpodstatě v podobě rozhovoru ne zrovna rodinného :-D

7.

 

Trvalo to notnou chvíli, než se Evnisien dokázal vynořit ze stínů melodie. Do očí jej udeřilo světlo. Čistá, neposkvrněná běl, možná lehce se zbarvující do stříbra... nebe, o kterém snil jeho bratr od setkání se starcem z Iony? Nebo svět, v němž duše čeká na nové zrození?

"Nic z toho, dítě..." zazněl smutný hlas. Nepříjemně povědomý, jak si válečník rychle uvědomil.

"Tati...?!"

"Nevezmi si to osobně, ale tohle nepřijímám. S vlastní dcerou mám starostí víc než dost a abych ještě přijal do rodiny tebe..."  Závan smíchu - veselý asi jako tanec listí pod nánosem sněhu. Lord Gwyonn?

"Už to tak bude."

"Já..."

"Nejsprávnější by bylo počkat, až se úplně uzdravíš, ale naneštěstí nemáme tolik času," přitáhl si křeslo blíž k lůžku, na němž Evnisien ležel, a pohodlně se usadil. "Takže - budu chtít slyšet pravdu, celou pravdu a nic než pravdu."

"Co... - co se vlastně stalo? Jsou... v pořádku?"

Gwyonnova tvář se v tu chvíli změnila v kamenný škraloup. "Ne, nejsou. Arandil se utápí se v sebelítosti, Erian se na něj snaží být hodná, což přilévá olej do ohně, a Lassar zemřel." Na pár vteřin se odmlčel a dodal: "Myslím, že kdybyste si nehráli na kopci na hrdiny, mohl jsem ho ještě zachránit... takto mne příliš zdržela ta část nemrtvých, která zůstala u svého velitele."

Pátravě se zadíval na svého hosta. Vnímal, jak mu na duši pomalu narůstá stín...

"Víš... nemohu ti to nijak usnadnit. Nejsem bard a mé oči srdce se víc ztrácí v mlze než aby jasně pronikaly do podstaty věcí. A odpusť mi mou upřímnost; narozdíl od své dcery jsem víc voják než léčitel. Jsem vládcem Okřídleného domu a nemohu dovolit, aby jej pohltila temnota. To, s čím jste se střetli, je to nejhorší z Annuinu. Smrtelníci, kteří zemřeli a byli donuceni povstat ve svých tělech ze stínů smrti. Měli jít cestou, která je vám určena - ale čísi moc je podvrhla zpět do života. A přišli proto, aby popravili zrádce svých pánů. Ne, spíš... aby jej mučili a přinutili vydat to, co jim vdechlo život."
"Lassar... já... znal jsem jej..."

"Vím - i proto chci, abys mi řekl všechno. Můžeš začít u zásnub své sestry a vysvětlení toho, cože máš společného s tím Matholdovým koněm..."

Evnisien se mu vyhnul pohledem. "Odpusť, pane."

"Co? Proti mně ses nijak neprovinil. Nebo myslíš, že ano? - nu, dobrá, ano, v tom případě ti odpouštím. Ale nejsem ten, na kom příliš záleží. Odpustit by ti měli hlavně Bran a Branwen. A Lassar. Ten za tvé činy zaplatil svou smrtí. A nebyla jednoduchá, to mi věř."

"Byl jsem hlupák a ty sám až dobře znáš všechny podrobnosti."

"Jenže ty ne, dítě," zlehka položil dlaň na jeho ruku. "Když začne rána hnisat - musíš ji znovu otevřít a vyčistit. Jinak otráví krev."

"Chci zapomenout, ne... ne se topit v minulosti!"

Ale srdce vyplivovalo tisíce obrazů.

...spravedlivý hněv. Vnímal siluetu sebe sama stát ve stínu nízkého olší podél potoka. Čekal. Na muže s rudým pláštěm s vlasy planoucími jak rozžhavené zlato. Snad věřil na domluvu. Snad doufal, že všechno bude léčkou jiného světa.

Jenže on nepopřel. Dokonce se ani nestyděl.

"Ano, uctívám bohy Annuinu," odpověděl stroze, "ne každý má v sobě Nemedovu krev. Ne každému je dána moc darem. Někdo za ni musí bojovat."

"Bojovat - tohle přece není boj! Jak... jak mám, zatraceně, vědět, že Bran neublížíš?!"

"Proč lámat meč, proč mrzačit hřebce rychlejšího než vítr?" zasmál se. "Havgan mi ji vybral za ženu. Lepší záruku toho, že ji budu ctít a milovat jako matku svých dětí doopravdy dostat nemůžeš..." Díval se na budoucího švagra jako na malé štěně. Cožpak, Evnisiene, netušíš, jak to na světě chodí? Čím méně iluzí ti zůstane - tím víc mi jednou budeš bratrem. Máš ty samé otázky, které mě pálily v tvém věku. Avšak já už nalezl odpovědi. Moc. Sílu. Vím, kam patřím. A až poznáš velebnou temnotu Annuinu... dokážeš odmítnout, co se nabízí s tak neúprosnou samozřejmostí?

Ne, nic z toho neřekl. Jen pozoroval nárůst ocelových jisker v jeho očích.

"Je to má sestra! Nedovolím, aby..."

"Je to Branova sestra. Také. A - chce se mnou jít. Chce být mou ženou - "

"Nepřipustím - !"

Mathold vyprskl smíchy. "Jak? Řekneš jí, že jsem vrah - nebude ti věřit. Řekneš jí, že má moc pochází od Havgana? - Odpovím, že mne nepoznamenala."

"Bran..."

"Ach ano. Tvůj bratr koketující s novou vírou... Ale myslíš, že překazíš svatbu šířením zvěsti o mém klanění se temným démonům? Blázne! Ty neznáš Annuin... ty neznáš Havgana. A při čemkoli, při komkoli mohu odpřisáhnout, že jsem nikdy neuctíval jeho majestát. Ne víc, než kolik je úcta darovaná králi.

Tvůj bratr nezruší svůj souhlas, pokud nebude mít důvod. A věř mi, Evnisiene, on ho ani nechce mít." Už se ani nevysmíval. Byl smrtelně vážný a přál si, aby to bláznivé dítě dokázalo pochopit. S každým okamžikem si ale jen tíživěji uvědomoval jeho vzpurný pohled. Tak nějak se vyhlašují války mezi muži. Beze slov. Pod dotykem chladného vzteku. ...

Nebylo to ani zdaleka všechno. Ale před zbytkem, teď, v klidu a pokoji, odmítala jeho mysl uchopit.

...Proč mrzačit hřebce rychlejšího než vítr?...

"Strach a bezmoc. Touha udělat cokoli, za jakoukoli cenu, jen když zabrání svatbě," odpověděl na nevyslovené Gwyonn. Tvářil se vyčerpaně. "Nu... nemůžeš říct, že netušíš, co je Annuin. Protože jsi mu dovolil jednat skrze své srdce."

Princ z domu Lyrova zbledl a vzápětí zrudl až po uši. "Nebudu vás ohrožovat déle, než je nutné... Půjdu... až se dám do pořádku..."

"Ne, nepůjdeš," tiše syknul Gwyonn. "Rozhodně ne tak, jak si to představuješ. Žádná svatá výprava za záchranou sestry, žádné hrdinské činy, o kterých by mohli bardové zpívat. Havganova říše... čeká. A jestli jí tvůj vztek nabídl prst - co tvoje beznaděj, co čirá hrůza, až uvidíš planiny popelu a kostí? Co tvoje bolest, pocit bezmoci oproti silám stojícím za Matholdem? Pokud půjdeš na vlastní pěst, sotva uspěješ. Možná se nebojíš o sebe, říkáš si, že klidně položíš život za svou sestru... ale dal bys za ni i svou duši? Ve výměně, která by byla stejně jenom podvod stínové říše?"

Jeho slova byla jako studený březnový liják. Vládce Okřídleného domu si až příliš uvědomoval, že zasáhla hosta na správném místě. Erian by vše dokázala říct prakticky lépe a méně drsně, jenže - zabralo by to u toho mláděte? Dost o tom pochyboval. Dal mu čas na přemýšlení a pak tiše pokračoval:

"Když jsem se ucházel o Creiddelad... nebyl jsem jediný. A protože její otec chtěl pro ni toho nejlepšího manžela, vymýšlel těžko splnitelné úkoly. V průběhu jednoho z nich... dělal jsem chyby a příliš si o sobě myslel, což bylo téměř osudné. Byl jsem zajat králem Annuinu a nucen strávit přes rok na jeho dvoře. A věř mi, princi, není to něco, nač bych rád vzpomínal..."

"Jenže já se nechci o Erian ucházet!"

Lord Gwyonn naprázdno zalapal po vzduchu. "To doufám!" Pak se rozesmál, z větší části svému tónu, z menší celé té představě. "Víš... nemám nic proti domu Lyrovu a nemám dokonce nic ani proti tobě... ale dokud se chováš tak, jak se chováš, nedal bych ti svou dceru, ani kdybych byl pasáček vepřů. Neměl bych jistotu, že se o ni dokážeš postarat, protože v hlavě nemáš o moc víc než odrazy dávných hrdinských příběhů a touhu je překonat. Což pro manželství není nejlepší základ. Ale Erian by byla příliš vysoko nad tebou, i kdybys byl velkokrálem celé země a muž proslulý moudrostí, odvahou a laskavostí svých činů."

"Nechtěl jsem..."

"Neurazil jsi mne. A já doufám, že jsem zas neurazil tebe. Chtěl jsem ti totiž něco navrhnout. Čeká mě výprava do Havganovy země. Po Lassarově smrti... jsou věci, které musí být vykonány. Ty chceš dovést zpět svou sestru Branwen. Byl bych rád, kdybychom mohli jít spolu."

Teď zas zalapal po vzduchu Evnisien.

"Říkal jsi přece... nevěříš mi. Kdykoli mohu selhat..."

"Kdykoli můžeš selhat. Ale nevěřím, že to budeš chtít udělat. Pokud půjdu s tebou, máš větší naději uspět na své cestě. A se mnou je to úplně stejné, jen mne nepřeceňuj." V očích mu tančila veselá světýlka. "Chápu, někteří z nás se prohlásili za bohy, tak je pro vás těžké vidět Tuatha De Danaan jako chybující bytosti, ale v tomhle jádru se od smrtelníků příliš nelišíme."

---