Paladin a Mieszkosovo turnajové kopí

Vojsko procházelo zpustlým krajem. Míjelo vydrancované a prázdné vesnice. Každým krokem je opouštěla naděje, že najdou alespoň jediného svého krajana na živu. Nepřátelé plenili zem obdivuhodnou rychlostí a všechny její obyvatele odváděli do otroctví. Paladin  si kladl otázku: „Setkáme se ještě někdy se svými blízkými?“

               Najednou za kopcem spatřili komín kouře. Co se tam děje? Když přijeli blíže, čekal je tolik obávaný otřesný pohled. Další vypálená a vydrancovaná vesnice, téměř úplně srovnána se zemí. Samozřejmě nikde žádná živá bytost. Paladin a jeho přátelé prošli zbytky všech stavení, aby zjistili, zda se dá alespoň něco zachránit. V poslední chalupě úlekem zkameněli – uslyšeli dětský pláč!!! Paladin okamžitě vydal rozkazy k prohledání domku a nejbližšího okolí. Dítě brečelo srdcervoucím pláčem, ale nebylo k nalezení. Asi po půlhodině pátrání objevil Markus, Paladinův přítel a jeden z nejstatečnějších vojáků, skrytou západku v podlaze. Se zatajeným dechem poklop otevřel a v příští vteřině opětoval pohled krásným uplakaným očím. Chlapec, kterému mohly být asi dva roky, se usmál a radostně natáhl k Markusovi ručičky. Ten ho opatrně vyndal z úkrytu a okamžitě mu dal napít mléka ze zásob vojska. Paladin mezitím prozkoumal skrýš, kde objevil dva popsané papíry. Hlavou mu prolétla myšlenka na vzdělanost členů této nešťastné rodiny, když uměli číst a psát. Kde je jim asi konec? Paladin se vzdal chmurných myšlenek a upřel svou pozornost k nálezu. Nejprve se začetl do krátkého dopisu:  Jmenuje se Carlo. Musela jsem ho schovat před těmi vrahouny!!! Dobrý Bože, prosím, zachraň ho a přiveď pomoc, prosím! Přikládám mapku s rodinným pokladem, pokud ho, nálezče, dokážeš najít, je tvůj. Opatruj prosím Carla a dej mu dobré vychování.                                                         Maria van Zolla

Paladin se s úžasem zahleděl na druhou část vzkazu, nadepsanou ozdobným písmem Van Zollův poklad. Naskytl se mu pohled na složitou starobylou mapu a krátkou říkanku:

Kdo dobré srdce má a mysl bystrou,

ten půjde tou pravou, správnou cestou.

Začni zde, v okolí u vysokých borovic,

Tato mapa ti potom řekne víc.

Až dojdeš k určenému cíli,

neztrácej hlavu ani píli,

odtud už jen kroků CIL na Jih půjdeš,

šťastný buď, kdo dávnou zbraň najdeš!

Paladin nejprve nevěřil vlastním očím. O čem to ta žena píše, co má znamenat ta říkanka a mapa? Ta přece nemůže být pravda! Vrátil se ke svému vojsku, které se mezitím utábořilo, rozdělalo oheň a nyní si hráli s maličkým. „Braši, poslouchejte mne! Mám před sebou složité rozhodnutí. Chci co nejrychleji bojovat a porazit ty, co plení naši zem. Ale nyní jsem objevil něco velice důležitého,“ Paladin se odmlčel, „říká někomu něco jméno van Zolla?“ „Ano,“ ozval se nejmladší ze skupiny. „Van Zollovi je velice stará rodina s rodokmenem sahajícím snad až do pravěku,“ usmál se mladík. Náhle ztišil hlas: „Slyšel jsem jednu takovou pověst. Jejich předci prý patřili k nejlepším válečníkům všech dob. Vlastnili vzácné amulety a zbraně, které jim pomohly k poražení mnohem většího vojska. Bohužel tyto předměty jsou už léta ztracené a člověk se můžou jen dohadovat, kam je kdo ukryl,“ odmlčel se a podíval se na svého vůdce, „proč tě to zajímá?“ Paladin se tajuplně pousmál: „Myslím, že jsme právě takové zbrani na stopě.“ Všichni se na něj ohromeně podívali. Pak jim Paladin poreferoval o svém nálezu. Někteří zapomněli úžasem zavřít pusu. „A co hodláš dělat?“ zeptal se Markus, který stále ještě držel chlapce v náručí. „Odložíme pronásledování, a pustíme se do pátrání…“ „To myslíš vážně? Kolik nevinných životů ještě zmaří než je konečně zničíme?“  Paladin se na svého přítele smutně podíval: „Přemýšlel jsem o tom, Markusi, a myslím, že najít tu zbraň, je jediná správná volba. Tak početné vojsko a spousty spojenců, které náš protivník má, sami nepřemůžeme. Musíme najít tu vzácnost. A musíme ji najít rychle.“ Muži se velice podivili, ale přesto neoponovali. Zabalili se do dek a usnuli. Jen Markus ještě s Paladinem zkoumal mapu a společně přemýšleli, kde zítra začnou…

               Za svítání už bylo vojsko připraveno na cestu. Paladin měl hlavu plnou starostí. Za prvé chtěl objevit poklad a za druhé mu dělal starost Carlo. „Čím ho nakrmíme? A jestli dojde k boji, kdo se o něj postará?“ přemítal. První nápovědu objevili rychle. Seskupení pěti borovic bylo nejvyšší ze všech stromů široko daleko. Ovšem hned u druhé stopy se naskytl problém. V mapě byla vyznačená mýtina a na ní rybník. Ale kde nic, tu nic. Celý den strávili muži projížděním okolí, až se nakonec rozhodli ulehnout ke spánku. V lese pod stromy, aby jim bylo tepleji, rozbalili svá zavazadla, když najednou někdo zvolal: „Podívejte, támhle to vypadá, jako by se čeřila hladina vody!“ A opravdu! Hledaný rybník byl na světě. Sice měl být na louce, ale ta už za ta léta byla zarostlá silnými stromy. Paladin se však nenechal ukolébat lehkostí dosavadních úkolů a s těžkým srdcem usínal.

               Další tři dny se drželi trasy, putovali krajem, občas narazili na zachovalé hospodářství, kde vždy získali zásoby pro další cestu i několik měchů  mléka pro jejich malého chráněnce. Paladin si to nechtěl přiznat, ale byl s rozumem v koncích. Šifra, která byla napsána na mapě, jemu neznámým jazykem, nechtěla vůbec ukázat, jaké tajemství skrývá. Paladin však vedl své věrné dále do hlubokého lesa, kam už ani slunce neprosvítalo. Temná atmosféra zapůsobila na Carla, který se rozbrečel a vůbec nebyl k zastavení. Bez přestání křičel asi půl hodiny, což sice nepříznivě působilo na uši přítomných, ale paradoxně jim dopomohlo k postupu za hledanou věcí…..

               Když ho Paladin spatřil, málem spadl z koně. I pro otrlého a statečného muže bylo toto zjevení přece jen trochu moc. Před ním stál starý bezzubý muž s plnovousem, v otrhaných šatech a divokým výrazem ve tváři. „Co tu chcete? A co tomu dítěti děláte, že řve, jak kdyby ho na nože brali?“ zavrčel. Paladin mu řekl to nejnutnější, že putují krajem, aby zachránili a osvobodili zemi, že našli Carla van Zollu a teď se o něj starají. Stařec se přiblížil k malému, až se jeho křivý nos málem dotýkal jeho nosánku. „Tak ty jsi nejmladší Zolla,“ řekl a v očích se mu zrcadlili dávné vzpomínky. Paladin si všiml příležitosti: „Vy znáte tuto rodinu?“ zeptal se opatrně. „Ale samozřejmě! Kdo by neznal! Jeho pradědeček byl ten nejčestnější a nejbáječnější chlap, jakého jsem kdy potkal! A také to byl můj přítel,“ chlubil se dědeček. „Hrávali jsme spolu různé hry, luštili hádanky, běhali po lese…“ Paladin se opět chopil slova: „Hádanky říkáte? A nezmínil se vám Carlův dědeček někdy o rodinném pokladu a o šifře, kterou skrývá mapa?“ Muž zavrtěl hlavou, ale se zájmem na Paladina pohlédl. „Můžu tu šifru vidět?“ zeptal se vzápětí. Paladin se sice chvíli zdráhal, nevěděl, zda má neznámému věřit, ale nakonec přece jen mapu vytáhl a upřeně sledoval starcovu reakci. „Ale to je přece jednoduché!“ rozzářil se. „Tyto znaky jsme s Rufem, jak se onen kamarád jmenoval, používali pro tajné dorozumívání. Tvrdil, že se touto řečí naučil od svého tatínka, ten zase od svého…..“ „A můžete nám to tedy přeložit?“ zeptal se hned Paladin. Muž se krátce zamyslel a začal pomalu číst: „Poslední bod tvé výpravy se skrývá tam, kde se čára zrození a smrti slunce  protíná s čárou měst! Ano, přesně toto je vzkaz, který je zde napsaný. Ale popravdě řečeno z něj moc moudrý nejsem.“ „To já také ne,“ zamumlal Paladin a ponořil se do svých myšlenek. Na Markusovi tedy zbyla povinnost starci poděkovat a rozloučit se. „Nemáte za co, přátelé, doufám, že svůj záměr dotáhnete do konce!“ odvětila ta dobrá duše.

               Paladin nespal celou noc. Přemýšlel, co může podivný vzkaz znamenat. Smrt slunce a čára měst? Vždyť to nemá žádný smysl! Paladin už po tisící otevřel mapu a podrobně ji zkoumal za světla měsíce. Aniž by si to uvědomil, světla najednou bylo více a více. Vychází slunce! Najednou to Paladina trklo! Zrození a smrt slunce, no jistě, východ a západ! Rychle vytáhl mapu a udělal přímku mezi naznačenými písmeny V a Z. „Nyní už jen poslední nápověda a jsme v cíli,“ pomyslel si nadšeně. Hádanku s městy rozluštil jeden z členů družiny. Všiml si, že úplně v růžku mapky, je zakresleno hodně kamenů. Sám byl milovník přírodních úkazů a proto ho napadlo, že by v hádance mohlo být myšleno Skalní město. Paladin tedy spojil Skalní město s výchozí vesnicí, určil polohu místa, kde se čáry protnuly a okamžitě vyrazili na cestu. Putování bylo dlouhé, hodně se odchýlili od původní trasy. Po několika dnech však stanuli před obrovskou skálou. „Přímo tady, by to mělo být,“ prohlásil neomylně Paladin. Avšak skála jako by odmítla kořist vydat. Poklad byl totiž vyznačen přímo na ní, a i když byla několikrát prohledána, žádná skrýš se nenašla. Muži vyčerpáním sedli do trávy a přemýšleli co dál. Přece se nevzdají, když jsou tak blízko!! Carlo se najednou zvedl a doklopýtal k Paladinovi. „Paladin,“ řekl svým dětským hláskem. Paladin se na něj usmál. „Já Carlo. Carlo van Zolla. Chci slyšet pohádku!“ vyhrkl malý. Paladin však neměl na vypravování vůbec náladu. „Na,“ řekl mladíkovi, který seděl opodál, „přečti mu třeba dopis od maminky, nebo ho nějak zabav, my se jdeme poradit.“ Poté vstal a s ostatními poodešel kousek stranou. Carlo si lehnul a nadšeně poslouchal vyprávění, které mu bylo neochotně a znuděně předčítáno. „Proč nejsem taky na poradě? Proč se musím starat o toho mrňouse?“ myslel si naštvaně muž, zatímco četl říkanku: „Až dojdeš k určenému cíli, neztrácej hlavu ani píli, odtud už jen kroků CIL na Jih půjdeš…….“ Přečetl ta slova ještě jednou. „Vždyť máme řešení přímo před nosem!!!“ křikl na Paladina. „Toto není místo s pokladem, ještě musíme jít dál. Přečti si tu báseň.“ Paladin ohromeně přikývl. „Máš pravdu,“ řekl, „dokonce už vím, co znamená „kroků CIL“.“ „A co?“ zeptal se napjatě člen družiny. „Římské číslice. Musíme jít 149 kroků na jih. Hned vyrážíme!“ zavelel. Poté už šlo vše jako na drátkách. Paladin očekával další hádanku nebo šifru, ale strůjce skrýše k němu byl celkem milostivý. Po dvou hodinách pátrání muži objevili obrovskou truhlu, zakopanou pod zemí. „Dokonce i zámek jde bez problémů otevřít,“ podivil se Paladin. Zarazil se v polovině pohybu. Bál se, co uvnitř najde. Z čistajasna se vedle něj objevil Carlo. „No,“ řekl a pohnul bradičkou k truhle. Tím dodal Paladinovi potřebnou odvahu. Ten truhlu otevřel a ………………..

               V zemi opět vládl klid a mír. Muži pracovali v lesích a na polích, ženy se staraly o domácnost a o děti. Všichni byli spokojení a vyprávěli si neuvěřitelné historky o jakémsi Paladinovi, který díky dávné, ba až mýtické, zbrani, a svému statečnému vojsku, porazil a vyhnal nepřátele daleko za hranice.

               A ten statečný bojovník? Žil jako obyčejný muž v jedné vesnici, se svou manželkou vychovával Carla a vlastního syna Toma, avšak stále jako oko v hlavě střežil velmi důležitou zbraň, Mieszkosovo turnajové kopí, a byl připraven znovu kdykoli bojovat a postavit se za svou vlast.