ach..podzim

Podzim

Dívám se z okna a vzpominám na ten cas, kdy jsem podzim nebrala jako nastavajici zimu, ale jako mesic

překrasneho listí jenž nese tolik barev. Nedalo mi to a zavzpominala jsem i na to jak jsem se prochazela

po chodnicich, které měli peřinu z listí. Pobíhala jsem mezi lístky vyhazovala je do vzduchu, rozkopávala

jsem je všude možně a čas v tu chvili nebyl, nebyla dokonce ani máma která často volávala z okna at jdu

domů, ne.. nic jen já a MÉ listové královstvý. Když mě máma posílala do obchodu, předem se děsila,

protože veděla, že si bude muset počkat nejméně 2 hodiny, než dostane své ingredience na vaření oběda

a to jsme měli obchod pár kroků od domova. Ona je přeci má máma a ví, jak mám ráda listy a také proto

si samozřejmě povšimla, že právě sousedé smetli listí z chodníků a nadělali z nich kupičky na trávníku.

Stejně myslím, že i ona se s usměvem ráda dívávala na mě jak skáču do kupiček listí. To možná i zmírnilo

obavu z toho jak budou potom vipadat mé kalhoty.

O něco starší jsem na procházkách v lesích měla vždy po ruce klubko provázku, na které jsem navlékala

Všemožně barevné lístky všech velikostí.

Jednou po návštěvě babičky jsme si udělali procházku. Já o tom dopředu nevěděla, tudíž jsem u sebe neměla

můj provázek. Asi po půlhodince si má rodina povšimla, mého smutku. Můj smutek se rázem proměnil

ve vstek z toho, že má rodina neví, proč jsem smutná. V tom brzkém věku jsem si neuvědomovala, že rodiče

nejsou vševědoucí(ted v mém období puberty se mi to nesčetněkrát potvrdilo).

Když ze mě po dlouhé době dostali co mi je, utrhl muj otec proutek podal mi ho a z chlácholivými slovi, že

Na tenhle „provázek“ se dá navlékat lépe a celí listový náhrdelník je potom více přírodní.

Usmála jsem se na něj a slíbila mu, že ten náhrdelník který ted vytvořím bude jen pro něj.

Běhala jsem po lese a zbírala jen ty nejkrásnější lístky.

Táta měl ohromnou radost, ale rozhodne ne tak velkou jako jsem tehdy mela já.