Bach o stopách a kazajce

"Ne, mamiii!" Nechci, to přece nemůžeš… Výjimečně nesleduji raníček. Proč! Utřu nádobí, budu hodná, cokoliv, prosím… Brnk. Břink. Brnk. Klap. Další hodina klavíru. Samozřejmě jsem opět necvičila. Asi stá. Bezmocně jsem řvala. Pro slepičí kvoč. Zde nešlo o nic, než o devítiletý živůtek. Prosím, prosím, prosím. Ne! Krčím se na křesle. V pruhovaných, hrubých punčocháčích. Devítileté nic. Na patě zašívaných. Nikdo se mnou ve škole nepromluví. A spodní košilce. Učitelka něco nadává. Chce po mně menuet. Netřískat, ale hrát. Taky mi vnucuje legato a rytmus… "Neřvi a oblíkej se! Za chvilu jdem!" Spratek bez názoru. Dnes ze mne chce mít panenku. Obludu na chlubení… "Tak bude, nebo mám vzít vařeku?" Nemůžu. Brečím. Maxipes se bezstarostně prohání na kole. Bota trochu smrdí. Zřejmě jsem při úprku do školy šlápla vedle. V šatně ani venku jsem nic necítila… "Ty ještě nejsi oblečená?" Prosím!! Snad mě do toho nechce narvat… Prý: " Poslouchej a okamžitě se obleč." A podívej, jak je hodný bráška. V rifličkách. Pod paží ždímá Kuličáka. Plesk! Já s pruhovanýma nohama. Rozcuchaná a ubulená. Plyšový medvěd se mi směje. Opatrně sundávám nohu z pedálu. Úča nadává, že jsem zas necvičila. Do žákovské rozmáchle červeně píše "po částech a pomalu!" A ještě cosi. Klepu se v pruhovaných nohách a sepraně krajkovém tílku. Dávím ze sebe, že nechci, prosím nechci. Ubulená devítiletá kostřička. Neposlouchá. Rozhodla. Cukám sebou, červená od slz. Navléká mi kraječkovou halenku. Přes ni kazajkovitou riflošatovku. Svetřík a kabát. Strašák, který se bojí pohnout. Klepu se. Figura bez nároku být dítětem. Taková ta, kterou ostatní dostávaj za trest. Urvou jí hlavičku a odkutálí. Úča přestává vytleskávat rytmus. Zvoní jí telefon. Aspoň budu mít kratší hodinu. Nenápadně se snažím otřít podrážku o koberec. Zatím se nedívá. Až teď! Tvářím se, jako když počítám klávesy. "Běž už!" strká mne z bytu. Napospas lidem. Běž!! Prosmrkávám se slzami. Z pláště mi vykukují kostnaté fialkovo bílé nohy. S očima do země. Popravenecky. Poníženě. Plížím se ke škole. Nekoukám, jak ostatní bezstarostně žvaní. Já se plížím. Schovaná za keřem čekám, až zalezou dovnitř. Volá a pořád na mě civí. Mluví a přikyvuje. Snad se jí zlepší nálada a nebude otravovat s blbým rytmusem. "Terezko, to volala tvoje maminka." Co zas? Mamka neví, že necvičím. Dycky sednu ke klavíru, začnu hrát jedinou stupnici, kterou umím, a ona pak odejde. A já koukám z okna. Jak sejde kopec, zmizím. Pak jsem pro smích v první lavici. Výjimečně nevyrušuji. Nemávám učitelce rukou mezi očima. Kluci dneska nepozdravili a holky se mi smějou víc než normálně. Fialová škrábe, je v ní teplo. Že prý mamka našla ten kabát, říká úča. Kousací svetr. Punčocháče naruby. A riflovou kazajku. Zlobí se. A halenku, kterou včera žehlila. "Terezko, copak nenosíš ráda takové pěkné věci?" Ne, spíš šlapu do psích hoven. Slzy na krajíčku. Ať prý hraju dál. Celý menuet od začátku. O přestávce vybíhám. Nemohu dýchat a studem zvednout oči. Jindy mne je všude plno. Do šatny. A ven. Sprintuji. Funím. Chystám klíč. A dupu do schodů. Chci být klukem. Nemuset nosit kazajku, šatečky, nožičky fialkové jak udušené prasátko. Hrát na klavír. Sukýnek a krajkových košil mám plnou skříň. Břinkám. V běhu svlékám kabát. Rozepínám pulovr. Za dveřmi ze mne vše padá. Šatovka. Kousavá kazajka. Punšochy. Slzy a dětský děs. Všecko rvu do chumlu, dozadu skříně. Namísto plandacích manžestráků a jakés mikiny. Prý jsem šikovná. Jo, zítra poprvé sjedu schodiště pod Neonem. Břinkám a polykám devítileté zoufalství. Tuto část jsem necvičila. Cuchám si vlasy. Do ruky bundu. A letím zpátky na hodinu. Přes zahovínkovanou louku a oplocené hřiště. Vítězoslavně se vracím. Svobodná, svoje. Už se na vše přišlo. Bach na týden ztichne a já budu bloumat domů. Neviditelně si přijdu pro pár facek. O další přestávce jsem s klukama vyrazila dveře z pantů. Hladí mě po nečesaných vlasech. A posílá smrdět jinam. Škrtá a do žákajdy píše jedničku.

---