zátah

Bylo pondělí. A bylo pondělí ráno. Nejhorší čas. Tedy podle toho, co se chystáte dělat.

 Katrin dosnídala, chvíli pobíhala po bytě , posbírala knihy a odešla. Měla jít do školy, ale už v neděli večer se rozhodla, že takhle ne. Opět to zatáhne. Ale kdyby tam šla, tak zase zatáhne úplně jiné věci. Ty , které teď jde dělat.
Katrin si nasadila sluchátka a na plné pecky si pustila boomtown rats.řekni mi proč? znělo ji do uší. Protože nemám ráda pondělí. Přesně tak. Na chodník dopadaly mdlé paprsky jarního slunce. Katrin se s tóny po nich klouzala a stále přidávala na rychlosti. Neměla přesnou trasu kudy jít, jen znala cíl, ale to jí naprosto stačilo, protože znala město a vše co skrývalo tak dokonale, že nebylo možné se ztratit. Měla v hlavě takový plán města, něco jako gps, který hlásí kam jít. Ale ona ten hlásící signál neslyšela, jen se jím řídila. Když dohrála skladba, Katrin šmátla po přístroji a bez  přemýšlení navolila do playlistu dresden dolls, division bell a na konec iana. „to bude dopoledne“ pomyslela si a s prvními tóny my alkoholics friends se roztančila. Míjela spěchající osoby, osoby bez výrazu, osoby svázané. Přesto že sama šla rychleji než oni, bylo cítit, že jejich spěch je jiný. Násilný. Její proudil čistě jen z nové, nevyčerpatelné energie jarního dne. S vyhlídkou na hrad se pustila přes řeku, stále ji v uších zněly ty krásné melodie a ona tančila a tančila, sladěná choreografie slunce, Katrin a dopoledne. Došla ke knihovně, u vchodu vrátila stohy knih, pozastavila hudbu a vkročila. Tahle budova ji vždy pohltila a naplnila jakousi zvláštní dychtivostí. Dychtivostí číst, být a cítit. Nasávat knihy. Pobíhala sem a tam, až se rozhodla co si půjčí. Pouze dvě knihy, vždyť sem může jít třeba hned zítra. Paní knihovnice si od ní vzala kartičku, hezky se usmála a popřála hezké čtení. Katrin celá natěšená na Bolla se rozešla do své oblíbené kavárny, kde věděla, že nikoho nepotká a tak bude moci nerušeně číst. Zhruba po dvaceti minutách taneční chůze se usadila do křesla v prosvětlené místnosti plné polic knih. Tady to měla tak ráda. Servírka jí přinesla kávu, popelník a kamelky. Katrin vše hned s radostí využila, otevřela knihu a četla.

            „dáte si ještě něco?“ hlas servírky Katrin tak prudce vtáhl do reality, až sebou silně škubla. „jo prosím ještě kávu a medovinu“. Servírka odešla a Katrin náhle s překvapením zjistila, že se dopoledne přeměnilo v odpoledne, zkrátka že už přes tři hodiny bez ustání čte. Vždyť jí taky zbývalo pouhých pár stran. Ty zhltla jako nic a teď jen seděla a přemýšlela o tom, co četla. To měla nejraději. Po chvíli si uvědomila, že by měla být ve škole, vytáhla rozvrh a hodnotila zítřejší den. Dnes to opravdu nemělo cenu. Čeština s profesorkou, která ji vždycky naštve, jelikož neví o čem mluví, zeměpis, kreslení , figura.... vytáhla papír, propisku, zapálila si kamelku a pustila se do psaní. Slohová práce do školy. Můj ideální den. Začala : Bylo pondělí....

            Dopsala, ještě jednou si celé dílo rychle přečetla, opravila pár chyb, uložila do desek a v deníku si odškrtla práci jako hotovou. Tentokrát vytáhla sešit z biologie, rychle zápisky třikrát pročetla, potom si jednou v hlavě přeříkala a opět sešit uklidila. Vyhlédla z okna, bylo krásně, vypadalo to že se velmi oteplilo. Zaplatila a odešla. Nasadila si sluchátka a pokračovala v poslouchání. Naplňoval ji hřejivý pocit štěstí, i když ji z knihy bylo trochu smutno, byl to smutek jiný. Skutečnost a přesto iluze. Možná, že se v knížkách jen utápěla, aby nemusela brát sebe moc vážně, aby měla kam utíkat. Ale i kdyby. Teď ji bylo nepopsatelně. Pomalými kroky uzpůsobenými hudbě se přesunula k parku, sedla si na trávník do tureckého sedu, do klína si položila skicák, do ruky uchopila tužku a ponořila se do kreslení. Kolem procházeli lidé. Lidé spoutaní, lidé nesvobodní a ona seděla uprostřed nich a zamyšleně hleděla na papír, kde bylo velkým písmem napsáno :SVOBODA to jest teď a pod nápisem se rozvíjel had obrazů, výjevů a nesmyslů, které Katrin cítila.