Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seO ptáčkovi Zpěváčkovi a holčice Soničce
29. 03. 2008
0
0
592
Autor
Moniiikaaa
V daleké vesničce Zpěváčkov, pojmenované podle ptáčka Zpěváčka, žila i jedna rodinka. Maminka, tatínek a s nimi i malá Sonička. Soničce bylo necelých 6 let, ale i přesto byla velice chytrá dívenka. Uměla číst, počítat do 20 a spoustu jiných věcí, které děti tohoto věku ještě ndokážou. Bylo zrovna léto, krásné počasí, ptáčci si tu poletovali a krásně si zpívali, takže spousta dětí byla venku a hrála si třeba na schovávanou s kamarády. Sonička ale seděla na zápraží domu a kapky slz se ji hrnuly z očí. Tu najednou proletěl ptáček, samozřejmě to byl Zpěváček, jelikož se takových tady ve vesničce vyskytuje spousta. Ptáček se holčičky nejdříve nevšímal, ale jak spatřil, že holčička pláče, neváhal a přiletěl na dřevěnou tyč nedaleko Soničky. „Proč pláčeš?“zeptal se zvědavě, a nahnul se k Soničce, aby ji lépe viděl. Sonička se nejprve polekala, když uviděla, že na ni ptáček promluvil, ale pak ji strach přešel. Proč by se měla bát nevinného a ještě k tomu tak roztomilého ptáčka? Avšak nemůže uvěřit, že promluvil, ale i přesto se Sonička rozhodla, že mu na otázku odpoví. „Chtěla bych být ptáčkem, pak bych mohla létat!“řekla Sonička a ještě více se rozplakala. Ptáčka to překvapilo, proto se rozhodl, že Soničky přání splní. Ptáčci totiž mohou jednou za rok proměnit člověka za ptáčka, ale jen na 24 hodin, pak lhůta vyprchne, a člověk přeměněný na ptáčka se opět stane člověkem. A protože se v ptáčka ještě nikdo letos neproměnil, má Sonička jedinečnou šanci, se doopravdy ptáčkem stát, který by létal na obloze, pak by přistál v koruně stromu, kde by pozoroval krajinu. Byl by to opravdu pro člověka krásný zážitek. „Pokud chceš, mohu ti to splnit,“nabídl se ptáček. Sonička žasla. Nemohla uvěřit, že se jí to přání může splnit, a když jí to ptáček nabídl, Sonička neváhala a okamžitě přikývla šťastně hlavou. „Dobrá, takže tě tedy proměním,“řekl ptáček a řekl nějaká cizí slova, asi pořekadlo. Když pořekadlo dokončil, ze Soničky se doopravdy stál krásný modrý ptáček, který seděl na zemi. Sonička se rozhodla, že vyletí do vzduchu, aby konečně mohla létat, jako třeba motýli, nebo ptáčci! Proto natáhla křídla a pak už létala nad zemí a pozorovala vesničku. Nejprve zaostřila oči na rybník, kde pluli dvě bílé labutě, potom se podívala na cestičku, která vede do lesa. Tam Sonička chodí nejraději! Proto se také vydala k tichému lesu. Ještě ale mávla na ptáčka, aby letěl za ní. Ten se za chvíli Soničky zeptal, zda chce jít do říše ptáčků. Aspoň tak tomu říkají. Sonička ihned přikývla a sledovala ptáčka, kam ji doveze. Dovezl ji ale k úplně obyčejnému stromu, na kterém bylo známo, že je starý. Sonička si takhle ptačí říši rozhodně nepředstavovala. Myslela si, že to bude nějaké tajemné místo, které nezná nikdo jiný než ptáčci, ale to byla jenom domněnka. „Jdeš?“zeptal se ptáček, když uviděl, že Sonička jenom kouká na škaredý strom, kde má být ptačí říše. Sonička jenom přikývla. V koruně tovypadalo jinak, než by si člověk představoval, bylo tu to tak krásné. Strom byl hodně veliký, ale i mohutný, proto tu bylo místa dost. Strom byl dokonce i listnatý. Sonička se ale zapřemýšlela, a zeptala se ptáčka Zpěváčka: „Jak to, že je tu tak velké? Tak velký strom přece není, a jaktože tu je i malý vodopád, a je tu obloha? To přece nedává smysl“. „Když proletíš tímto stromem, přenese tě to do naší říše, kdybys ale byla člověkem, připadalo by ti to malé, ani by jsi se sem nevešla,“zasmál se ptáček. A opravdu, člověk by se sem sotva tak vešel. A jak to přesně v říši vypadalo? Byla tu písčitá zem, okolo vysely samé listy, ale nebyl tu žádný strom, listy tu jen tak vlály, obloha byla jasně modrá, uvnitř říše byl i čistý vodopád, vedle něho bylo kapradí, a všelijaké rostliny. Poletovali tu i motýli, jelikož oni také umějí létat, a to do říše ptáčků patří. Byla to opravdová fantasie. Sonička byla tak šťastná, její sen se splnil, a to stát se aspoň na chvíli ptáčkem. Ona jím však může být 24 hodin, pak už víme, že lhůta vyprchne, a Sonička bude opět člověkem. Zatím uběhly dvě hodiny, takže má Sonička ještě spoustu času si proletět, prohlédnout si ptačí říši,a vše, co člověk nedokáže. „A kde je vlastně tato říše?“zeptala se Sonička celá rozjasněná. „Věř, nebo nevěř, ale tato říše je doopravdy v koruně stromu, akorát je neviditelná, nikdo jiný, než mi ji nevidí,“odpověděl ptáček. Po několik hodinách se najednou země začala kývat, jako by to bylo zemětřesení. Ptáčci a motýli, kteří tu poletovali, rychle přistáli na zem, a drželi se čeho se zmohli. „Cco tto jje?“zeptala se vystrašeným hlasem malá Sonička. „Tak to asi bude ten kocour Macek, vždy nás chce chytit!“řekl ptáček. Sonička se polekala, i když ten kocour, který každý den provokuje ptáčky, je její. Je to takový líný kocour, jmenuje se Macek, protože je taky hodně tlustý. „Může sem jít, do téhle říše?“zeptala se Sonička. „Kdepak, ten by se ani tou škvírou do říše neprostrčil“zasmál se ptáček. „Víš co, ptáčku? Já bych šla radši někam jinam, je to tu pěkné, ale bojím se Macka,“posmutněla Sonička a už se chystala k odchodu. Ptáček souhlasil, proto se Sonička rozloučila se všemi ptáčky, ale i motýli, naposledy se koukla na tu nádhernou říši, jelikož ví, že tam už nikdy jít nemůže, protože člověk se může proměnit v ptáčka jen jednou za život. Tak je to už dané. Sonička s ptáčkem opatrně vylétli ze stromu, ale Soničce už se ubíraly síly, nemůže létat tak hodně, jako ostatní ptáčci, proto letěla pomalým tempem skoro na zemi. Toho si však všiml kocour, který hned začal utíkat za ptáčkem a Soničkou. Řekl si, že je teď už musí chytit. „Pozor!“volal strachy ptáček, když uviděl, že za Soničkou běží nějaké stvořeníčko. Spíše stvoření, jelikož se tak říct Mackovi nedá, vždyť je tak tlustý. A když je Macek takový macek, tak také nemůže běžet tak rychle, ale i přesto byl Soničce v patách. „To bude pro mě konec!“říkala si pro sebe Sonička. A jelikož to byl už skoro den, kdy se proměnila Sonička v ptáčka, tak už nelítala ani tak pomalu, jak dříve létala. Ona totiž létala ještě pomaleji. A to dokonce i kocour, čím dál více zmírňoval své tempo, ale i přesto se nevzdával. Ptáček proto šel chudince Soničce na pomoc, proto co nerychleji k ní dolítl, a chtěl, aby se ho chytla za nožku, pak by ji ptáček dovezl více vysoko, kde by na ni kocour neměl. A opravdu to tak bylo. Když u kocour měl skoro malou Soničku, ptáček k ní přiletěl, Sonička se ho chytila za nožku, a pak už byli oba v bezpečí. A to už se Sonička proměnila zpátky v člověka. Naštěstí přistála bezpečně na zemi. Sonička si řekla, že být člověkem je skvělá věc, i když nemůže létat jako ptáček. Vždyť ptáček může být ohrožen, a to například kocourem. A až bude Sonička jednou starou babičku, bude toto dobrodružství vyprávět svým vnoučatům, a bude jen na nich, zda tomu uvěří, nebo ne. Avšak Sonička na toto skvělé dobrodružství nikdy nezapomene.