Když metronomy bolí

Popule meus, quid feci tibi… Raz. Dva. Tři. Raz. Dva. Raz. Dva... Tři!! Nezpomalujeme. Ve tmě sklopených očí jsem se schovávala. Před nahotou. Počítala dobyvačné přirážení. Rytmické a monotónní. Počítala trhliny, jež se podobny pavučinám válely po stropě. Počítala, kolikrát jsem dopustila, aby mi večer dal kloktat hořký prášek poníženosti. Trochu citu do té etudy. Melodii. Lehkost. Rytmus. Dynamiku. Sebe! Hrej si. Hlaď. Nástroj snad nemá duši. Umí pulsovat nitro. Načmrknout jeho kostrbatost. Aut in quo contristavi te? Raz, dva, tři. Copak neslyšíš? I stěny se chvějí. Tlesk, dva, tři. Plesk… Klavír pod ranami trpí… Nástroj bez duše. Dopředu! Tlesk. Tlesk. Tlesk. Znova a s metronomem... Rytmus…! Nemáš kouska citu? Legato. Neznáš? Například, když ležíš a… Přirážel, valil se na mě. Oči plály nadšením, radostí. Tu pohladil. Něžně mi rty mapoval krk. Usilovně jsem zírala na strop a oči bolely. Vší silou jsem na ně tlačila víčka. Popraskaně bílá zeď v závoji slzí splývala na jednolité moře. Bíle hutné, jakým se mne chystal zahltit. Kolik ještě? Minutu? Deset? Responde mihi! Plynule, jednolitě. Toužím se rozvodnit. A nezpomalovat. Svázané tóny se rozlezly po stěnách, ruce se sbíhají a záhy odhánějí. Promlouvám chromatickými variacemi, vyřvávám své nitro. Nechápe. Stojí nade mnou. A tleská. Někdy se mi povedlo zlikvidovat svět během dvou minut. A tvářit se mršsky spokojeně. Zabořit nos do peřiny. Stydět se. Neznat. A rozbít zrcadla. Nevidět ty rozkošně upřímné pohledy. Miluji tě, lásko, díky. Loutkové úsměvy. Hledání útěchy v knihách. A panensky bíle flekatý strop. Quia eduxi te de terra Aegypti, parasti Crucem Salvatori tuo. Někdy jsem trénovala rytmus déle než polovinu hodinového cyklu. A ptala se, proč. Povzbuzovala. Ano. Skvělé. Úžasné. Neopakovatelné. Už nevydržím, prosím zrychli. Už proboha skonči!! Nenávidím rytmus! Hagios o Theos. Sanctus Deus. Opojně nepředstavitelné… lásko, jak to děláš, že je to tak živočišně oboustranné. Hop, hop… ne, to se sem opravdu nehodí. Legato snese zhoupnutí, lehce pomotané smysly, ale ne skoky. A údy rozervané. Hop. Pouhá etuda. Prstové cvičení. Pestromelodické. Technicky zformovatelné. Jako voda. Zpěvně čisté. Nedá si poroučet. Bez překlepů! Trylek! A do rytmu… Mrtvolně jsem se odevzdala rozpitým minutám, otupeně mlčela na znamení vděku. Zavírala oči. Aby se skryl bolestný jed v nich. Hagios Ishyros. Odpověz mi. Je tohle ono nenapodobitelné? Držíš mne v náruči jako nejcennější poklad. Sanctus Fortis. Úderné forte. A ozvěna. Pane Mozarte! Prsty ze dřeva. Skrz nejisté dury a céčka v čistotě poskvrněná já. Rozvodněný les. Dávám své písni sílu a rozcházím se s tleskáním. Hagios Athanatos, eleison hymnas! Netoužím plout strouhou, leč zasněžnými poli. A bublat. Raz. Dva. Tři! Tlesk. Nezrychlovat. Silně. Mocně. A s radostí. Propocený se mi šťastně boříš mezi ňadra. Nevidíš bezradnou zlost. Laskám prsty klávesnici. Pokoušíme se. A ona mi formuje polštářky. Díkuvzdáváš se. Já tázavě mlčím! Procházíš mnou. Kličkuji mezi tleskáním. Provázaně. Vznešeně. Raz. Dva. Tři. V okamžicích, kdy metronomy dotikaly, kdy je po všech, mi potají schnou slzy. Raz. Dva. Trylek. Finále. Dva. Knihy se vracejí zpět do police. Finále. Tři. Dva. Finále. Finále. Umilovaně hořké. Neviditelné Díky. Raz. Akord. Akord. Sanctus Immortalis, miserere nobis! Akord. Dva. Tři.

---