Splněný sen

Od malička jsem se chtěl stát pilotem. Ne s dopravním letadlem a vozit turisty, ale v armádě, být vojenský pilot, mít uniformu a moci bránit vlast když vypukne válka. Rodičům se to nelíbilo.  Otec se mě snažil odradit vzpomínkami ze své služby jako pěšák v první světové válce.  Jak celé týdny museli trávit ve vlhkých zákopech bez pořádného jídla a pití, jak vyděl umírat své přátele, kteří ho prosili o kulku, jak všude bouchaly granáty, jak málem přišel o nohu a podobně. Nahánělo mi to hrůzu, ale já chtěl přeci létat, vždyť to je mnohem bezpečnější. Co on ví, co se děje tam nahoře? Létání mě prostě odjakživa vzrušovalo. Stavěl jsem si různé modýlky letadel a představoval si, že jednou budu v podobných létat a sestřelovat nepřátelské letouny. Obdivoval jsem ptáky, jejich přirozenou schopnost létat, proč to jenom nedokážou lidé? Jednou sem si dokonce sestrojil křídla z klacků a plachty a doufal, že když skočím, budu moci plachti jako pták. Ale nic jsem o tom nevěděl, takže jsem si akorát zlomil obě nohy.

Konečně vojenský výcvik. Spousta lidí se ho bojí, ale já byl rád, protože jsem se konečně mohl přiblížit svému snu. Nechal jsem se zapsat mezi letectvo a díky Tatínkově protekci jsem se tam dostal. Byly to nejšťastnější dny mého života. Celé hodiny strávené v oblacích, prosťe nádhera. Byla tu sice disciplína jakou jsem nezažil, ale za tu cenu…

Po dvou letech jsem se vrátil domů, ale moc dlouho jsem se tu neohřál. Přišel totiž rok 1939 a německo vyhlásilo válku. Dva dny na to jsem cestoval do Anglie na leteckou základnu. Strach jsem z toho trochu měl, protože na vojně to byl jen výcvik, ale tady je to naostro.

První týdny jsme ale jen nacvičovali letecké manévry. Proč nás nepustí ke strojům? Chci už konečně sestřelit pár Messerschmitů. Pak jsem ale viděl návrat jedné letky z boje. Hrůza. Tito lidé nevypadali vůbec nadšeně. Jednoho vytáhli z kokpitu už mrtvého a jeden se vrátil po třech dnech, protože se musel katapultovat. Až teď jsem pochopil, co se mi otec snažil celé dětství vysvětlit. Pochopil jsem, že válka je strašná a nesmyslná v jakékoli podobě. Jak na zemi, tak na moři a i v oblacích. Nikdo to nechce. Jen několik šílenců, jako jsem já do toho jdou dobrovolně, ale jen proto, že nic nechápou.

Po týdnech nudných nácviků jsem se dočkal. Naše letka vyráží do boje. Sedm Spitfirů letí vstříc svému osudu. Nečekali jsme dlouho a proti nám se objevila skupina německých stíhacích  letounů Messerschmit. Každý jsme si vzali jednoho, ale jich byla přesila. Snažil jsem se toho svého sestřelit, ale nepostřehl jsem že jeden letí za mnou. Najednou zadunělo strojem několik silných otřesů. Letadlo se stalo neovladatelným, neboť celý ocas byl v jednom plameni. Musím rychle vylézt, než letadlo chytne úplně. Otevřel jsem kabinu a vyskočil chvíli před tím, než  letoun explodoval. Otevřel jsem padák a ucítil mohutné trhnutí, ale současně s ním palčivou bolest na břiše a potom ještě dvakrát o něco výš. Jeden z němců se postaral o to, abych z tohoto boje nevyvázl živý. Ta bolest kupodivu nebyla tak strašná, jak jsem si ji představoval. Horší byl ten pocit cizího tělesa ve mně. Cítil jsem, jak mě opouštějí síly, jak já postupně opouštím tento svět. Klesal jsem níž a níž. Viděl jsem krev, která v mohutných proudech opouští mé tělo, s každou kapkou mi byl svět stále více vzdálený, boj nade mnou jsem vnímal už jen jako ozvěnu. Umřel jsem, ještě než mé tělo pohltily vlny moře a to vše jen kvůli jednomu dětskému snu.