Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seDům mrtvého byrokrata
Autor
Pam!PUCH!
Klečím ve sklepě. Všude po těle mi raší puchýře a boláky. Podkopávám základy.
Potírám zeminu a kamení okolo sebe studenavým slizem aby se mi kopalo hůř.
Drásám kamení dětskou lopatičkou, která patřila synkovi mého muže. Ne však mojemu synkovi.
Budu škrábat hlínu..nehty..sedřu lak, co lakovala jsem pro něj.. Hlína se protlačí mezi zuby,
bude rozšiřovat mezery mezi nimi, má tvář se zkřiví...a zakousne se do dalšího kořenu.
Trhám. Přerážím trubky vedoucí pod domem. Zasouvám do nich ruce, hluboko, hluboko, až to bolí,
zavěšuji se do nich. Trhla jsem hlavou. Několik zubů se neudrželo, popadají. Hnětu rakovinu
uvnitř. Je kyselá, jak snadno vyklouznu ven. Pořád ze mě padá, sype se, červená, tuhnoucí hmota.
Sápu se po schodech. Na všech třech. Padá to pode mě a ještě než to dopadne na zem, tvrdne to
jako sklo, tříští se, klouže po slizu dolů, způsobuje další rány a ranky, nehýbe se, kazí se, hnědne,
plesniví i hnije, rozpadá se, prosakuje a už jen mazlá. Jak mazlá!
Svíjím se, dělám pohyby-kroutivé, točivé, přímočaré pohyby. Téměř plavu, končetinami udávám směr.
Dohrabu se do zdevastované kuchyně. Chytám se okraje stolu svou jedinou rukou, již ohnu v koleni.
Postaví mě to na nohy. Držím je rovně, zpříma. Napínám svaly. Prudce pohnu rukou a rovná jako trám
padám. Hlavou trefuji rovnou do hrnce postaveného na sporáku. Šplouchne to. Voda natéká do
obličejových otvorů. Nevidím. Ne, že bych potřebovala vidět. Ne, že bych nevěděla kam dával sirky a
poslepu je nenahmatala. Ne, že bych neuměla zapálit sporák pod hrncem s vodou a se svou hlavou.
Ne, že bych neškrtla a nezapálila. Ne, že bych nechtěla odvařit tu barvu z vlasů, jež byla pro Něj.
A ne, že bych nehybná jako trám nevydržela bez dechu s hlavou ve vařící vodě. To já vydržím.
Než boláky a puchýře puknou.
Prasklo mi břicho. Svaly se uvolnily. Rovnou. Křeč. Vláčnost. Kosti praskly. Hrdlo vyhřezlo.
Poprava hrncem. Mimojiné. Maso zvenku s masem co patřilo dovnitř prolézá... Tlusté střevo mě
hladí po stehnech a mezi hýžděmi ještě dobíjí srdce svých posledních pár tepů. Na povařený jazyk
prýští obsah ledvin. Jako koruna na hromadě dožívajícího masa trůní hrnec. Ach.... Vařívala sem (se)
Mu v něm..................... - - - - - - - - - -- --- ----- ----------- ------------------------
V¤eranda s krásným výhl¤ed¤em na j¤ezero a Volkovu horu (první kdo na ni vyl¤ezl byl ovčák Volka,
jak s¤e traduj¤e) s krásně zasn잤eným vrchol¤em. Vzduch j¤e chladivý. Sluníčko svítí. Dř¤evěné l¤ehátko
a na něm já, l¤ežíc, snad jakž-takž poskládaná do původních tvarů. Stř¤epy poř¤ezané nohy, roztřískaná
kol¤ena, puklé břicho, do kt¤erého jsou jako do v¤elkého kotl¤e naház¤eny vnitřnosti, ňadra rozř¤ezaná
k n¤epoznání. J¤edna ruka v lokti utrž¤ená, na druhé od hlíny a spál¤enin č¤erné pahýly prstů a jako
c¤elé tělo i ona poř¤ezaná, v paži zlom¤ená. Proříznuté hrdlo, rudý, strašlivě napuchlý oblič¤ej, v
ot¤evř¤ených úst¤ech hlína a vylámané zuby. Oční bulvy puklé a vyval¤ené v¤en. Sotva troska...
N¤e, ž¤e bych viděla. N¤e, ž¤e bych n¤evěděla, ž¤e ON s¤e sklání nad¤e mnou, a ž¤e hlavu má mírně
skloněnou na stranu, tak jak to zbožňuju n¤ejvíc. N¤emůžu nic říct, n¤ejd¤e to--- A ON s klidným,
vyrovnaným hlas¤em sděluje: "Stejně jsem tě nikdy nemiloval."
a pak se stmívá...
V¤eranda s krásným výhl¤ed¤em na j¤ezero a Volkovu horu (první kdo na ni vyl¤ezl byl ovčák Volka,
jak s¤e traduj¤e) s krásně zasn잤eným vrchol¤em. Vzduch j¤e chladivý. Sluníčko svítí. Dř¤evěné l¤ehátko
a na něm já, l¤ežíc, snad jakž-takž poskládaná do původních tvarů. Stř¤epy poř¤ezané nohy, roztřískaná
kol¤ena, puklé břicho, do kt¤erého jsou jako do v¤elkého kotl¤e naház¤eny vnitřnosti, ňadra rozř¤ezaná
k n¤epoznání. J¤edna ruka v lokti utrž¤ená, na druhé od hlíny a spál¤enin č¤erné pahýly prstů a jako
c¤elé tělo i ona poř¤ezaná, v paži zlom¤ená. Proříznuté hrdlo, rudý, strašlivě napuchlý oblič¤ej, v
ot¤evř¤ených úst¤ech hlína a vylámané zuby. Oční bulvy puklé a vyval¤ené v¤en. Sotva troska...
N¤e, ž¤e bych viděla. N¤e, ž¤e bych n¤evěděla, ž¤e ON s¤e sklání nad¤e mnou, a ž¤e hlavu má mírně
skloněnou na stranu, tak jak to zbožňuju n¤ejvíc. N¤emůžu nic říct, n¤ejd¤e to--- A ON s klidným,
vyrovnaným hlas¤em sděluje: "Stejně jsem tě nikdy nemiloval."
a pak se stmívá...