Myšlenka na nebe

Upadl na zem.
Studené kachličky ho zábly do rukou, zad i nohou.
Když jeho hlava udeřila o podlahu, zamlžilo se mu před očima.
Je tohle konec? pomyslel si.
Matně si uvědomoval co právě udělal, a on je takový hlupák, že se nikdo nedozví proč!
Zvedl ruku, aby se chytl za umyvadlo a pokusil se vstát, ale jen sklouzl a loktem otočil kohoutkem, ze kterého začala vytékat voda přímo na zem.
Další náraz do hlavy.
Neměl ani sílu pohnout nohama, natož aby vstal.
Zavřel proto oči...

***

"... co mi to povídáš?" rozkřikl se přes celou chodbu, až se po nich otočilo pár kluků a holek.
"Bohužel Adame, přišlo mi to včera..."
Smutný výraz a stíny pod očima dnes nápadně tmavé. Nelže?
"To přece není možný..." zavrtěl hlavou.
"Já tomu taky nevěřil, ale její máma mi to sama dnes potvrdila..."
Martin... co tomu zase přelítlo přes nos, říkal si v duchu Adam, jenže dnes z něj je cítit ta slabost...
"Jenže já s ní byl ještě předevčírem venku, a nic..." Adama zradil hlas a v jediném okamžiku mu vyhrkly slzy do očí.
Zdrceně se opřel o zeď a sjel po zádech do dřepu.
Martin chvíli jen stál a koukal okolo.
"Půjdeš na ten pohřeb?" zeptal se konečně.
Adam vzhlédl. Přes slzy viděl jen rozmlženě, a levé oko mu navíc zakrývaly vlasy. Stejně jako Martinovi.
Takže jsi mi odešla, Evo?
Ta myšlenka ho ničila. Není mrtvá, někdo si z nich jen dělá srandu, protože vyznávají Emo. No jistě, dementi ze třídy...
"Ona není mrtvá, vole." procedil.
Martin trochu nechápavě pokrčil rameny.
"Ale jo, já se dnes stavoval u ní doma a máma..."
"... Máma máma máma! Co ta ví? Děvka co ji mláti a posílá k psychiatrovi!" škočil mu Adam do řeči.
Zazvonilo. Všichni už byli dávno ve třídách, jen oni dva stáli v rohu šaten, který osvětlovala jen jedna poblíkávající zářivka. Na oba to působilo depresivně, podtržené ještě tou událostí, která zasáhla snad všechny, kdo znali Evu Lacmanovou. A nejvíce pak toho, kdo jí byl bližší, než kdokoliv jiný.
Nejvíce Adama.
"Hele... měl bys jít domů..." zašeptal Martin.
"Ano... já vím ,co mám udělat..."

***

Rudá krev se mísí s vodou s efektem explodujícího vulkánu.
Kolikrát tenhle pohled zažil. Desetkrát? Stokrát? Raději ani nepočítat...
Tolikrát už jeho duše stála na hranici odpoutání od těla, ale vždy našel odvahu ji chytit a vzít si ji zpět k sobě...
A teď? Leží v koupelně, krev z něj uniká, a on má tak málo času.
Už skoro neviděl. Před očima mu vířila vlna mžitek, v uších mu hučelo a každý zvuk slyšel snad stokrát hlasitěji než dříve.
Vzpomínky... ty záblesky minulosti. Proč existují? Proč mozek používá něco takového, jako jsou vzpomínky? Jen bolest a utrpení, které se vrací pokaždé, když zavřete oči... pokaždé když chcete jít spát... pokaždé, když je ticho...
Máma mu vždycky říkala "Musíme mít i hezké vpomínky, aby jsme vůbec měli na co vzpomínat."
Jenže on neměl. Ať pátral v mysli sebelíp, nenašel žádnou veselou vzpomínku.
Jen tu jednu.
Den, kdy potkal Evu.

***

Noc.
Půl, maximálně tři čtvrtě na dvanáct.
Znali se teprve dva dny, a teď tu spolu sedí na lavičce, pevně se objímají a šeptají si slova, která jejich tělem rozlévají hřejivé teplo.
"Nikdy jsem nepotkal holku jako jsi ty..." řekl naprosto tiše, "To všechno... všechny ty dny co žiju, směřovaly k tobě... k téhle chvíli..."
Tichý nádech úsměvem.
"To je hezký, Adame... tohle mi nikdo nidky neřekl." špitla rozpačitě.
Polibek elektrizuje, uvádí do eufórie.
Dotek jazyka prochází od každého nervu skrz celé tělo až do mozku, kde působí hurikán lásky.
Dorek rtů zachvívá všemi myšlenkami, a on ani ona nyní nevnímají svět. Nevnímají cvrkot nočního hmyzu. Nevnímají lehký větřík, který si pohrává s jejich vlasy. Vnímají jen sebe. Dokonalé spříznění a harmonie duší.
"Muluju tě..." vydechne Eva mezi polibkem.
Objímá ji kolem pasu, ona jej kolem ramen. On cítí teplo její kůže, ona vnímá jemné chvění jeho těla.
Oddálí od sebe tváře.
Eva sklopí pohled k zemi a bere Adamovy ruce do dlaní.
Sleduje ji, prohlíží si ji. Znají se tak krátce a přitom mu připadá, jako by vyrůstali celý život vedle sebe.
"Bez tebe nemůžu žít..." šeptne.

***

V poraněné ruce mu křečí škubou svaly. Rána ho začíná štípat, ale to je v pořádku. Za chvílu už bude konec. Zase bude s Evou. Zase ji obejme a políbí, tak jako vždycky. Ať v Pekle nebo v Nebi, bude s ní.
Nelituje toho co udělal.
Nyní si to plně uvědomil.
Slzy mu začaly stékat po tváři přímo do zkravěné vody, jenže on je necítil. Necítil ani nohy, necitil celé tělo.
Už budu s tebou, neboj se lásko, pomyslel si.
Jen sebrat trochu síly, no tak!
Prst máčí ve vlastní krvi...

***

"Ona... chce mě poslat na psychiatrii. Viděla nějákou reportáž v televizi a říká, že jestli tohle dělám, tak se mám jít léčit..."
Eva byla zklamaná a smutná. Držela Adama pevně za ruku a v obličeji se jí zračilo odhodlání.
"To... to mě mrzí... jestli chceš, můžeš bydlet nějákou chvíli u nás..."
"Nějákou chvíli..." sklopila hlavu, "Lásko, jsi moc hodnej, ale já to takhle nemůžu snášet. Jestli mi bude dál ničit život, tak se zabiju, přísahám že se zabiju..."
Adam vytřeštil oči.
"Ne to nemůžeš! Co já bych bez tebe dělal? Ve mě máš oporu, rozumíš? Pomůžu ti úplně se vším, vážně!"
Pohladila ho po tváři.
"Já vím, a moc si toho vážím, jenže je to těžší... ona... ničí mi život... dokonce mi řekla, že jestli se s tebou budu scházet, nechá mě odvézt kamsi do nápravnýho střediska..."
Adam nevěděl co říct.
"Jsi můj život, jestli bys umřela, musel bych jít za tebou..."
Bolestně se usmála...
"Já bych na tebe počkala..."

***

Zdrcený výraz postarší ženy. Obličej muže ve středních letech plný smutku.
Majáček sanitky s pravidelnou tendencí osvětluje byt rodiny Frídových.
"Je mi líto paní Frídová, mohu konstatovat pouze smrt. Pokud budete chtít, můžete strávit nějákou dobu u nás na středisku..."
K Adamově matce ta slova doléhají jakoby z velké dálky.
Doktor ji jen krátce vezme za rameno, a pak  odejde k sanitce.
Zřízenci odnášejí na nosítkách bledé tělo s rozšklebenou jizvou na pravém zápěstí.
Otec jen těžce příjmá to, co se stalo.
Nechápou to.
Jediné co jim po jejich milovaném synovi zbylo, je vzkaz napsaný krvý na stěně koupelny:
"ŠEL JSEM ZA EVOU"