Po zbytek života s jednou...

Nepodařilo se mi zjistit, kdy poprvé zazněla z úst velice zajímavá otázka ohledně oblíbené knihy, nemění to nic na skutečnosti, že většina významnějších spisovatelů, básníků a umělců vůbec, dostane alespoň jednou za život otázku:  Jakou knihu byste si vzal(a) na pustý ostrov? Umělci odpovídají všelijak. Jedni by za společníka volili román Marcela Prousta Hledání ztraceného času, jiní Odyssea Jamese Joyce, jiní Dantovu Božskou komedii. Někteří dokonce s neotřesitelnou rozhodností konstatují, že jedině Bible je hodna toho, aby byla čtena stále dokola. (Odpozorováno z různých rozhovorů s umělci. Zdroj: internet, časopisy.)      Můžeme a nemusíme s uvedenými názory souhlasit. Ani to po nás nikdo nechce! Většinou jsou jmenované tituly slavná díla světových, ale i našich klasiků. Díla tragická, dramatická, plná životních pravd a poznání. To všechno je moc krásné a vznešené, ale když si uvědomíte, že se ocitnete na pustém ostrově, kdesi na neznámém místě, netvrďte, že vám neběhá mráz po zádech už jen při pomyšlení, že byste měli číst tragické dílo! Představte si tu situaci – kolem vás žádný lidský jedinec, společnost vám dělají maximálně nějací divocí živočichové, kteří si ale určitě nebudou chtít povídat. Tak co dělat v takových osamocených dnech? Číst si. Ano, od toho tam máte knihu vlastního výběru. Ale proč se v tak stresující situaci ještě více rmoutit smutným (přestože poučným) životem tragické literární postavy?         Tak takové myšlenky mě napadají, když uvažuju nad titulem, který bych si vzala s sebou na pustý ostrov já. Samozřejmě mi dosud nikdo výše zmíněnou otázku nepoložil a možná ani nepoloží, ale já si přece jen dovolím odpovědět. Vzala bych si Černé barony Miloslava Švandrlíka nebo Saturnina Zdeňka Jirotky. Proč? Při čtení těchto knih jsem brečela. Ale ne nad tragickým osudem hrdiny, ale brečela jsem smíchy právě díky humorným a překvapivým scénkám. Přiznám se, že Černé barony jsem četla několikrát a několikrát jsem také viděla filmové ztvárnění, a vždycky se směju, jako bych to četla-viděla poprvé. A proč si nezlepšit náladu, když se během dne trápím lovením ryb a jiných zvláštních živočichů žijících kolem mě?                                                                                                                                 Možná vás i napadlo, stejně jako mě, že i po čase by mi tyto knihy začaly lézt krkem. Je to možné. Je to dokonce docela dost pravděpodobné. Všechno se časem „přejí“, jak se říká. Ale výhodou těchto knih je, že se dají otevřít na kterékoli stránce a vždycky svůj účel splní. Navodí dobrou atmosféru. Zlepší náladu. Alespoň takový účinek má otevření zmíněných knih u mě. Tak právě proto by byl můj výběr knihy na pustý ostrov tak „lidový“. Žádnou světovou tragédii bych si nevzala. Omlouvám se, Hamlete. Naštěstí se však člověk neocitá každým dnem před rozhodnutím, kterou knihu si sbalit do batůžku na pustý ostrov.                      „Dobrý den, sbalte si svých pár švestek, odjíždíte na pustý ostrov.“ To je absurdní. Vždyť ani neexistuje tolik pustých ostrovů, aby se na ně odstěhovávali všichni významnější spisovatelé, básníci či umělci jiného zaměření. Prvotní autor této otázky se chtěl jistě jen poetičtěji zeptat, kterou knihu považuje daný dotazovaný za nejlepší, nejhodnotnější, nejdokonalejší. Odpověď, která se mu dostala, byla ale subjektivní, nemohl se z ní generalizovat celosvětový fakt, že právě tahle kniha je nejlepší. Všechny odpovědi, které na tuto otázku zazněly, jsou jen individuálním názorem, nikoli „pravdou pravdoucí“ a neměnnou.                                                                                                                                            Nelze určit nejlepší knihu světa. A je to dobře. Například Bogdan Trojak, současný literát, pocházející z našeho regionu (narodil se ve Vendryni), v Týdeníku Rozhlas 3. prosince 2001 v rozhovoru řekl, že by si vzal na pustý ostrov Epos o Gilgamešovi. A dodal, že všechno, co bylo napsáno po něm až dosud, jsou jen jeho interpretace. Je to možná odvážné tvrzení, ale proč ne. Literatura jako věda je sama o sobě skutečnost, kterou si lidé vymysleli sami. Finský jezdec stáje ING Renault Heikki Kovalein, ač to není žádný umělec, na otázku v jednom rozhovoru se svým fanouškem odpověděl, že by si vzal notebook. Stačí mu už jen nabitá baterie a připojení k internetu a čtení by měl až až. Možná že zanedlouho vývoj postoupí natolik, že se knihy přestanou tisknout na papír a budou jen vycházet na internetových adresách v elektronické podobě. Možné je všechno. Dalším však, který dostal otázku o knize a pustém ostrově, byl Zdeněk Podhůrský, herec a moderátor. Jeho odpověď se objevila v časopise Pharma News v prosinci roku 2005 a zněla: Stopařův průvodce po galaxii. Bývalý prezident Spojených států amerických Reagan prohlásil, že by si vzal Bibli. Nohavica byl už méně skromným. Prohlásil, že má alespoň deset nejoblíbenějších básníků a nikomu by nechtěl křivdit, proto by si s sebou vzal všechny. Františka Gellnera, Josefa Kainara, Karla Hynka Máchu (konkrétně Máj), Josefa Seiferta, Karla Šiktance, Františka Halase, Jana Skácela, Karla Jaromíra Erbena, Petra Bezruče a Františka Hrubína. No, a pokud by se mu ještě poštěstilo a našel by alespoň maličké místečko v batohu, tak by si přibalil i Jiřího Háska Krchovského. V dnešní době plné Pánů prstenů a Harry Potterů není udivujícím faktem, že by si lidé balili i tyto tituly. A proč ne? Na internetu jsem se setkala s názory, že nejlepší kniha na pustý ostrov je Robinson Crusoe, Malý princ, ale i romány Daniell Steel a knihy Sidneye Sheldona. A co vy, už jste si vybrali knihu na pustý ostrov?